Teorie centrálních míst

teorie centrálních míst – vysvětluje prostorové a hierarchické aspekty systému osídlení. Její základy vypracoval W. Christaller, rozvinula ji řada autorů, např. A. Lösch. Je budována deduktivním způsobem na základě 3 předpokladů: o homogenitě prostředí, o racionálním prostorovém chování obyvatel maximalizujících svůj prospěch a o snaze minimalizovat náklady při současném zajištění cílů a uspokojení potřeb (např. při vytváření dopravní sítě, resp. překonávání vzdáleností). Z těchto předpokladů vyplývá pravděpodobné uspořádání sídel co do jejich rozmístění, počtu a řádu (velikosti), a to ve 3 zákl. principech: obslužném, dopravním a administrativním. O ověření své teorie se Christaller pokusil v r. 1933, kdy rozborem relativně pravidelné a husté sídelní sítě jižního Německa prokázal existenci hierarchického uspořádání a členění prostoru, projevujícího se jako seskupení sídel do relativně pravidelné hexagonální sítě, tj. geometrického tvaru dosahujícího max. racionality vzájemných vzdáleností, a to při platnosti pravidla, že čím vyšší řád, tím menší počet sídel a tím větší vzdálenost mezi nimi. Christallerova t.c.m. pracuje se sídly jen jako s centry pro prodej zboží a služeb a každému z nich přisuzuje určitý stupeň centrality vůči ostatním, vyplývající z nestejné úrovně územní dělby práce v jednotlivých oborech lidské spotřeby a s tím spojené různé míry koncentrace spotřebitelů. Stupněm centrality zároveň vysvětluje hierarchii sídel od nejnižších tržních obcí, obsluhujících pouze svá zázemí, až po metropole států.

Později byly odvozeny i dílčí hierarchické sídelně-geografické modely pro služby, dopravu a administrativu (modely spádu). Na základě obslužného principu byl vytvořen model hierarchického systému středisek s konstantní formou a velikostí regionů (téhož hierarchického stupně). Konstantní poměr počtu středisek vyšších a nižších řádů odpovídá koeficientu k = 3, tzn. že vždy 3 menší jednotky vytvářejí jednotku vyšší a že tedy střediska tvoří číselnou řadu 1, 3, 9, 27, 81, 243, …., zatímco hierarchická posloupnost příslušných obslužných středisek je vyjádřena řadou 1, 2, 6, 18, 54, 162, ….. Tvar obsluhovaných regionů odpovídá pravidelnému šestiúhelníku, čímž vyhovuje výchozímu požadavku minimalizace souboru cest i jednoznačnému přiřazení celého území obslužným střediskům; střediska nižšího řádu jsou umístěna vždy v rozích šestiúhelníku regionu vyššího řádu (viz obr. A). Obdobně byl pro dopravní princip stanoven koeficient k = 4 (viz obr. B) a pro administrativní princip koeficient k = 7. W. Christaller dospěl nakonec k závěru, že reálné sídelní soustavy středisek v jednotlivých zemích jsou vždy jakousi směsí těchto principů. Ukázaly se však i slabiny t.c.m.: industrializace, koncentrační tendence a v důsledku motorizace změněná dostupnost center silně modifikují původně pravidelnou síť. Další rozvoj sídelně-geogr. modelů ukázal, že reálný sídelní vývoj směřuje k jinému modelu, a to k formování pásů koncentrace, vycházejících z toho, že tech. pokrok se šíří liniově (v koridorech) a přitom v uzlech (tj. průsečících koridorů a dopravních tahů) dochází k nakupení hospodářství i osídlení. Model uzlově-pásmového rozvoje je blízký koncepci pólů rozvoje a současných velkých sídelních aglomerací.

central places theory théorie des localités (locaux) centrales (centralisés) Theorie zentraler Orte teoria delle località centrali

Literatura: Beavon, K. S. O.: Central place theory: a reinterpretation. London-New York 1977; Berry, B. J. L.: Geography of Market Centers and Retail Distribution. Englewood Cliffs, (N.J.), London 1967; Christaller, W.: (1933) Central places in Southern Germany. London 1966; Lösch, A.: (1940) The Economics of Location. New Haven, Oxford 1954.

Eva Heřmanová