Sociotechnika (MSgS)

sociotechnika (MSgS) nebo také sociální inženýrství (social engineering) je podle definice polského teoretika Adama Podgóreckého praktickou vědou, která se zabývá tím, jak pomocí určitých prostředků s přihlédnutím k ověřeným zákonitostem a uznávaným hodnocením dosáhnout plánovaného efektu, žádaných cílů nebo jinak — je souborem doporučení, jak provádět cílevědomě a plánovitě sociální změny, aby bylo dosaženo žádaného efektu. V nejširším smyslu lze za sociotechnický zásah do skutečnosti nebo za návrh sociotechnického opatření pokládat každou plánovanou změnu (nebo její návrh) v sociálním uspořádání, která má vést k určitým předpokládaným důsledkům, a to bez ohledu na to, zda návrh změny vychází z teoretického vědění o sociální skutečnosti nebo ne. V užším smyslu je však sociotechnika založena na souboru direktiv, které jsou vyvozeny ze tří základních myšlenkových zdrojů: 1) podnětů filosofů, praktických politiků a historiků, kteří se zabývali problémem plánovaných společenských změn a jejich důsledků; 2) petrifikovaných způsobů činnosti významných společenských organizací a institucí a 3) teoretických impulsů vědních disciplín, formulujících hypotézy, týkající se společenského chování individuí a společenských skupin. Třetí teoretický zdroj pak zahrnuje zejména poznatky praxeologie, metodologie praktických věd, právní politiky a sociologie, zvláště obecné teorie chování. Jakkoli tedy sociotechnika ani v užším smyslu není pouze praktickou aplikací sociologických poznatků (takto úzce chápe sociotechniku, ve shodě s většinou amerických sociologů, Hart: „Sociotechnika je aplikace zjištěných sociologických zákonů a principů k provedení specifických a uvědomovaných cílů“), má sociologické vědění při výstavbě sociotechniky jako praktické vědy a při formulaci sociotechnických direktiv dominantní postavení: mnoho obecných sociologických tvrzení se totiž dá transkribovat do podoby sociotechnické direktivy, tvrzení jiných společenskovědních disciplín v podstatně menším množství. Někteří autoři, vycházejíce z ověřeného předpokladu, že absolutní většina sociologických tvrzení, která mají tvar empirické generalizace, se dá do takové podoby přepsat téměř mechanicky, pokládají sociotechniku za produkt „systematického dozrávání sociologie jako empirické vědy“. Tomuto pojetí však často také odpovídá odmítnutí možnosti sociotechnického zásahu, založeného na empirickém vědění, do sociálních makrostruktur, jakož i odpor k sociálním reformám a zásadnějším zásahům do společenského uspořádání vůbec.

Za předchůdce sociotechniky ve smyslu souboru direktiv je obvykle pokládán Nicolo Machiavelli, který ve svém spise Kníže systematicky formuloval soubor doporučení, jež měly být v praktické politice použity. Podle Malarczyka a Podgóreckého je lze rekapitulovat takto: 1) princip konzervatismu, který upozorňuje zejména na rizika reformátorských aktů; 2) princip důslednosti, doporučující konsekventní používání systému odměn a trestů; 3) princip kalkulace důsledků; 4) princip obětního beránka; 5) princip respektování společensky uznávaných hodnot; 6) princip nerespektování tendence k integraci; 7) princip vyhýbání se střední cestě. Není bez zajímavosti, že některé z Machiaveliho principů lze odvodit z empirických zjištění moderní teorie chování.

