Libido

libido – (lat. termín znamenající žádostivost, náruživost; odvozeno od libet = libo, milo) – ústřední koncept psychoanalýzy, jímž se vyjadřuje zákl. pud (motiv chování) člověka, zaměřený na bezohledné dosahování slasti. Je to vlastně „slast hledající energie“ chemického původu, jejíž zaměření se postupně vyvíjí. U nemluvněte se koncentruje na činnost úst (tzv. orální fáze – z lat. os = ústa); u batolete se soustřeďuje na řiť (anální fáze, z lat. anum = řiť) – jde o slast z vyměšovacích funkcí a z manipulací na vlastním těle. Teprve mezi 4.–5. r. věku dítěte obsazuje l. genitálie, což je tzv. falická fáze (z řec. fallos = pyj), kdy jde o slast z manipulace na vlastních genitáliích. V této fázi vzniká tzv. Oidipův komplex (podle hrdiny Sofoklova dramatu), erotický vztah dítěte k rodiči opačného pohlaví a žárlivecký vztah k rodiči stejného pohlaví. Tyto vztahy jsou později vytěsněny a subjektivní řešení Oidipova komplexu vytváří základy osobní morálky, resp. i pocity viny. Osobní morálka je založena na identifikaci dítěte s rodiči. Zatímco v orální fázi vývoje l. se utváří vztah zákl. důvěry či nedůvěry vůči světu (podle uspokojení kontaktu dítěte s matkou), v anální fázi se formuje vztah k dávání a braní, čistotě, pečlivosti a sebeovládání. S. Freud si duševní dění představoval energeticky, jako čistě intrapsych. předávání („obsazování“) konstantní míry psych. energie, jejímž zdrojem jsou pudy. Dynamika psych. energie je ovládána třemi instancemi psychiky (osobnosti): 1. pudy, které jsou zdrojem a souvisí s instancí nazvanou id, fungující podle principu slasti; 2. instancí zvanou ego, která funguje podle principu reality a řídí distribuci psych. energie tak, aby byla udržována rovnováha mezi pudovými tendencemi a osobní internalizovanou morálkou; 3. reprezentantem této morálky, tzv. superegem, které je zdrojem imperativních morálních zábran a povinností.

libido libido Libido libido

Literatura: viz psychoanalýza.

Milan Nakonečný