Beneš Edvard

Beneš Edvard

28. května 1884 v Kožlanech (okr. Plzeň–sever)
3. září 1948 v Sezimově Ústí (okr. Tábor)

Beneš pocházel z poměrně nezámožné rodiny, která mu však umožnila gymnaziální a potom vysokoškolská studia na filosofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity (viz Karlova univerzita v Praze) (romanistika, germanistika a filosofie), kde navštěvoval přednášky positivisty Františka Krejčího a T. G. Masaryka. V letech 1905–07 studoval sociologii a politické vědy na Sorbonně a na École libre des sciences politiques v Paříži, poté práva v Dijonu, kde získal roku 1908 doktorát (disertace Rakouský problém a česká otázka). Roku 1909 získal doktorát filosofie také na české Karlo-Ferdinandově univerzitě (viz Karlova univerzita v Praze), kde se v roce 1912 habilitoval z filosofie se zvláštním zaměřením na sociální filosofii (sociologii) spisem Strannictví. V roce 1914 si Beneš habilitaci rozšířil také na českou techniku (viz České vysoké učení technické v Praze) (zde šlo o filosofii a sociologii techniky). Současně působil jako středoškolský profesor národního hospodářství a podílel se na vydávání časopisu Naše doba (po emigraci T. G. Masaryka v letech 1914–15 jako vedoucí redaktor). Po emigraci z Rakousko-Uherska (1915) přednášel v Paříži, těžiště jeho aktivit ale bylo v politické spolupráci s T. G. Masarykem a M. R. Štefánikem v Národní radě československé. Po vzniku Československé republiky v letech 1920–21 a 1932–35 na filosofické fakultě UK reálně přednášel, resp. vedl semináře, a v roce 1923 byl jmenován řádným profesorem, ale těžiště jeho aktivit již bylo natrvalo v politice: 1918–35 byl ministrem zahraničních věcí, 1935–38 (abdikace a odchod do emigrace) prezidentem republiky, 1940 potvrzen jako prezident v exilu, 1946 znovuzvolen (abdikoval po komunistickém převratu v červnu 1948). V roce 1935 se jako ministr zahraničí ČSR zároveň stal předsedou Společnosti národů.

Třebaže je Beneš znám téměř výhradně jako politik a jako politik je historicky také hodnocen, na počátku své životní dráhy řešil některá významná „osvobodivá“ dilemata. Beneš se totiž osobnostně a programově musel osvobodit: (1.) z pout akademické sociologie, s níž původně spojoval své životní osudy a budoucí kariéru; (2.) z přílišných vazeb na socialistickou (byť nikoliv marxistickou) „myšlenku“; (3.) z jisté závislosti na „volnomyšlenkářské“ a filosoficky téměř „materialistické“ myšlenkové tradici. Beneš byl Masarykovým žákem, ale žákem od počátku kritickým: „Masaryk byl špatný pedagog pro studenty; lépe řečeno Masaryk nebyl pro celou tu masu studentů, která ho poslouchala, nikdy pedagogem“ (1910). On sám měl k Masarykovu „radikálnímu individualismu“ řadu výhrad, nepochybně také proto, že zatímco Masaryk byl se socialismem a marxismem vyrovnán již na sklonku století (Otázka sociální, 1898), Beneš tento svůj zápas tehdy začínal formuloval v několika studiích (Stručný nástin vývoje socialismu, 1910; Socialistické myšlení dneška, 1913, aj). K Masarykovi se tedy dostával cestou vlastní kritické analýzy, hledaje ke každé Masarykově tezi nejprve vědomě opozitum a teprve po kritickém prozkoumání byl ochoten akceptovat Masarykova stanoviska. Masaryk sám Benešovi zprostředkoval možnost přivýdělku překlady z francouzštiny. Beneš si nejvíce zakládal na překladu Zolova Zabijáka (1905), velkém sociálně kritickém románu s dominantou alkoholismu (ačkoliv odmítal radikální naturalismus a positivismus). Beneš byl absolutním abstinentem a Zolův román doporučil ke studiu na pařížské Sorbonně. Překlad sám i životní postoj (shodný s postojem Foustkovým) inspiroval Beneše k napsání několika studií o alkoholismu jako sociálním jevu, zejména Problém alkoholové výroby a abstinence (1915), v nichž je načrtnuta Benešova „metodologie“ postupující od úrovně individuálních motivací až k celospolečenským (hospodářským) činitelům.

