Kultura (MSgS)

kultura (MSgS). Pojem kultury představuje jednu z centrálních kategorií soudobého sociologického, antropologického i filosofického myšlení. V řadě významových variant a výkladů pojmu je možno rozlišit dvě základní pojetí: v širokém antropologickém smyslu označuje termín kultura soubor objektivovaných výsledků nebo produktů činnosti lidí, které se uplatňují v další jejich činnosti; v tomto smyslu se vztahuje kultura k „produktivnímu“ a „produkty zhodnocujícímu“ způsobu činnosti lidí, který je podstatný pro všechny oblasti lidské aktivity. V užším slova smyslu označuje termín kultura jednu z oblastí společenského života, a to duchovní kulturu.

Samotný termín kultury pochází již z antiky. Původně označoval vzdělávání polí, jsou však známé případy, kdy byl v přeneseném slova smyslu aplikován na výchovu a formování člověka. V novověké filosofii (a později historiografii) se používá od druhé poloviny 17. století. O rozšíření termínu se zasloužili zejména S. Pufendorf, G. V. Leibniz, J. Adelung a J. G. Herder; v historiografii 19. století zaujímá pojem kultury významné místo u Burckhardta, který použil tohoto termínu v názvu svého díla o italské renesanci (1861). Na pojmu kultury založil své rozsáhlé historiografické dílo také G. Klemm, německý historik 19. století.

Do novodobé společenské vědy uvedl pojem kultury E. B. Taylor, který použil termínu kultura ve své významné práci Primitive Culture (1871). Na začátku své knihy podal Taylor často citovanou definici kultury: „Kultura neboli civilizace... je složitý celek, jenž zahrnuje vědění, víru, umění, právo, morálku, obyčeje a jiné schopnosti a návyky, získané člověkem jako příslušníkem společnosti.“ Problematika kultury se dostává do plného centra společenského myšlení až od 20. let našeho století.

A. L. Kroeber a C. Kluckhohn provedli kritický rozbor nejdříve 164 a později asi 300 definic a koncepcí kultury. Jejich práce se týká vývoje této kategorie od poloviny 18. století až do 50. let 20. století. Uvedení autoři roztřídili všechny definice kultury do šesti skupin. První kategorii představují: a) deskriptivní definice, jako je např. definice Taylorova; nedostatkem těchto definic je víceméně nahodilý výčet součástí kultury, takže celé vymezení má spíše ilustrativní charakter než charakter přesné definice; b) historická vymezení kultury jsou založena na pojmech sociální dědičnost, sociální dědictví nebo sociální tradice; c) normativní definice vidí základní znak kultury v pravidlech, normách, v hodnotách nebo v ideálech, podle nichž se činnost orientuje, nebo v celkové jednotě a závaznosti životního stylu; d) psychologické definice vycházejí z pojmu přizpůsobení a vidí v kultuře prostředek pro řešení problémů nebo si všímají psychických mechanismů (učení, zvyk), jež působení kultury zprostředkovávají; e) strukturální definice poukazují na vnitřní sepětí mezi jednotlivými kulturními jevy, na jejich celostní nebo systémový charakter; f) genetické definice osvětlují vznik kulturních jevů jako produktů společenské činnosti lidí; přitom tato vymezení berou v úvahu bud všechny produkty lidské činnosti, nebo se omezují na oblast symbolů a idejí.

Je zřejmé, že diferenciační znaky definic se navzájem nevylučují a že samy o sobě neumožňují ani postižení základních diferencí mezi pojetími kultury. Kroeber a Kluckhohn chtějí naopak podtrhnout konvergence v pojetí kultury, závažnost této kategorie ve společenskovědním myšlení a poukázat na potřebu komplexního vymezení kultury a podávají tuto syntetizující definici kultury: „Kultura se skládá z vzorů, chování a vzoru pro chování, explicitních nebo implicitních, získaných a předávaných symbolů a představující rozlišující výsledky činnosti lidských skupin včetně jejich ztělesnění v artefaktech; podstatné jádro kultury tkví v tradičních (tj. historicky vzniklých a vydělených) idejích a zvláště v hodnotách, jež se k nim připínají; kulturní systémy mohou být považovány na jedné straně za produkt činnosti, na druhé straně za podmiňující elementy další činnosti.“

