Autorita

autorita – (z lat. auctor= tvůrce, činitel; auctoritas = moc, vliv) – jedna z podstatných forem uskutečňování moci, která je založena na více či méně obecném uznání oprávněnosti (legitimity) vlivu určité osobnosti, instituce nebo skupiny. Problém a. byl předmětem zájmu Spinozova díla Tractatus theologico-politicus (1670). Rezervovaně se k tématu vyjádřil i A. Comte. Častěji se a. objevuje a je definována u klasických kult. antropologů: např. B. Malinowski ji vymezuje jako legitimně používanou moc k ustavení norem, jejichž dodržování je posilováno, příp. vynucováno prostřednictvím sankcí. Řada autorů (např. H. D. Lasswell, A. Kaplan, H. Arendtová aj.) se snažila pojmem a. co možná nejpřesněji odlišit od pojmů příbuzných, jimiž jsou zejména moc, vliv a donucení; tyto pokusy však byly úspěšné jen částečně. V zásadě je obecně akceptováno, že a. se podstatně liší od moci založené na přímém donucení tím, že je nějakým způsobem legitimizována, tzn., že je nějakým způsobem dosaženo zákl. souhlasu s tím, aby určitá osoba, instituce či skupina vykonávala svou moc, zejm. stimulovala, koordinovala, kontrolovala a organizovala lidské aktivity a vyjadřovala a koordinovala individ. a obecné zájmy. Je-li racionálně nemožné nebo obtížné prokázat, že určitý způsob provedení akce odpovídá požadavkům situace, je vhodné vztáhnout tento způsob (tedy zvolené prostředky) k obecnějším hodnotám, pravdám či vírám, příp. ideologiím, které překračují partikulární činnost a způsob jejího provedení – na tom je založena nezbytnost, potřeba a možnost a. G. C. Lewis ukázal, jak je důležité nejen a. definovat (stanovit, co je a.), ale především prozkoumat, jak se dosahuje souhlasu s tím, aby někdo vykonával moc. Nejvýzn. klasifikaci způsobů legitimizace moci navrhl Max Weber, který rozlišil a. založenou na tradici, charismatu a racionální legitimitě. Z hlediska radikálních teorií je tradiční a. interpretována jako často bytostně iracionální, protože je opřena pouze o sílu zvyku a nezřídka o velmi nejasnou minulost. Tradiční a. je brzdou pokroku a sociální změny. V konzervativních ideologiích je naopak tradice pokládána za základ stability a řádu. Charismatický typ a. je opřen o reálné či předpokládané specif. dispozice určité osobnosti k vůdcovství a vedení, je proto nezřídka založen na slepém a nekritickém následování. Ann R. Willnerová ukazuje, že ženám je jen zřídka přisuzována charismatická a., ačkoliv existují i takové případy (Eva Perónová). Charismatická a. se může rychle proměnit ve svévoli a totalitarismus. Racionálně legální typ a. je příznačný pro liberálně ústavní typ moci a je proto spojován výhradně s moderními polit. a státními systémy. V některých teoriích se rozlišuje tzv. široké pojetí a., podle něhož se předpokládá, že a. existuje ve všech systémech a prochází všemi sférami spol. života (tak je tomu např. u Webera), a úzké pojetí, které je příznačné pro právní filozofii a záp. polit. praxi. Zde se a. hist. váže pouze na moderní stát jako specif. typ vztahu mezi ovládanými a vládnoucími, který je minulým, premoderním systémům neznámý.

Weberovo klasické pojetí rozvíjel E. A. Shils, který poukázal např. na to, že vědomí legitimity potřebuje nejen vládnoucí, tedy nositel a. (sebeospravedlnění, zdůvodnění zdroje vlastní moci a konkrétních rozhodnutí odkazem k vyšší pravdě a obecnějším hodnotám), ale i ovládaný, tedy objekt a. (nacházení vyššího smyslu vlastních činností určených příkazy, potřeba ospravedlnění, přenesení odpovědnosti). Problém a. je již tradičně chápán jako dvojí problém – a. moci a moci a. Shils tvrdí, že rozlišení je možné jen teor., politologové pak konkrétně ukazují na proměny polit. systémů v souvislosti s proměnou povahy legitimity, ztráty legitimity atd. Někteří autoři ukazují, že pád kom. systému byl příkladem krize legitimity, pojem krize legitimity je však chápán jako obecnější téma (J. Habermas, v Čechách V. Bělohradský), které se netýká pouze totalitních systémů. Při podrobnějších analýzách se rozlišuje a. osobní (přirozená, primární), funkcionální (profesionální) a poziční (abstraktní, formální, sekundární). Často se rozlišuje (spíše však v běžném jazyce než v odborných kontextech) a. formální, která vyplývá z určité pozice v org. schématu či soc. struktuře, a a. neformální, která je dána specif. vlastnostmi, talentem, vzděláním, kvalifikací konkrétní osoby.

authority autorité Autorität autorita

Literatura: Bouricaud, F.: Esquisse d'une théorie de l'autorité. Paris 1961; Hartmann, H.: Funktionale Autorität. Stuttgart 1964; Sennet, R.: Authority. New York 1980; Shils, E. A.: The Intellectuals and the Power. Chicago 1972; Weber, M.: Wirtschaft und Gesellschaft. 1922.

Miloslav Petrusek

---

Viz též heslo autorita v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)
Viz též heslo společnost autoritářská v Petruskových Společnostech (2006)