Ve Francii Beneš studoval nejen filosofii Henriho Bergsona, ale i poněkud extravagantní sociologicko-politickou teorii George Sorela, který měl mýtem generální stávky a sociologickou apologetikou násilí v dějinách blízko k anarchismu. Zejména ho však zaujala sociologická teorie Émila Durkheima, s nímž se podle některých pramenů za první světové války dokonce osobně spřátelil. Durkheimův vliv na Beneše byl sice nepochybný, ne však konstitutivní. Durkheimovým prostřednictvím si ujasnil kromě mimořádné sociální role náboženství v dějinách (jeho Elementární formy náboženského života recenzoval bezprostředně po vydání v roce 1913) také poněkud abstraktní téma nadindividuálních a ve vztahu k jednotlivci „utlačivých“ sociálních faktů. Zejména si však utřídil dobovou sociologii do trojdílného, jednoduchého, ale nikoliv banálního schématu. Na jedné straně podle něj stál sociologický objektivismus (někdy se mluví o „sociologickém kolektivismu“) reprezentovaný zejména Durkheimem, ale také francouzsko-ruským sociologem Eugenem de Robertym a americkým sociologem Franklinem H. Giddingsem; podstatou ontologického vidění sociálního světa je pro sociologický objektivismus zdůrazňování „naprosté kvalitativní rozdílnosti reality a specifické samostatnosti sociálních jevů úplně odlišných od jevů individuálně psychologických“. Na druhém pólu byl situován sociologický subjektivismus reprezentovaný Gabrielem Tardem, Lesterem Frankem Wardem, Georgem Simmelem a Petrem Lavrovičem Lavrovem; jeho podstatou je ontologický předpoklad, že „společnost je pouhým souhrnem nebo součtem individuí… a sociologie je věda, která se zabývá psychickými vzájemnými reakcemi individuí“. Třetím stanoviskem, Benešem sdíleným, byl kritický realismus, který je „uprostřed mezi subjektivismem a objektivismem. Uznává, že jevy sociální jsou jevy sui generis, protože mají své specifické znaky i proti individuálně psychologickým, ale i biologickým a fyzickým jevům; tzv. kolektivní vědomí pokládá za abstrakci z psychických stavů jedince, nikoliv za skutečnou realitu. Tím, že ji pokládá za abstrakci, je mu individuum základem, východiskem a integrujícím prvkem společnosti, od kterého se musí vycházet… poslední momenty společenského jednání se musí hledat u individua v jeho psychických prvcích a jevech a tím k objektivistickému výkladu přidává kritický realism vždy výklad individuálně psychologický“. Beneš tedy nešel dál než Masaryk, snad se jen více poučil u Durkheima. O tom ostatně píše i v poslední své sociologické studii, v předmluvě k českém překladu Durkheimova spisu Pravidla sociologické metody (1926): „Stavím se k celému durkheimismu na stanovisko kritického realismu,který si vztahy psychického a sociálního, subjektu a objektu formuluje v syntezi individualističtěji pojaté.“

Závěr, který ze svých akademických studií sociologie Beneš vyvodil, byl tento: „Moje syntéza… chtěla býti noetickým kritickým realismem, který mi umožnil vybudovat si z těchto předpokladů celý systém kritického realismu i v metafyzice, etice, psychologii, sociologii a politice. Ten se mi stal vodítkem v celém mém praktickém životě: v etice vedl mě k humanitní morálce, v sociologii a v politice k odůvodnění koncepcí moderního demokratismu, jenž – do důsledků domyšlen – není jen soustavou politických forem a institucí, ale především velkou jednou součástí filosofického názoru na svět.“ Akademičtěji se Durkheimovi věnoval ve studii Ke sporům o definici sociálních jevů (1914): „Sociální jevy po jedné straně sice působí nátlak, ale nesmí se zapomínat, že po druhé stránce zase individuum působí obdobný nátlak zpět, a zevnitř právě proto, že sociální jev není jen objektivní povahy, ale i subjektivní.“