O kultuře mluvíme, chceme-li označit specifické kvality skutečnosti, kterou lidé svou praktickou činností vytvářejí. Chování člověka není dostatečně určeno jeho dědičnou biologickou výbavou; antropologové se shodují v tom, že pudově instinktivní základna člověka je ve srovnání s biologickými druhy jemu nejbližšími velmi slabá a omezená, že je nedostatečně specializovaná a že postrádá pevně určenou zaměřenost; je však přitom mnohem pružnější a tvárlivější. Tyto podmínky umožňují, aby činnost člověka byla tvořivá a aktivní, tj. aby umožňovala nikoli jen pouhé pasivní přizpůsobení se daným podmínkám, nýbrž aby zabezpečovala jejich přetvoření. Aktivní charakter činnosti člověka zahrnuje její produktivnost. Lidská činnost není jen aktuálním jednorázovým procesem, nýbrž vytváří víceméně závažné a trvalé produkty, předmětné výsledky či hodnoty, které mohou být využity v další společenské činnosti. Produktivnost činnosti umožňuje v širokém měřítku socializaci získaného, tzn. zhodnocení dosaženého výsledku nebo využití vytvořené hodnoty nejen ve sféře činnosti jednotlivce, nýbrž i ve sféře skupiny, případně celé společnosti.

Z uvedené charakteristiky vyplývá, že vznik a působení kultury ve společnosti jsou podmíněny procesy objektivace a subjektivace. Aby se výsledek společenské činnosti života stal součástí kultury, musí být v určité podobě objektivován. Přitom výsledek objektivace může být v různém vztahu ve společenské činnosti jako procesu. Může být od ní zřetelně oddělen a může být fixován v určitém hmotném substrátu, který je v přírodní stránce své existence relativně nezávislý na procesu činnosti. Některé jiné objektivace však nemusí mít přírodní formu, která by byla oddělitelná od společenských činností a subjektů těchto činností. Objektivace mohou mít různý charakter v tom smyslu, že se mohou pohybovat na řadě rovin mezi subjektem a objektem, mohou být různým způsobem „krystalizovány“. Výrobní nástroj, výtvarné dílo, právní norma, zvyk nebo způsob řeči jsou příklady takových různých objektivací.

Aby kulturní produkt vstoupil do dalšího koloběhu společenského života, musí být předán a musí být osvojen, musí se subjektivovat. Elementy kultury se subjektivují tím, že se stávají součástí lidské osobnosti, že se interizují, zvnitřňují. Také tato interiozace může mít odlišný charakter v závislosti na tom, o jak hluboký proces subjektivace jde. Kulturní prvky se mohou začleňovat do struktury osobnosti tak, že osobnost se s těmito prvky identifikuje, pokládá je za své, v jejich a současně ve svém vlastním zájmu vykonává určitou činnost. Subjektivace může být však také velmi povrchová; v některých případech nedochází ani k interiorizaci kulturních vzorů u lidí, kteří činnost vykonávají; často se totiž člověk řídí kulturními vzory nikoli proto, že se s nimi ztotožňuje, nýbrž proto, že jsou zde jiní lidé, kteří svým vlivem zastupují interiorizovanou platnost a závaznost kulturních vzorů; v těchto případech se řídí určitými kulturními standardy, aby získal souhlas, uznání nebo jinou formu odměny ze strany druhých nebo prostě proto, že se podřizuje jejich tlaku. Subjektivace probíhá u člověka celý život. Výchova je oblast společenského života, jejíž funkcí je zabezpečování procesu enkulturace, tj. subjektivace kultury. Enkulturace ovšem probíhá nejen v oblasti výchovy, nýbrž ve všech oblastech životní praxe.

Socializace kulturních produktů, tzn. předávání a osvojování kulturních hodnot různými členy skupiny nebo společnosti, se uskutečňuje v synchronním a diachronním rozměru. Z historického hlediska se mluví o sociálním dědictví jako o podstatné charakteristice kultury. Širokou a soustavnou socializací získaného, tj. svým kulturním charakterem, se člověk liší podstatně od všech jiných bytostí.

Jestliže bychom shrnuli, mohli bychom říci, že pojem kultury se vztahuje k činnosti lidí, jež vytváří určité produkty, které vstupují do další společenské činnosti lidí, v ní se uplatňují a samy dále vyvíjejí. Kulturu proto můžeme charakterizovat: a) z hlediska charakteru činnosti; b) z hlediska výsledků činnosti; c) z hlediska mechanismů, které umožňují působení kultury ve společenském životě a d) z hlediska historického utváření kulturních prvků.

Rozdíly a rozpory této kultury se týkají zejména problému vztahů mezi kulturou a společností, otázek vymezení obsahu kultury a funkcí kultury ve společenském životě a vztahů kategorie kultury k jiným významově blízkým kategoriím, např. ke kategorii civilizace.

