Maska

maska v původním smyslu výtvarně zpracovaný předmět nebo pouze nanesené barvy, které slouží k zakrytí obličeje za účelem přeměny nositele v jinou osobu či bytost; přeneseně je to každá změna obličeje, která odlišuje nositele této změny od jeho původního vzezření. Původní M. jsou nedílnou součástí kultury mnoha přírodních národů a ve své reziduální podobě existují i v lidové kultuře industriální společnosti (např. m. masopustní, v mikulášské tradici atd.). Původ m. souvisí se způsoby zdobení těla u přír. národů, jeho malováním hlinkou, tetováním, skarifikací, deformací obličejových částí, vyrážením předních zubů, obřízkou a vyřezáváním klitorisu. Všechny tyto úkony, kterými se modeluje lidské tělo, souvisí s podchycením sil, které zajišťují dle myšlení přír. národů zdárný chod přírody a společnosti a které se od mytologických dob periodicky regenerují pomocí obřadů. Soc. a náb. hodnota m. spočívá v její úloze metamorfózy – přeměny, kterou prožívá její nositel, aby se v průběhu obřadu stal mytickou bytostí. M. má tedy sílu přeměnit svého nositele v jinou bytost tím, že změní jeho vzhled. Aby tohoto účinku mohly m. dosáhnout, musí ve své výtvarné podobě zajistit spojení dvou nezbytných prvků: 1. každá m. musí nejprve zaujmout svým výrazem, svou mimikou (proto mají masky přírodních národů až násilné vzezření); 2. každá m. musí znázornit svou podobnost s mytickou představou, kterou znázorňuje; toto podobenství se může omezit na jeden či dva prvky zakomponované do masky, může spočívat pouze v symbolice barev či materialisticky odrážet vzhled takové bytosti, ale může být kompletním ideogramem, který pro nezasvěceného nemá konkrétní význam.

Výraz m. a její prvky symbolismu jsou nástrojem komunikace mezi mýtem a soc. skupinou, jsou výtvarným jazykem, který tuto komunikaci nejen umožňuje, ale i generačně přenáší. Není náhodou, že u některých etnik se právo nosit m. dědí a některé m. nesmí opustit rod (např. některé indiánské kmeny ze sev. Tichomoří přisuzují držitelům m. štěstí a bohatství a tito držitelé své m. před ostatními žárlivě střeží). Protože jsou m. spojeny ve všech svých funkcích s mytologickými představami svých tvůrců a spolu s hudbou a tanci jsou nedílnou součástí obřadů, příp. spol. akcí, jejichž původ je v takových obřadech (např. maškarní plesy či divadelní představení), lze soudit, že patří k nejstarším výtvarným projevům lidstva. Dokazují to paleolitické rytiny a fresky z Evropy (jeskyně Trois Frères) a především skalní umění ze Sahary (Tassíli, Fezzan atd.). Z morfologického hlediska existuje neuvěřitelné množství tvarů, forem, barevného zpracování, použitých materiálů a způsobů fyzické manipulace s m.: od pomalovaných obličejů přes m. připevněné na tváři až po celá sousoší, jež se nosí před tělem. Některé m. představují kompletní kostým, do kterého se tanečník nebo herec mytického dramatu převleče, někdy postačí k vyjádření přeměny kousek kůry, list, pár provázků či několik čar hlinkou. U mnoha etnických skupin přerostlo zhotovování m. ve svébytný uměl. styl, který se neposuzuje pouze funkčně, ale i esteticky. M. černošských národů ze záp. Afriky, Indiánů ze sev. Tichomoří a domorodců z ostrovů Melanésie výrazně sblížily naše estetické pocity se světem přír. národů a ovlivnily vnímání a procesy tvorby četných evrop. výtvarníků.

Z hlediska funkce lze m. rozdělit do 3 kategorií: a) pohřební m. – jsou známé z archeologických vykopávek z Egypta, Peru, Mexika, Středomoří; některé se kladly mrtvým přímo na obličej, někdy se přikládaly na mumifikovanou hlavu; s největší pravděpodobností byl tento zvyk spojen s vírou v zmrtvýchvstání, m. na obličeji chránila vzhled zesnulého až do okamžiku jeho vzkříšení; b) obřadní m. – nošení m. při obřadech je nejrozšířenější funkcí, přičemž m. zde zřídka zobrazuje člověka, většina obřadních m. má strukturu, znaky a vlastnosti, které ukazují spíše na nějaký přír. druh nebo dokonce na zjevení, které v reálném světě neexistuje; jejich hlavní hodnota spočívá v tom, že se při obřadu stávají tím, co masky představují; člověk za maskou skutečně ztrácí svou identitu, aby tak dovolil na několik okamžiků svému předkovi, totemickému zvířeti či mytickému hrdinovi ožít a ukázat svou tvář; c) divadelní m. – tento typ m. známý od dob antického divadla představuje dekadentní variantu, protože m. zde nemá nic z toho, čeho chce dosáhnout ten, kdo ji na sebe při obřadu bere; herec se identifikuje pomocí m. s postavou děje a všichni přítomní tuto iluzi přijímají, ale pouze tak hraje svou roli, aniž by ve skutečnosti věřil, že se jinou bytostí stal. S tímto významem je spojeno i přenesené používání pojmu m., představa, že si lidé pro určité spol. situace nasazují vhodné m. projevující se úsměvy, pláčem, grimasami, držením těla, ale i způsobem vyjadřování a chování vůbec. M. je v tomto smyslu jakousi vnější, povrchní slupkou soc. role. Obrazně je někdy svět představován jako komedie, karneval, v němž si lidé stále berou a snímají nějaké m. V duchu zmíněné dekadentní funkce m. to bývá vysvětlováno jako výraz odcizení (viz např. Peter L. Berger, 1963), vzhledem k původním funkcím m. u přír. národů může však i taková m. vyjadřovat plnou identifikaci s přijatou spol. rolí.

mask masque Maske maschera

Literatura: Bédouin, J.-L.: Les Masques. Paris 1967; Lévi-Strauss, C.: La voie des Masques. Genève 1975.

Zdeněk Justoň