Meritokracie

meritokracie – (z lat. meritorius = důležitý; řec. kratos = vláda) – ideologie, podle níž závisí úspěšnost každého jednotlivce výhradně či alespoň v prvé řadě na jeho osobním výkonu daném pouze jeho schopnostmi. V době vzestupu buržoazie měla tato ideologie oslabit vrstvy opírající svá privilegia především o rodovou příslušnost. Proti připsanému statusu urozených byla vyzdvižena hodnota statusu získaného vlastními zásluhami a vlastním výkonem. V otevřené společnosti to nabylo podoby teze o neomezených šancích, v tzv. reálném socialismu podoby hesla o odměňování každého podle jeho zásluh. V obou případech se předpokládá, že osobní výkon jednotlivce vede více či méně zprostředkovaně k prosperitě a blahu společnosti. V praxi se však ukázalo, že možnost podat určitý osobní výkon nezávisí pouze a jedině na osobních kvalitách jednotlivce. B. Bernstein, jeden ze zakladatelů sociolingvistiky, ukázal, nakolik je schopnost podat slovní projev určité kvality (což je nutný předpoklad úspěšné kariéry rostoucího počtu profesních činností) závislá na soc. příslušnosti rodiny. Podobně R. Sennet zkoumal míru úspěšnosti jednotlivců ve vztahu ke kvalitě jejich rodinného zázemí (v Chicagu 60. l.). Určité zobecnění podává P. F. Bourdieu ve své teorii kulturního kapitálu a sociálního kapitálu. Úspěšnost individ. výkonu je podle něho závislá na úspěšnosti předků a na kvalitě rodinného zázemí. V praxi reálného socialismu prošla zásada m. paradoxním vývojem. Při neexistenci trhu se kritérium zásluh přeneslo zcela do mimoekon. oblasti. Fakticky nejvyšší zásluhou se stala schopnost napojit se na sítě vlivných klientel. Tato specif. zásluha byla odměňována výhodnějším postavením při distribuci služeb a statků. V tomto pojetí ztratil princip m. jakoukoli souvislost s udržováním vitality ekon. oblasti a odtud vycházející dynamikou spol. vývoje. V samotné koncepci m. je ukryt rozpor spočívající v předpokladu, že úspěch jednotlivců více či méně bezprostředně koresponduje s prosperitou celé společnosti. Úspěch, dosažený třebas i vlastní zásluhou, může přivodit externalitu v podobě snížení šancí ostatních, nemluvě o úspěších dosažených na úkor zbytku společnosti. Kromě toho současné sledování vlastního úspěchu větším množstvím lidí může navodit zvrácený efekt, který více či méně znehodnotí výsledný úspěch všech zúčastněných. Mechanismus m. je pak potvrzením koncepce nezamýšlených důsledků jednání, která počítá s možným nesouladem mezi prosperitou jednotlivců a prosperitou společnosti.

meritocracy méritocratie Meritokratie; Leistungsgesellschaft meritocrazia

Literatura: Boudon, R.: Effets pervers et ordre social. Paris 1977.

Jan Keller