Ačkoliv se Beneš své ambice státi se trvale profesorem sociologie donucen okolnostmi postupně vlastně vzdal, předcházela tomu habilitace z oboru sociologie, kdy předložil spis o politickém stranictví, tedy text s tématem svrchovaně aktuálním a dějinným vývojem české společnosti znovu revitalizovaným. Studii Strannictví (1912) posuzovali v roce 1913 František Čáda, T. G. Masaryk a František Krejčí, kteří konstatovali, že Beneš ve svém spise „chce stanovit, jak strany v společenské kolektivitě vůbec vznikají a které mají charakteristické obecné znaky. Strana podle pojímání autorova jest produkt života moderního, produkt moderní demokracie, jest charakteristickým znakem svobody přesvědčení, svobody diskuse; strany vznikají jen tam, kde jest možnost diskuse a stávají se podmínkou politického života moderních států demokratických vůbec.“ Beneš se ve své habilitační tezi opřel také o „klasiky“ politické sociologie stranictví – Ostrogorského a Michelse – a poučeně využil inspirací francouzské sociologie davu. Ze ztotožnění „politické veřejnosti“ a „davu“ Beneš vyšel, aby odlišil „dav“, „veřejnost“, „lid“ od politických stran: politické strany jsou totiž „nástrojem pro projevování vůle lidu a orgánem uplatňování vůle lidu v právních společenských řádech“. Strana je „interpretem jednotlivých fragmentárních vůlí určitých skupin národa“, vůči nimž plní také vzdělávací funkce, protože si „vypracovává teorii společenského života“ atd. Beneš ví, že „strany pronikají všechen společenský život“, že „není jediného odvětví činnosti společenské, není jediného pole činnosti individuální, do něhož by politické strany nezasahovaly“. Beneš vidí pozitiva i negativa politického stranictví, funkční pozitivum však evidentně převažuje – alespoň v optice roku 1913. Beneš pak 24. dubna 1913 přednesl habilitační přednášku Positivní morálka v současné francouzské filosofii a sociologii, v níž analytické těžiště položil do zkoumání textů Luciena Lévy-Bruhla a Émila Durkheima. Benešova publikovaná habilitační práce nicméně nebyla přijata nijak jednoznačně – převažovaly hlasy spíše kritické nebo alespoň zdrženlivé (Josef Král, Antonín Uhlíř), Král dokonce Beneše nařkl z plagiátu.

Studie o stranictví dokládá ještě jeden důležitý moment v intelektuálním vývoji Edvarda Beneše – jeho „definitivní“ vyrovnání se se socialismem jako ideou a politickým programem, který by byl jeho ideou a jeho programem. Beneš se socialismem a dělnickým hnutím na počátku své badatelské, teoretické i politické činnosti sympatizoval, na přímé, osobní a zažité setkání s životními podmínkami londýnského dělnictva (1906) reagoval sérií deseti kritických statí Londýn a sociální poměry v Anglii, které vyšly v Právu lidu (na počátku 40. let několik protektorátních přisluhovačů tyto texty reeditovalo jako pokus o kompromitování jejich autora). Beneš přeložil stati George Bernarda Shawa Angličtí Fabiánové a sociální demokracie německá atd. Před odchodem do exilu v letech první světové války a krátce po návratu publikoval několik studií o sociologii války, které jsou v tehdejší české sociologické literatuře tematicky výjimečné. Ve studiích Filosofie a sociologie války, Válka a kultura a Válka jako populační problém zkoumal válku především z hlediska jejího vlivu na hmotnou a duchovní kulturu, na úroveň mravů a dokonce na populační jevy válkou ovlivněné, přičemž odmítl sociální darwinismus i marxismus jako výkladová schémata. V téže době se také zabýval národnostní otázkou ze sociologického hlediska a navrhoval vymezení národa v podstatě kombinací objektivního (s důrazem na teritorium a jazyk) a subjektivního pohledu (s důrazem na osobní identifikaci). Všechny tyto teoreticky pojednané problémy se měly stát Benešovi problémy prakticko-politickými.

