Foustka Břetislav
Foustka Břetislav
v Trpíně (okr. Svitavy)
v Poděbradech (okr. Nymburk)
Po absolvování gymnázia započal filosofická studia v Praze, ale i v Berlíně a Paříži (PhDr. na české Karlo-Ferdinandově univerzitě 1888; viz Karlova univerzita v Praze). Potom působil jako gymnaziální profesor v Třeboni a na Smíchově (dnes součást Prahy), již v této době se začal zabývat sociologickou problematikou. V gymnaziálním sborníku v Třeboni a poté vlastním nákladem vydal studii Turgot jako sociolog (1891), která nezvykle „objevuje“ Turgota jako sociologa. Roku 1904 podal na filosofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity (viz Karlova univerzita v Praze) žádost o habilitační řízení „pro obor filosofie se zřetelem k filosofii sociální či sociologii“ a jako habilitační práci předložil publikovanou monografii Slabí v lidské společnosti (1904). Autor ve zdůvodnění své žádosti knihu charakterizoval jako „kritiku selekčních teoretiků“ s důrazem na studium „zesílených proudů degeneračních“. Ačkoliv jeho publikační činnost v oboru sociologie byla po jmenování docentem omezena výhradně na časopisecké články, nezřídka „silně rétorické“ (Josef Král), byl jmenován v roce 1919 prvním řádným profesorem sociologie na Karlově univerzitě (mimořádným profesorem byl ovšem Foustka jmenován již roku 1915 s ohledem na odchod T. G. Masaryka do exilu, ostatně Foustka Masarykovy přednášky fakticky suploval již v prvním desetiletí 20. století, když Masaryk několik let nepřednášel, protože vykonával poslanecký mandát). V tomtéž roce mu ministr školství Gustav Habrman udělil stipendium na cestu do Ameriky, z níž pohříchu Foustka nevytěžil víc než několik předmluv k popularizujícím textům o USA. Zřejmým důvodem pro udělení cestovního stipendia byl nepochybně Foustkův překlad kdysi klasické učebnice sociologie (u nás vůbec první) F. H. Giddingse (1900), které se držel jako základu pro své kurzy prakticky po celý život. Od napsání své monografie se věnoval důsledně a rozsáhle osvětové činnosti v boji proti alkoholismu ve vztahu k „tělesné výkonnosti národa“ (1922) a národním ideálům (1922), krátce se spolu s Edvardem Benešem zabýval otázkou sociální, socialismem a dělnickým hnutím (1904), vše podřízeno jeho „eugenickým snahám“. V roce 1928 se ujal „úřadu děkanského přes ohromnou svou zaměstnanost“. Jeho texty o Masarykovi sice spoluzakládaly „masarykovskou sociologickou legendu“ (texty z let 1904, 1910, 1930 a jiné), ale analytickou sociologickou hloubkou, natož elementární kritičností se nevyznačují. Mluví-li se někdy o rozdílu mezi „sociology – tvůrci idejí“ a „sociology – tvůrci institucí“, pak Foustka patřil výhradně do kategorie druhé. V roce 1932 odešel na trvalý odpočinek, avšak v roce 1946 mu profesorský sbor filosofické fakulty obnovil doktorát filosofie (tato tradice, která se udržuje v Polsku, u nás zanikla).
Studie o Turgotovi (dnes prakticky nedostupná) by snad z hlediska dějin sociologie mohla být zajímavá, protože Foustka nachází elementy sociologického myšlení u myslitele, který reprezentoval na sklonku 18. století (spolu s Quesneyem) radikální fyziokratismus. V roce 1904 Foustka začal svou sociologickou dráhu recenzí Masarykovy Sebevraždy v Naší době, knihu přitom charakterizoval jako „spis dosud nejvšestrannější a nejfilosofičtější o jednom z nejdůležitějších problémů sociální pathologie, podržuje dosud vrch i nad Durkheimovým spisem Suicide“. Foustka dokonce Masarykovu studii hodnotil výše než Giddingsovo pojetí sebevražednosti jako „útraty pokroku“ a je jistě nutno pozitivně ocenit, že Foustka tehdy dokázal přesně odlišit deskriptivní část Masarykova textu od originálních úvah o „nenábožnosti“ a „stavu moderní osvěty“.
