Dialektologie

dialektologie – samostatná jazykovědní disciplína zabývající se dialekty, s vlastní původní metodikou, která se vytvořila ve 2. polovině 19. st. z jazykového zeměpisu (J. Gilliéron). V čes. d. měla význ. úlohu tzv. brněnská škola, spojená se jmény B. Havránka a F. Trávníčka a soustředěná kolem dialektologické komise při Matici moravské. Tato komise založila ediční radu pro vydávání monografií o homogenních nářečních jednotkách i větších oblastech. Systematický jazykově zeměpisný průzkum nářečí čes. jazyka se počal soustavně rozvíjet po 2. svět. válce. Ze všech odvětví lingvistiky se d. považuje za s-gii nejbližší, a to jak pro úzkou vazbu dialektů na soc. charakteristiky etnických společenství, tak pro využívání podobných metod a postupů výzkumu (pozorování v terénu, dotazníkové šetření, interview). V současné době se hovoří o „sociologické etapě“ studia nářečí, protože se přechází od popisu jazykového projevu staršího venkovského obyv. k popisu jazyka osob diferencovaných generačně i soc., přičemž se pozornost soustřeďuje zejm. na výzkum městské mluvy a na přechod původních dialektů v nadnářeční útvary neboli interdialekty. Z důrazu na soc. dimenze vzniku a vývoje nářečí se vyvinul i relativně samostatný obor „sociální dialektologie“. Je vymezován zkoumáním soc. příznakových jazykových útvarů (vrstev), zjišťováním jejich vzájemných vztahů a v širším aspektu i studiem vývoje jazyka v souvislosti se spol. vývojem. Jako termín se sociální dialektika objevila ve 40. l. 20. st., a to zejm. u H. Kuratha. Vedle něj se vyskytoval i termín „zvláštní dialektologie“, kterým byla zpravidla míněna profesní mluva, slang a argot.

dialectology dialectologie Mundartforschung dialettologia

Literatura: Bělič, J.: Základy české dialektologie; Kurath, H.: Handbook of the Linguistic Geography. New York 1939.

Růžena Buchtelová