V řešení problémů vztahu kultury a společnosti se setkáváme i s nesprávnými krajními stanovisky, které pojmy kultury a společnosti zcela ztotožňují nebo které oba pojmy kladou do zcela vnějšího protikladu. Tak např. R. Bierstedt v jedné ze svých formulací (později překonaných) tvrdí dokonce, že „společenská skupina je kultura“. Z našich autorů sbližoval pojmy kultury a společnosti, v některých svých formulacích upřílišněným způsobem, E. Chalupný. Chalupnému nepochybně přísluší zásluha, že podrobil kritice interakcionistické pojetí společnosti, že ukázal na základní význam kultury pro společenský život, přitom však pojmy kultury a společnosti a jejich vzájemný vztah vymezoval dosti jednostranně. Pojmy „sociálnosti“ a „společnosti“ jsou Chalupnému nejasné nebo dokonce záhadné a smysluplné se mu stávají teprve tehdy, jestliže se ztotožňují s pojmem kultury; proto dává Chalupný za pravdu např. C. M. Casovi, který užívá výrazu „sociální“ čili „kulturní jevy“. Chalupný se proto také domnívá, že skupinové jevy, jevy společenské organizace, může v plné míře začlenit do své klasifikace kulturních výtvorů, protože běží také o produkty činnosti lidí. Přitom ovšem Chalupný přehlíží, že skupinová struktura nebo struktura organizace má aspekty, které nelze označit jako primárně kulturní.

Protikladné koncepce vycházejí od W. Diltheye, H. Freyera a od jiných autorů. Dilthey rozlišuje mezi „kulturními systémy“ a „vnější organizací společnosti“ a nastupuje orientaci, která se snaží oddělit sociální od kulturního. P. Sorokin mluví o sociokulturních jevech a o sociokulturním světě, přísně však rozlišuje sociální systémy a kulturní systémy, i když uznává vzájemné působení a vzájemnou závislost obou typů systémů. Proto se také některým autorům zdá Sorokinovo rozlišení mezi „sociální“ a „kulturní“ jako nedostatečné; tak např. historik a teoretik civilizací Rushton Couluburn jednoznačně odmítá pojem sociokulturního systému a tvrdí, že „společnost a kultura jsou ontologicky zcela odlišné“.

Velká většina sociologů respektuje skutečnost, že pojmy společnosti a kultury se vztahují k téže empirické skutečnosti, že však označují z odlišných, ale kompletárních hledisek svébytné soustavy vztahů v této skutečnosti. Přesné vymezení vztahů mezi oběma pojmy závisí ovšem na tom, z které jejich významové varianty vycházíme. Kultura společnosti určuje namnoze v základní míře charakter společenských procesů, avšak některé aspekty těchto procesů nemají bezprostředně kulturní charakter. G. C. Homans se soustředěně zabýval tzv. elementárním či subinstitucionálním chováním a prokázal, že řada aspektů sociálně interakčních procesů vykazuje určité pravidelnosti, jež lze postihnout, jestliže abstrahujeme od kulturního charakteru těchto procesů; stejně tak např. davové procesy nebo některé demografické procesy nemají bezprostředně kulturní charakter, a to v tom smyslu, že daná kultura společnosti neurčuje v podstatné míře jejich charakter. Také kulturní jevy nemusí implikovat bezprostřední interakční momenty, i když jsou ovšem nedílnou součástí totality společenskokulturní skutečnosti, totality, kterou představuje lidský svět. Relativní nezávislost kultury na společnosti platí jen v tom smyslu, že určité kulturní jevy mohou být nezávislé na dané společnosti, tj. mohou být přeneseny a mohou se uplatňovat i v životě jiných společenských útvarů. Kultura bez společenského kontextu však přestává být kulturou; kultura není soustavou (věčných objektů), jak se domníval Whitehead a jak jej následoval ve svých starších formulacích Parsons.

Kultura je skutečností spjatou s reálným životním procesem lidí. Pro nemarxistické koncepce je charakteristické, že nepojímají kulturu v plné šíři, že ji velmi často omezují jen na duchovní život společnosti a že také funkci kultury ve společenském životě vykládají zúženým způsobem. Kroeber a Kluckhohn uvádějí řadu autorů, pro něž je kultura jen souborem symbolů, idejí, ideálů, vzorů, pravidel apod. V podstatě Kroeber a Kluckhohn tuto koncepci sami přijímají, i když kulturu zcela neomezují na duchovní oblast, vidí v ní nicméně „jádro kultury“. Takové jednostranné a teoreticky naprosto nezdůvodněné stanovisko je nutno odmítnout. Pro marxistické pojetí kultury je určující, že respektuje kvalitativní rozrůzněnost kulturních prvků, jimiž je výrobní nástroj stejně jako společenská instituce nebo vzor hodnotové orientace. Kultura a její elementy působí ve společenské činnosti v různé podobě a plní různé úlohy; kultura nevystupuje jen jako „standard činnosti orientace“, nýbrž také jako podmínka (např. podmínka situační povahy) a jako prostředek společenských činností. Kultura nepředstavuje jen souhrn zpředmětněných produktů činnosti, souhrn „mrtvé práce“, je i dynamickou silou, v jednom ze svých základních myšlenkových kontextů je kultura kultivací lidských tvůrčích sil. Je prostředkem pro uspokojování potřeb jednotlivců, skupin i společenských celků, současně však je i zdrojem potřeb, potřeby rozvoje kultury jsou nedílnou součástí lidských potřeb.

