Antropogeografie

antropogeografie – (z řec. geografia = popis země) – výzk. orientace zabývající se studiem vztahu člověka, společnosti, kultury a geografického prostředí. Pojem a. je spjat s něm. výzk. tradicí 2. poloviny 19. st., zejm. s dílem jejího zakladatele F. Ratzela. V jiných kontextech se vyvíjely příbuzné pojmy, resp. disciplíny: sociální geografie, geografie člověka, environmentalismus aj. V centru antropogeogr. výzkumů byla analýza vlivu abiotických faktorů (klima, půda, přír. zdroje, geogr. podmínky aj.) a biotických faktorů (rostliny a živočišstvo) na vznik, vývoj a fungování lidských společností a kultur v čase a prostoru. Zvl. pozornost byla věnována zejm. determinujícímu vlivu prostředí na kult. změnu, difúzi kult. prvků a migraci obyv., demogr. procesy (porodnost, úmrtnost), fungování ekon. systémů a výrobních technologií (produkci a distribuci materiálních statků, organizaci výroby a způsoby exploatace přír. prostředí), na typy a formy soc., polit, a náb. institucí atd. Kořeny a. je možné vidět již v dílech antických filozofů a přírodovědců (Poseidona, Aristotela, P. Vitruvia aj.), kteří věnovali pozornost vztahu člověka k vnějšímu prostředí. Již Hippokrates upozorňoval na vliv klimatu, zejm. vlhkosti na způsob života. V novověké filozofii a přírodovědě anticipovali problematiku a. zejm. J. B. Vico, W. Temple, L. du Fresnoy, Ch. L. Montesquieu, A. R. J. Turgot, G. Cuvier, V. Cousin aj. Ke konstituování a. přispěla v průběhu 19. st. vedle filozofie, historie a geografie také etnografie a etnologie. A. Bastian upozornil na význam studia specifik jednotlivých kultur v kontextu s jejich přír. prostředím. Na zformování a. mělo velký vliv dílo něm. geografa K. Rittera, který anticipoval nejen nástup a., ale spolu s A. Humboldtem je považován také za zakladatele moderní geografie. Pro konstituování a. jsou význ. především Ritterovy myšlenky o vlivu klimatu, krajiny a rostlin na lidské společnosti. V Ritterově díle jsou ještě organicky spjaty tematické okruhy, které se později diferencovaly.

Zakladatel a. F. Ratzel ve své práci Antropogeografie, I. – II. (1882–1891) spojil studium vlivu geogr. prostředí na diferenciaci kultur s etnologickou analýzou kult. kontaktů národů v minulosti a šíření kult. prvků z jedné společnosti do druhé. Podle Ratzela se somatické i sociokult. rozdíly mezi různými lokálními společnostmi zformovaly pod vlivem tisíciletého bezprostředního působení různých geogr. faktorů, zvl. podnebí. Vedle vlivu geogr. prostředí je však nezbytné věnovat pozornost difúzi kult. prvků v prostoru a migraci obyv., neboť neexistují absolutní geogr. limity, které by bránily pronikání kult. rysů pocházejících z různých oblastí po celém světě. Tyto Ratzelovy myšlenky měly zásadní vliv na něm. etnologa L. Frobenia, který je dále rozvinul ve svých výzkumech mimoevrop. kultur, a na zformování něm. difuzionismu (něm.-rak. školy kulturních okruhů). V Anglii položil v 1. polovině 19. st. základy antropogeograficky orientovaných výzkumů H. T. Buckle, který ve své práci Dějiny civilizace v Anglii (1857) věnoval pozornost podílu geogr. prostředí na kumulaci bohatství a vlivu ekologických faktorů na somatické, soc., ekon. a polit. rozdíly mezi různými národy světa. Ve Francii je konstituování systematických výzkumů vlivu geogr. prostředí na soc. instituce a způsob života spjato se s-gickou školou F. P. G. Le Playe (E. Demolins, H. de Tourville). Ve srovnávacích výzkumech evrop. rodiny se zaměřila jak na „fyzikální geografii rodiny“, tak na rozbor ekon. a technologických způsobů využívání prostředí rodinami.

Překonání geografického determinismu, který byl charakteristický pro a. 19. st., je dílem zakladatele fr. geografie člověka (géographie humaine) P. M. Vidala de la Blanche. Představitelé této školy již své výzkumy nezakládali na předpokladu, že geogr. prostředí vystupuje jako rozhodující determinanta vývoje různých kultur, ale studují vztah člověka a prostředí jako vzájemně rovnocenné interakce, ve které hrají stejně význ. roli jak geogr., tak sociokult. a hist. faktory. Tento přístup byl prakticky uplatněn v monografických studiích různých provincií Francie. Fr. geografie člověka měla velký vliv na zformování něm. sociogeografie (W. Hartke) a krajinné školy (H. Bobek, C. Troll), zabývající se tvorbou životního prostředí. V USA navázala na Ratzelovu koncepci a. škola environmentalismu (E. C. Semplová, E. Huntington). Podle Huntingtona, který se pokoušel na základě statist. údajů z demografie, klimatologie a historie prokázat souvislost mezi změnami klimatu a pokrokem nebo úpadkem civilizací, podnebí přímo působí na zdraví populace, fyzickou a duchovní aktivitu i produktivitu práce. V tomto smyslu navázal na názory fr. vědců E. Demolinse a P. Mougeolea, kteří zastávali teorii postupného geogr. přesunu ohnisek civilizací z euroasijských kult. oblastí do chladnějšího a různorodějšího prostředí severozáp. Evropy. Ohlas Ratzelových prací je patrný i v am. kult. antropologii, zejm. v teorii kulturních oblastí. Kvalitativně vyšší fázi studia vztahů člověka, kultury a prostředí představují práce C. Sauera, který de facto již anticipoval nástup moderní kulturní ekologie (J. H. Steward).

anthropogeography anthropogéographie Anthropogeographie antropogeografia

Literatura: Huntington, E.: Civilization and Climate. New Haven 1924; Poirier, J.: Ethnologie générale. Paris 1968; Ratzel, F.: Anthropo-geographie I., II. Stuttgart 1882–1891; Semple, E. C.: Influences of Geographic Environment on the Basis of Ratzels Systems of Anthropo-Geography. New York 1911; Vayda, A. P. ed.: Ecological Studies in Cultural Anthropology. New York 1969.

Václav Soukup