Politika Benešovi není něco „jako“ věda a umění, ona vědou a uměním je: „S demokratického hlediska je třeba považovati politiku jednak za skutečnou vědu a za speciální vědeckou činnost, jednak za zvláštní druh umění, speciální uměleckou činnost… Politika má být vždy vědou a uměním spočívajícím na určité filosofii a morálce, na určitém filosofickém a mravním pojetí celého života individuálního i společenského… Politik jako vědec hloubá, studuje, zkoumá a hledá, jaká je již existující společnost, tj., co jest. Politik jako umělec zpracovává, uzpůsobuje a přeměňuje to, co jest, v něco, co považuje za správné, nutné a dobré pro další zdárný vývoj státu a společnosti, to jest v to, co by býti mělo.“ Myšlenka sama není ovšem nová, je to starší idea Masarykova a ani u Masaryk nebyla ideou původní (Teorie a praxis, 1876), pochází od zakladatele sociologie Augusta Comta, který ve svých výkladech o „positivní politice“ předpokládal zásadní společenské reformy, jejichž základem měla být „vědecká politika“ a garancí vědeckosti politiky „nová věda“, sociologie. Masaryk i Beneš byli hluboce přesvědčeni o tom, že logická řada racionální vědění o společnosti (garantované sociologií) – vědecká politika – náprava sociálního zla – demokratická (a tedy spravedlivá) společnost není ani utopií, ani osvícenským konstruktem, ale jedinou šancí, jak vyvést moderní společnost z hluboké krize sociální, politické a především mravní.

Posledním závažnějším Benešovým sociologickým činem je soubor přednášek pronesených na chicagské univerzitě v roce 1939 (Demokracie dnes a zítra, 1940). Zde Beneš osvědčuje svou sociologickou erudici dokonce přesvědčivěji než v textech sociologii výslovně věnovaných: načrtává svou filosofii dějin, svou kritiku autoritářských režimů, poučeně analyzuje nacionální socialismus a jeho nacionalistické kořeny v 19. století a v neposlední řadě diagnostikuje neduhy moderní demokracie. V mnoha ohledech koriguje své původní, politickou praxí kdysi ještě neprověřené sociologické koncepce, zejména na téma politického stranictví: „Politické strany jsou sociálními organismy, jejichž vlastnosti, psychologie, metody práce a vůbec sklonnosti v politickém životě opravdu mohou být nebezpečné. V jistém smyslu je politická strana nutné zlo… Politická strana má trvalou sklonnost býti bezohlednou, k druhým absolutistickou a téměř despotickou.“ V nově vydaných Úvahách o slovanství (1944), zpracovaných na základě statí původně publikovaných ve 20. letech ve Slovanském přehledu, Beneš nicméně setrval v optice historicky anachronické a politicky velice neprozřetelné.

Politický význam Benešův zcela překryl (zčásti právem) jeho dílo sociologické. Kromě studie Inocence Arnošta Bláhy (1937 a zejména posthumně 1997) a prazvláštního textu Františka Havlíčka (ve skutečnosti Antonína Vaňka, 1991) nemáme k dispozici žádnou solidní analýzu sociologického rozměru Benešova životního díla. Životopisných děl, kde je okrajově sociologický zájem Benešův zmíněn, je ovšem bezpočet. Po válce Beneš požíval více či méně zasloužené úcty jako politická osobnost („prezident Budovatel“), nicméně na podněty jeho sociologie dokonce ani tematicky nikdo nenavázal. V roce 1946 vydal František Hník asi jedinou solidní monografii o „myslitelském profilu“ Benešově; je psána sice poučeně (Hník byl Benešovým spolupracovníkem v době války v Anglii), ale sociologického rozměru Benešova díla se nedotýká, nemluvě o jisté míře nekritičnosti, jež se projevuje mj. i v tom, že Beneš v tomto díle nebyl konfrontován téměř se žádným soudobým teoretikem demokracie.

Bibliografie: Boris Jakovenko – Alena Novotná – Karel Novotný (eds.): Edvard Beneš: Soupis publikací (Společnost Edvarda Beneše, Praha 1994).

