Dialekt
dialekt – (z řec. dialektos = rozhovor) – též nářečí – zeměpisně (teritoriálně) vymezitelný soubor jazykových prostředků, které slouží jako nástroj dorozumívání pouze části národa, a to jen v oblasti běžného denního styku. Je to víceméně ustálená místní obměna národního jazyka. Místní d. se vydělují vlastnostmi hláskoslovnými, lexikálními a gramatickými. Např. čes. místní d. se tradičně dělí do 4 zákl. skupin, které se odlišují vývojem samohlásek i (ý) a ú: 1. čes. d. v užším smyslu, který za ně dosazuje ej a ou (mlejn, mouka); 2. středomoravské (hanácké) d. dosazující é a ó (mlén, móka); 3. východomoravské, které je zachovávají (mlýn, múka); 4. slezské (lašské), které je zkracují (mlyn, muka). Místní d. jsou výsledkem dlouhodobého vývoje, dochovávají staré hranice mezi státy, feudálními celky, kmeny, etniky; v současné době ale vlivem migrace obyv., působením škol a masových komunikačních prostředků postupně mizí. Vedle d. místních existují d. soc. a profesionální, označované jako slangy, argoty, příp. žargony. S-gii a soc. a kult. antropologii zajímají d. především jako projevy subkultur spojené se specif. rysy způsobu života příslušných společenství, jejich pozicí v širších nár. celcích či kulturách. Stírání rozdílů mezi d., příp. vytváření tzv. interdialektů (nadnářečních útvarů), probíhá vždy v určité návaznosti na proces akulturace, resp. je jeho součástí. Pro s-gii jsou d. ukazateli poměrně jemných dimenzí sociální struktury a jejího vývoje, jejich studium umožňuje odkrýt skryté podobnosti, komunikační vazby, diferenciační a integrační tendence, které se jinak obtížně zjišťují. Mizení d. nebo naopak jejich odolnost a stabilizace, event. vznik nových prvků d. lze považovat za spec. indikátory sociální změny. V rámci lingvistiky se d. zabývá dialektologie, resp. sociální dialektologie, která právě vzhledem k charakteru předmětu svého zkoumání integrovala některé s-gické explikace a metody zkoumání.
dialect dialecte Dialekt dialetto
Literatura: viz dialektologie.