Já

já – též jáství – jako distinktní fil. pojem se vyskytuje poprvé u R. Descarta Meditationes de prima philosophia ve významu „věc myslící“ v tezi, která tvrdí nepochybnost vlastní existence j. na rozdíl od vnějšího světa, jehož existence je zpochybněna v metodické skepsi. Tážeme-li se po povaze onoho j., jehož existence je nepochybná, vyplyne, že pod myšlení patří pochybování, rozum, přitakání a popírání, chtění a odmítání, představování a konečně vnímání ve smyslu uvědomování smyslových dojmů. J. Locke má pro j. termín self, které definuje jako bytost myslící s vědomím. G. W. Leibniz (Principes de la nature et de la grace), podle něhož stavebními kameny skutečnosti jsou nedělitelné dynamické jednotky zvané monády, rozlišuje monády nadané pouze percepcí, tj. schopností zachycovat daný stav světa, a monády nadané i apercepcí, schopností sebevědomí. Tyto druhé monády jsou lidská j. I. Kant (Kritik der reinen Vernunft) podrobil kritice metafyzické pojetí j., podle něhož je nositelem j. duševní substance. Předpoklad duše jako substance je podle něho neoprávněným úsudkem rozumu, jenž ze zkušenosti „já myslím“, která „musí provázet všechny mé představy“, usuzuje na jejího věcného nositele. Nejklasičtějším představitelem j. jako fil. principu je J. G. Fichte, který v Grundlage der gesamten Wissenschaftslehre charakterizuje j. „kladením sebe sama“, tj. neustále vykonávanou aktivitou, která se projevuje jako myšlení, nazírání, vnímání, žádostivost, cítění atd., nesplývá však s žádným tímto stavem. Je prostřednictvím těchto projevů určitelná, není však žádným z nich určena. Stejně jako Kant odmítá Fichte vazbu já na duševní substrát. Odtud postupuje Fichte k tezi, že j. se určuje jako určené skrze „nejá“, což znamená, že j. je podněcováno, „afikováno“ k aktivitě pudového rázu vnější realitou. „Nejá“ neznamená vnější svět v ontologickém smyslu; je to fenomenální „vně“, které však, jak Fichte dává najevo, je založeno v adekvátně neobjektivizovatelném protipólu j., který lze nejvlastněji charakterizovat jako „sílu“. Konečně třetí fáze procesu, v němž se konstituuje j., záleží v tom, že j. se klade jako určující „nejá“, tj. že j. ruší původní přír. určení předmětů, vkládá se do světa a zanechává v něm stopu. Připodobnit si zcela přírodu a zároveň se připodobnit (díky vzájemnému dávání a přijímání) všem lidem, je cílem dějin, k němuž se lidstvo nekonečně přibližuje. Na konci 19. st. podal E. Mach v Analyse der Empfindungen skeptickou analýzu j., které je mu – podobně jako předtím již D. Humeovi – pouhým sledem počitků navzájem souvisejících vůlí vyhnout se bolesti a dojít k požitku. Protože i vnější svět je Machovi řadou (jiným způsobem) vzájemně souvisících počitků, není podstatný rozdíl mezi j. a světem. Podle F. X. Šaldy ovlivnila Machova teorie jednoty j. tvorbu M. Prousta, L. Pirandella a surrealismu. (Psychol. pojetí j. viz ego, psychologie self.)

ego, self je, moi ich, Ichheit io

Literatura: Frank, M.: Die Unhintergehbarkeit von Individualität. Frankfurt a. M. 1986; Frank, M. – Raulet, G. – Reijen, W. van eds.: Die Frage nach dem Subjekt. Frankfurt a. M. 1988.

Milan Sobotka