Knihy: Le problème autrichien et la question tchèque (V. Giard & E. Brière, Paris 1908); Otázka národnostní (Kr. Vinohrady 1909); Naše politické vzdělání a potřeba vysoké školy sociálně-politické (J. Forejtek & V. Beneš, Brandýs nad Labem 1910); Stručný vývoj moderního socialismu. I. Podmínky vzniku a vývoje moderního socialismu (J. Forejtek & V. Beneš, Brandýs nad Labem 1910); Stručný vývoj moderního socialismu. II. Školy a formy socialismu (J. Forejtek & V. Beneš, Brandýs nad Labem 1911); Stručný nástin vývoje moderního socialismu. IV. Dělnické hnutí v Rakousku a v Čechách (J. Forejtek & V. Beneš, Brandýs nad Labem 1911); Strannictví: Sociologická studie (J. Forejtek & V. Beneš, Praha 1912; 2. vyd. 1919); Problém alkoholové výroby a abstinence (Českoslovanský abstinentní svaz, Praha 1915; 2. vyd. 1947); Le socialisme autrichien et la guerre (Groupe socialiste tchèque „Égalité“ de Paris, Paris 1915); Détruisez l‘Autriche-Hongrie (Delagrave, Paris 1916); Provolání Sekretariátu Československé Národní rady našim zajatcům (Československá samostatnost, Paříž 1917); La Boemia contro l‘Austria-Ungeria (Locarno 1917); Bohemia's Case for Independence (G. Allen, London 1917); Otázka národnostní - otázkou svobody (P. Plaček, Pacov 1919); K budoucímu míru (O. Girgal, Praha 1919); Povaha politického stranictví (Státní školní knihosklad, Praha 1920); Válka a kultura (Československý vědecký ústav vojenský, Praha 1922); Zahraniční politika a demokracie: Problémy a metody naší zahraniční politiky (Státní nakladatelství, Praha 1923); Smysl československé revoluce (Památník odboje, Praha 1923); Nesnáze demokracie: Řeč pronesená v cyklu přednášek O demokracii, pořádaném sdruženými kulturními organisacemi v Praze (Svaz národního osvobození, Praha 1924; 2. vyd. 1990); Locarno a svaz národů (Orbis, Praha 1925); Světová válka a naše revoluce I.–III. (Orbis + Čin, Praha 1928–29); Demokratická armáda, pacifismus a zahraniční politika (Orbis, Praha 1932); La France et la nouvelle Europe (Gallimard, Paris 1931; Boj o mír a bezpečnost státu (Orbis, Praha 1934); Democracy Today and Tomorrow (Right Book Club, London 1940); Tři roky druhé světové války: Projevy a dokumenty z r. 1938–1942 (Londýn 1942); Naše slovanská politika (Londýn 1943); Demokracie dnes a zítra (Čin, Praha 1946); Šest let exilu a druhá světová válka (Orbis + Družstevní práce, Praha 1946); Paměti: Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství I.-II. (Orbis, Praha 1947); Úvahy o slovanství (Čin, Praha 1947); Mnichovské dny: Paměti (Svoboda, Praha 1968); Přednášky na Univerzitě Karlově 1913–1948 (Společnost Edvarda Beneše, Praha 1998).

Studie: Émile Durkheim: Les formes élementaires de la vie réligieuse (Česká mysl 1913); Ke sporům o definici jevů sociálních (Česká mysl 1915); Principy a předpoklady naší zahraniční politiky: Úvahy z praktické i teoretické sociologie (Sociologická revue 1931); Sociolog-teoretik a politik-praktik: Několik poznámek o politické praxi Masarykově (Sociologická revue 1936).

Příspěvky ve sbornících: Vliv Masarykův na naši mladou generaci (T. G. Masarykovi k šedesátinám. Praha 1910).

Literatura: I. A. Bláha: Sociologické základy Benešovy politiky (E. Beneš – filosof a státník. Praha 1937); I. A. Bláha: Beneš jako sociolog (Československá sociologie. Od svého vzniku do roku 1948. Doplněk, Brno 1997); F. Havlíček: Eduard Beneš: člověk, sociolog, politik (Prospektrum, Praha 1991); F. M. Hník: Edvard Beneš – filosof demokracie (Melantrich, Praha 1946).

Miloslav Petrusek