Ve vymezení vztahu mezi pojmem kultury a civilizace se setkáváme v podstatě se třemi typy řešení: a) někteří autoři (E. Taylor, E. Chalupný) oba pojmy programově ztotožňují; b) mnoho autorů se snaží oba pojmy diferencovat tak, že je vztahují k jiným stránkám společenské skutečnosti. V německém myšlení existuje tradice, která pojem civilizace vztahuje spíše k materiálnímu životu společnosti, zatímco pojem kultury se vyhrazuje pro duchovní život lidí; teoreticky zdůvodnit toto stanovisko se pokusil Alfred Weber, který dospěl k rozlišování sociálního procesu, civilizačního procesu a kulturního pohybu jako tří základních stránek společenského života. Alfreda Webera do vysoké míry následoval I. Maclver a jiní američtí autoři, nescházejí ani protikladné pokusy o vymezení obsahu obou pojmů; c) lze říci, že v současném sociologickém myšlení se prosazuje tendence, krerá chápe pojem kultury za obecný a výchozí a pojem civilizace pokládá za konkretizaci pojmu kultura. V romantické podobě uplatnil tento přístup O. Spengler, pro něhož byla civilizace jen pozdním stadiem ve vývoji kultury, které žilo z krystalizace a opakování toho, co bylo kdysi tvořivé. Marxistická sociologie vychází ze zdůvodněného rozlišení obou pojmů v té podobě, již je možno nalézt už u L. H. Morgana, B. Engelse a zčásti i u E. Taylora. Civilizace označuje fázi společenskokulturního vývoje, do níž lidstvo vstupuje objevem užívání kovů a písma a která s sebou přináší pronikavou dělbu práce, vznik řady nových povolání v řemeslech a obchodu, koncentraci ekonomické a politické moci jako projev třídní struktury společnosti, vytvoření nové sídelní struktury, vznik měst atd.

Pojem kultury se užívá často v užším specifickém slova smyslu; nevztahuje se k celku produktu činnosti, případně ke všem oblastem společenského života, nýbrž jen k jedné oblasti. V tomto pojetí označuje kultura zpravidla „duchovní kulturu“. Oblast duchovní kultury nezajišťuje bezprostřední působení člověka na přírodu, ani nezahrnuje přímé praktické zásahy lidí do sociálního systému; duchovní kultura vytváří prostředky a podmínky pro činnost lidí, otevírá lidem nové možnosti pro jejich činnost, pracuje pro člověka svým způsobem „do zásoby“. Jako každá oblast činnosti uspokojuje duchovní kultura potřeby společnosti jako celku (případně potřeby jednotlivých společenských skupin) a současně také potřeby člověka jako jednotlivce, jako osobnosti. Pro společnost je kultura v určitém smyslu „výrobou výrobních prostředků“, hledáním nových způsobů činnosti, formováním jejich „informačních“ a „energetických“ zdrojů; pro jednotlivce je duchovní kultura současně sférou, která mu umožňuje uspokojení podstatné části jeho potřeb jako osobnosti, jako tvořivé bytosti.

Součástí duchovní kultury je věda, umění, filosofie, náboženství, a to nejen v jejich institucionalizované podobě, nýbrž i v jejich bezprostřední formě, pokud jsou vpleteny do každodenního života a každodenního vědomí. Úzké vztahy v oblasti duchovní kultury má i „zábavní činnost“, a to i v takových formách, jako je sport a tělovýchova; tyto oblasti představují určité průsečíky nebo sféry interakce mezi biologickou oblastí člověka a duchovně kulturní oblastí.

Pro sociologii je kultura nedílnou stránkou jejího objektu.

Literatura: Benedict R., Patterns of Culture, Boston, 1934, (polsky 1966); Kłoskowska A., Masová kultura, Praha, 1966; Kluckhohn C., Culture and Behavior, New York, 1962; Kluckhohn C., Kroeber A. L., Culture: A Critical Review of Concepts and Definitions, Papers of the Peabody Museum of Amer. Arch. and Ethn., 1, 1952; Kroeber A. L., ed., Anthropology Today, Chicago, 1953; Lipset S. M., Lowenthal L., Culture and Social Character, Glencoe, 1962; Malinowski B., A Scientific Theory of Culture and Other Essays, New York, 1960.

Miloš Kaláb (?)

---

Viz též heslo kultura ve Velkém sociologickém slovníku (1996)