Aby nedošlo k nedorozumění, je třeba ovšem rozlišovat sociální fungování sociologie a transkripci sociologického (či jiného společenskovědního) vědění do podoby sociotechnického systému doporučení, direktiv a zákazů. Každý sociologický směr či škola, jíž se dostane jisté publicity, sociálně funguje, tedy ovlivňuje společenskou skutečnost, kterou teoreticky reflektuje, bez ohledu na to, zda si toto ovlivnění klade za svůj programový cíl či nikoli. Je tedy vždycky nástrojem udržení statu quo (např. v podobě Warnerovy snahy zlepšit schopnost přizpůsobení se na daný stav), sociální reformy (např. u raných amerických sociologů počátku století) nebo sociální revoluce (v marxismu). To ovšem neznamená, že je sociotechnikou ve vlastním, užším slova smyslu, tedy cílevědomým přepisem teoretických hypotéz a tvrzení do podoby návrhů opatření, které by vedly k určitým sociálním změnám s určitými plánovanými důsledky. V tomto smyslu je tedy sociotechnika patrně skutečně produktem sociologie 20. století. Jako konstituovaná, rozvinutá vědní disciplína, která by sama zpětně mohla stimulovat teoretické myšlení, je však dosud stále ještě spíše programem než realitou. V západní sociologii výrazný zvrat v sociální funkci sociologie nastává v souvislosti se společenskými změnami, k nimž vedl rooseveltovský New Deal. Část sociologie začíná pracovat na objednávku velkých společenských organizací a institucí, průmyslových podniků, ministerstev, vojenských orgánů atd. a přeměňuje se programově v „sociální inženýrství“. Termínu sociální inženýrství použil po prvé v práci Úvod do filosofie práva R. Pound v roce 1922, úvahu o sociálním inženýrství čteme v Americkém dilematu G. Myrdala, R. Stirnera a A. Rosea (1944), jakož i ve studii M. Eastmana z roku 1945, kde je použita ve výrazné polemice s marxismem (Je marxismus vědou?). Rozvinutou teoretickou koncepci sociálního inženýrství podal v roce 1945 Karl Popper v knize Otevřená společnost a její nepřátelé. Popper rozlišuje dva typy sociálního inženýrství, tzv. globální, celkové, které pokládá za totožné s utopickým návrhem zásahu do sociální skutečnosti (utopian engineering) a dílčí, částečné (piecemal engineering), které je totožné se souborem jednotlivých společenských reforem na různých úsecích společenského života. Předpokladem sociálního inženýrství je podle Poppera adekvátní vědění o sociální skutečnosti, schopnost hodnocení vývojových trendů, znalost možných použitelných prostředků, možnost jejich použití a schopnost předvídání důsledků. Popper odmítá možnost plánované makrostrukturální změny, protože „sociologické vědění, nezbytné pro globální inženýrství (large-scale engineering), dnes prostě neexistuje“, každý návrh makrostrukturální změny musí být opřen o určitou vizi lidského světa, která je vždy více či méně utopická, nikdy není sensu stricto vědecká, empiricky zdůvodnitelná. Z toho vyvozuje „nebezpečnost“ sociálního inženýrství platónského typu (Platón je podle něho představitelem první vypracované koncepce utopického inženýrství) a „marxistického radikalismu“. Doporučuje proto „dílčí inženýrství“, opřené o empirické vědění, které „spíše aplikuje dostupné výzkumné metody, aby byla zjištěna nejškodlivější společenská zla, a bojuje o to, aby byla zlikvidována, než by se angažovalo ve výzkumu největšího a konečného dobra a v boji za jeho realizaci“. Popper ovšem nebere v úvahu, že právě největší společenská zla, produkující další negativní důsledky, nelze odstranit bez plánovaného zásahu do sociální makrostruktury. Současné západní sociální inženýrství je tedy orientováno programově k sociálním mikrostrukturám (změny v pracovních skupinách, optimalizace atmosféry ve skupině, úprava vztahů pacient-lékař atd.) a mezostrukturám (zejména v rámci sociologie organizace a sociologie průmyslového podniku, klasicky v teorii lidských vztahů); pokud se zabývá otázkami makrostrukturálního charakteru, pak bez zásadních ambicí reformátorských (plánování voleb, předvídání volebního chování a politických aktů větších sociálních skupin, školské reformy apod.). Teoreticky se pak opírá o empirický proud sociologického myšlení. V současné západní sociologii, vzhledem k jejím změněným sociálním funkcím, se rozlišuje: 1) aplikovaná sociologie, která je „deduktivní fází vědecké (rozuměj: empirické) sociologie“, jež vyúsťuje buď 2) v sociální reformu, která je ovšem „svázána s ideou sociálního pokroku a je charakteristická pro myšlení 19. století“ (Becker), nebo 3) v sociální inženýrství. Problém sociálního inženýrství, tedy sociotechnických aplikací, praktického využití sociologického vědění, je těsně spjat s problematikou profesionálního zařazení a pozice sociologa v socioprofesionální struktuře společnosti. Přechod profesionálních sociologů z akademického, většinou universitního prostředí do služeb velkých společenských organizací a institucí vytváří kvalitativně odlišné podmínky pro jejich práci, vede tedy ke vzniku jiného typu sociologa, než jaký je charakteristický pro 19. století a počátek 20. století. Řada pozitivních podnětů, obsažená v západních sociotechnických pokusech, musí být ovšem zhodnocena a přehodnocena, protože se mj. může ukázat, že některá empiricky ověřená tvrzení vysokého stupně obecnosti, která mohou být předmětem sociotechnické transkripce, nemusí platit v podmínkách jiné společenskoekonomické formace nebo v jiném sociokulturním okruhu.