Jeho vlastní spis Slabí v lidské společnosti (1904) je jeho jedinou monografií, nepochybně však na svou dobu velmi originální a tematicky podnětnou. Foustka se vyrovnal s řadou „degenerativních procesů“, alkoholismem, prostitucí, tabakismem, sebevražedností atd., a celý výklad vypointoval odkazem na nezbytnost „sociální eugeniky“. Eugenika jako „řízená úprava fyzického, sociálního a mravního stavu populace“ neměla ve Foustkově době zdaleka onen pejorativní význam, který získala zejména po nacistických „rasových eugenických experimentech“, stoupenci „klasické eugeniky“ byli třebas Tyrš, později G. B. Shaw, manželé Webbovi aj. Foustka kladl sice důraz na osvětu, ale nevyhýbal se ani úvahám o možnostech zásahů zdravotních a „sociálně inženýrských“. Jako habilitační spis posuzoval Foustkovu práci mj. Masaryk, který ji hodnotil pozitivně (je ostatně psána v „masarykovských intencích“ ideálu humanitního), konstatoval však ve svém posudku, že Foustka nevysvětluje pojmy jako doba nová, doba nejnovější či kultura atd. Uvážíme-li, že v téže době Masaryk psal své studie o moderním člověku a náboženství, neudivuje, že Foustkovi připomněl, že „chybí náčrt dekadence v umění a literatuře, vynikl by tak aspoň symptomatický význam dekadentství“. Ocenil především to, že Foustka „píše monografii, což je tím závažnější, že v našem oboru kde kdo se hned pouští do sepisování celé sociologie“.
Ač si Foustka neustále stěžoval na to, jak je „pracovně přetížen“ a kolik „vědecké práce zůstává pominuto na úkor práce pedagogické“, od roku 1904 již nenapsal žádnou monografickou sociologickou práci a jeho drobné texty o alkoholismu apod. lze dnes chápat již jen jako dobové dokumenty. K nim patří i jeho studie Sociologie a etika eugenismu publikovaná v České mysli (1923). Ostatně již v úvahách o Foustkově profesuře se objevily jisté zdvořilé pochybnosti o jeho vědeckém výkonu, který však „jest vyrovnán jeho úsilím osvětovým“. Jakkoliv počestné úmysly Foustku k těmto aktivitám vedly, nelze je pokládat za sociologicky relevantní.
Knihy: Slabí v lidské společnosti: Ideály humanitní a degenerace národů (J. Laichter, Praha 1904); Zásady ženské otázky: Výtah z přednášek prof. Dra. Břet. Foustky na Smíchově, 7. ledna 1904 (Ločák + Springer, Praha 1904); Abstinence jako kulturní problém: Význam střízlivého života pro kulturní snahy národa (Grosman a Svoboda, Praha 1909); Ochrana dětství a mládí (E. Leschinger, Praha 1912); Péče o dítě: Sociální postavení evropské mládeže a její ochrana (J. R. Vilímek, Praha 1915); Demokratismus a jeho problémy filosofické a politické, sociální a hospodářské, kulturní a mravní (Ministerstvo národní obrany, Praha 1919); Alkoholism a tělesná výkonnost národa (Československý abstinentní svaz, Praha 1922); Alkoholism a ideály národa (Československý abstinentní svaz, Praha 1922); Alkoholism a organism. Několik kritických poznámek o vlivu alkoholu na organism lidský a zejména o působení malých dávek (Československý abstinentní svaz, Praha 1923); President T.G. Masaryk: Přednáška v slavnostním shromáždění filosofické fakulty Karlovy university na počest osmdesátých narozenin p. presidentových (Rektorát University Karlovy, Praha 1932); Lord kancléř Francis Bacon z Verulamu a jeho Essaye (Česká akademie věd a umění, Praha 1933).
Studie: Některé vztahy mezi populací a sňatečností po případě mezi organisací společenskou a rodinnou (Česká mysl 1903); Vliv dnešní monogamie na mravnost (Česká mysl 1903); Socialism a náboženství (Česká mysl 1909); T. G. Masaryk jako sociolog (Česká mysl 1910); Sociologie a etika eugenismu (Česká mysl 1923); Sociologická tribuna. Několik slov úvodem (Parlament 1928–29); Kritikové a popravčí: Odpověď Otakaru Machotkovi a redakci revue Sociologie a sociální problémy (Sociologická revue 1940; též separátně).
Příspěvky ve sbornících: Otázka sociální: Socialismus a sociální hnutí (Z. V. Tobolka, ed.: Česká politika IV. J. Laichter, Praha 1911); Ochrana dětství a mládí (Z. V. Tobolka, ed.: Česká politika V. J. Laichter, Praha 1913).
Literatura: Břetislav Foustka: Hrst osobních vzpomínek a příspěvků k jeho sedmdesátinám (M. Procházka, Praha 1932); Karel Galla: Břetislav Foustka (Sociologická revue 13, 1947: 1–6).
Břetislav Foustka je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.