Čep Tomáš

Čep Tomáš

3. září 1886 v Želechovicích (okr. Olomouc)
17. října 1959 v Leopoldově (Slovensko)

Po maturitě na gymnáziu v Místku (dnes Frýdek-Místek) vystudoval filosofii a bohemistiku na filosofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity (PhDr. 1915; viz Karlova univerzita v Praze) a působil jako středoškolský profesor (Moravské Budějovice, Ostrava, Brno). V roce 1935 se habilitoval ze sociologie venkova na Vysoké škole zemědělské v Brně, od následujícího roku přednášel také na tamní Vysoké škole zvěrolékařské (viz Mendelova univerzita v Brně); současně vyučoval na agrárnickém Svobodném učení selském. V meziválečném období byl členem redakční rady Sociologické revue, Masarykovy sociologické společnosti i Československé akademie zemědělské. Na počátku druhé světové války se zapojil do odbojové činnosti, v letech 1940–45 proto byl vězněn. S válečnou přestávkou na Vysoké škole zemědělské vyučoval do roku 1951 (1947 byl jmenován řádným profesorem), v roce 1951 byl ve vykonstruovaném procesu proti bývalým členům agrární strany (Čep v poválečném období vstoupil do strany národně socialistické) odsouzen k dlouholetému žaláři, ve vězení zemřel.

Čepův zájem o (moravskoslezský) venkov byl zpočátku orientován spíše osvětově a folkloristicky, publikoval množství drobných materiálově orientovaných studií zachycujících slezskou lidovou kulturu. V knize Selství v literatuře moravskoslezské (1933) pak shrnul obraz venkova v české literatuře od reformačních dob do současnosti. K sociologii jej přivedlo seznámení s Emanuelem Chalupným a především s I. Arnoštem Bláhou ve dvacátých letech. Přijal přitom základní kontury Bláhovy sociologie (také jeho obecně sociologické přednášky v podstatě vycházely z tohoto pojetí), stejně jako jeho charakteristiky selství a venkova ze Sociologie sedláka a dělníka (1925). Ve svých vlastních dílech přitom ukazoval nezastupitelnost venkova a zemědělství pro národní pospolitost. Dospěl k přesvědčení, že sedlák „byl strážcem zděděné půdy, prvním představitelem národa, básníkem, umělcem a současně odhodlaným bojovníkem za politickou, náboženskou a sociální svobodu“, modernizace a urbanizace však vedla k nenáležitému zpochybnění těchto hodnot a venkovského sebevědomí, které mělo být opětovně podporováno; cestu k tomu viděl v Bláhově „rurbanismu“. V duchu agrární ideologie i stranické politiky se současně snažil o rozšiřování zemědělské osvěty a družstevního hnutí (Kapitoly ze sociologie venkova, 1933). Akademičtěji pojatým dílem z oblasti rodinné ekomomiky je Čepův habilitační spis Životní spotřeba zemědělské rodiny jako sociologický problém (1934), v němž na základě dlouhodobého pozorování třiceti venkovských rodin v období hospodářské krize (1928–33) stanovil minimální a optimální životní standardy. Konstatoval přitom více než čtvrtinový pokles celkové životní úrovně studovaných rodin v důsledku krize, jejichž většina sice nespadla pod hranici bídy, avšak přestala dosahovat standardu životního minima.

Čepův význam v dějinách české sociologie tkví především v jeho institucionálním zakladatelství výuky sociologie venkova na brněnské Vysoké škole zemědělské, které ovšem po jeho odstranění nenašlo pokračování. Jeho vlastní dílo je poměrně chudé a v teoretické a metodické rovině nepůvodní, nehledě ke skutečnosti že od 30. let patřil mezi hojné přispěvatele Sociologické revue a dalších časopisů.

Knihy: Selství v literatuře moravskoslezské (Svobodné učení selské, Brno 1933); Kapitoly ze sociologie venkova (Svobodné učení selské, Brno 1933); Životní spotřeba zemědělské rodiny jako sociologický problém (Svobodné učení selské, Brno 1934); O vědeckém a filosofickém díle Emanuela Chalupného (Melantrich, Praha 1938; spoluautoři J. B. Kozák a J. Kříženecký); Družstevník velké víry: K padesátinám předsedy Frant. Wenzla (Brnosvaz, Brno 1939); Zemědělství na nových cestách (Zemský odbor zemědělsko-lesnický, Brno 1945).

Studie: Sociální funkce československého sedláka (Sociologická revue 1933); Sociální funkce zemědělské mládeže (Sociologická revue 1934); Sociální funkce československé ženy v zemědělství (Sociologická revue 1934); Československý venkov na prahu druhé republiky (Sociologická revue 1938); Venkovský lid a národní tradice (Sociologická revue 1939); Sociologie města a venkova v díle I. A. Bláhy (Sociologická revue 1940); Zákon sociálního konsensu v Chalupného pracích z oboru sociologie venkova (Sociologická revue 1940); Prof. PhDr. Anton Štefánek, sociolog Slovenska (Sociologická revue 1947); T. G. Masaryk – lidové prvky v jeho myšlení a řeči (Sociologická revue 1947).

Literatura: A. B.: Dr. Tomáš Čep (Sociologická revue 14, 1948, 2–3: 228–230); Bedřich Pšír: Tomáš Čep, první učitel sociologie venkova na VŠZ v Brně (J. Obrdlíková, ed.: Brněnská sociologická škola. UJEP + Socialistická akademie, Brno 1966: 58–64); Bedřich Pšír: O počátcích výuky sociologie venkova na Vysoké škole zemědělské v Brně (J. Obrdlíková – D. Slávik, eds.: O koncepci dějin československé sociologie. Socialistická akademie, Praha – Brno 1968: 268–273); Bedřich Pšír: Sociologie venkova na Brněnsku ve třicátých letech (J. Tauber – J. Kolařík, eds.: Historie české a slovenské sociologie venkova. ČAZ, Praha 1969); Lubomír Slezák: Agrární sociolog Tomáš Čep a svobodné učení selské v letech první ČSR (1918–1938) (České země a moderní dějiny Evropy. Historický ústav AV ČR, Praha 2010: 169–180); Jan Tauber (ed.): Sociologie zemědělství a venkova I. (IVPZV, Praha 1968).

Zdeněk R. Nešpor

---

Tomáš Čep je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.