Ze sociologického hlediska jsou zajímavé zejména tři problémové okruhy: 1) problém transkripce sociologického tvrzení do podoby sociotechnické direktivy; 2) otázka prostředků sociotechnického zásahu; 3) typologie objektů plánované změny.

Sociotechnická direktiva může být vyvozena dvojím způsobem: transkripcí tvrzení vysokého stupně obecnosti (obvykle empirické generalizace) do podoby sociotechnické direktivy, nebo formulací návrhu sociotechnického zásahu, vyplývajícího z deskripce určité konkrétní situace, která má být (obvykle na žádost, objednávku apod. určité organizace) upravena nebo změněna. V prvním případě je zejména nutno důsledně respektovat logická pravidla a přihlížet ke stupni obecnosti tvrzení, aby transkripce nevedla k formulaci pravidla, jež by při realizaci vyvolalo neočekávané nebo dokonce opačné než očekávané důsledky. Např. tvrzení (příklady podle Podgóreckého) „čím jednostrannější a kulturně stejnorodější byly zkušenosti, hromaděné individuem v době socializace, tím méně elastická a adaptabilní bude jeho osobnost v době dospělosti“ lze snadno transkribovat do podoby „aby byla zformována málo elastická osobnost, je nutno, aby v době socializace získávala kulturně jednostranné a stejnorodé zkušenosti“. Lze však současně formulovat také tvrzení „aby byla zformována elastická a adaptabilní osobnost, je nutno, aby získávala v době socializace kulturně různorodé zkušenosti“. Analogický krok, totiž formulaci pozitivní i negativní direktivy, však nelze provést v případě tvrzení „v situacích, které vyvolávají strach, jedináčci a prvorozené děti projevují silnější tendenci být pohromadě s ostatními než děti druhorozené a další“, protože není splněna logická podmínka druhé varianty (skupina druhorozených a dalších dětí se v situacích vyvolávajících strach může chovat stejně nebo podobně jako analogická skupina prvorozených a jedináčků). V druhém případě, jehož výchozí bázi Ossowski označuje termínem „idiografické úkoly empirické sociologie“, hraje mimořádnou roli adekvátnost deskripce výchozí situace (tedy přesné použití výzkumných technik) a schopnost predikce vývoje bez sociotechnického zásahu. Druhý typ sociotechnických direktiv má obvykle ryze utilitární funkci a nepretenduje na žádná významnější zobecnění. Schematicky můžeme jednotlivé kroky v obou typech formulace sociotechnické direktivy zobrazit na grafu.

Sociotechnický zásah nelze ovšem realizovat bez použití souboru prostředků, které výchozí situaci individua či skupiny nebo jiného sociálního útvaru ovlivňují a mění. Při dlouhodobých a sociálně nejvýznamnějších plánovaných změnách se používá zejména systému výchovy, prostředků masového působení, právního systému a všech uznaných způsobů používání moci. V této souvislosti se obvykle diskutuje o problematice sociálního vlivu a ovlivnění a o otázkách manipulace jako jedné z forem vykonávání vlivu. Existence manipulativního momentu, který je ve většině sociotechnických opatření obsažen, vedl k diskusi o etické oprávněnosti sociotechniky: sociální inženýrství se tu jeví jako prostředek manipulování individuem, které si není vědomo toho, že je jím manipulováno, které tedy zmenšuje svůj aktivní podíl na sociálních změnách (je objektem, nikoli subjektem změny) a jeho individualita je ochuzována. Tento etický problém, jehož význam nelze podceňovat, však — zdá se — není „obecně“ řešitelný, musí být řešen vždy znovu pro každou konkrétní situaci. Na tato nebezpečí upozorňuje Z. Bauman ve své koncepci sociálního inženýrství, která však problém — podle našeho názoru — místy nezdůvodněně a jednostranně vyhrocuje (upozornili na to také Wesołowski a Szacki). Bauman rozlišuje inženýrství racionalizací, které působí prostřednictvím „vize lidského světa“, jehož cílem je

„učinit myšlení historicky působících mas racionálnějším, rozumnějším, adekvátnějším k historické situaci“ a jež odpovídá původním humanistickým funkcím společenských věd, a inženýrství manipulací, které je produktem „éry velkých organizací“, jež se snaží maximalizovat svůj vliv na chování jedinců a společenských skupin a jež se opírá o speciální „vědy o chování“ (behavioral sciences). Druhý typ pak odpovídá sociotechnice v užším smyslu, jež nemůže být podle Baumana „ideologicky neutrální“ (připomeňme zcela opačný předpoklad Lazarsfeldův, že sociologie může být stejně užitečná „fašistům, demokratům i komunistům“). Podobné, i když nikoli totožné, stanovisko zastává také J. Wiatr, který mluví o „mýtu racionálního sociálního inženýrství“, jež je produktem mýtu etické neutrality, modernismu a empirismu (v západní sociologii je ovšem sociální inženýrství úzce spjato s novopozitivistickou orientací, marxisticky pojatá sociotechnika se nicméně také musí opírat především o empiricky ověřené pravidelnosti a zákonitosti). Domnívá se proto, že posledním dílem západní sociologie, které spojovalo sociální inženýrství s programem sociální reformy a bylo současně nástrojem společenské kritiky, bylo zmíněné Americké dilema, věnované rozboru černošské otázky.

Z hlediska objektu, na nějž se působí, může být sociotechnika orientována k malým skupinám, mezostrukturám a velkým sociálním celkům, globálním společnostem. Programově a zcela uvědoměle byla sociotechnika ve vlastním smyslu používána prozatím především v aplikaci k prvním dvěma typům sociálních útvarů. Při plánování sociotechnického zásahu do malých skupin je možno použít také experimentálních a kvazi-experimentálních postupů, je k dispozici rozsáhlé empirické vědění, efekt je poměrně snadno kontrolovatelný, v průběhu realizace sociotechnické direktivy je možno provést řadu průběžných korektur. Mezostrukturální zásahy byly prováděny zejména v rámci středně velkých organizačních celků (průmyslové podniky, větší vojenské celky).

Principy makrostrukturální sociotechniky — byť ovšem bez použití termínu, což není podstatné — poprvé formuloval nepochybně Lenin (v tom se shoduje i většina západních sociologů, kteří mluví o „jedinečném sociologickém experimentu“) v průběhu příprav a provádění revoluce. D. Malewská se pokusila v nepublikované studii Sociotechnika revolučního programu rekapitulovat Leninovy politické direktivy ve formě souboru sociotechnických principů a návrhů opatření, z nichž zejména vyzvedá princip „hlavního článku řetězu“, princip „koncentrace sil“ a princip „selekce prostředků bezprostředního působení“. Systematická sociologická analýza Leninova díla z tohoto hlediska (s přihlédnutím k historickým výsledkům, modifikacím, kontinuitě a diskontinuitním momentům) je dosud nesplněným úkolem. Je zajímavé, že někteří badatelé, kteří se zabývají obecnou teorií strategie (např. B. H. L. Hart), dospívají k formulaci shodných či analogických principů.

Literatura: Baumann Z., Wizje ludzkiego świata, Warszawa, 1964, slovensky 1967); Biderman A., Zimmer H., The Manipulation of Human Behavior, New York, 1961; Malewski A., O zastosowaniach teorii zachowania, Warszawa, 1964; Myrdal G. a kol., An American Dilemma, New York, 1944; Ossowski S., Wzory nauk przyrodniczych w empiricznej sociologii, St. socj., 3, 1961; Podgórecki A., Socjotechnika, St. socj., 4, 1963; Podgórecki A., Základy sociotechniky, Praha, 1968; Popper K., Open Society and Its Ennemies I, London, 1945; Wiatr J., Socjologia zaangazówana, Warszawa, 1965; Zetterberg H., Social Theory and Social Practice, New York, 1962.

Miloslav Petrusek

---

Viz též heslo inženýrství sociální ve Velkém sociologickém slovníku (1996)