Zoosociologie a zoopsychologie

zoosociologie a zoopsychologie – (z řec. zoon = živočich) – vědní obory, které předcházely vzniku etologie. První je předchůdcem vzniku sociální etologie, druhý je předchůdcem vzniku etologie učení, inteligence a neuroetologie. Zoosociologie předpokládala existenci zvl. sdružovacího instinktu, nazývaného instinktem stádnosti (W. McDougall) nebo instinktem sociability (James). Podobné představy zastávala instinktivistická zoopsychologie, která považovala instinkty za účelná chování, sloužící k sebezáchově druhu (J. Bierens de Haan) a nevysvětlovala jejich složitost a příčiny spouštění. Jak K. Lorenz, tak N. Tinbergen popřeli existenci instinktivismu, zvl. existenci soc. instinktů. Soc. chování, vyšší psych. činnost zvířat považovali pouze za aspekt jiných instinktů a kategorií chování – potravových, sexuálních, ochranných, pečovatelských aj. Někteří zoologové a popularizátoři zoologie začali vykládat psychiku a soc. chování zvířat pomocí kategorií převzatých z lidského chování a psychiky, často v dobře míněné snaze o překonání propasti mezi lidmi a zvířaty, vytvořené některými fil. a náb. představami. V souvislosti s těmito snahami se hovoří o období antropomorfismu či období anekdotickém. Setkáme se v něm s takovými jmény, jako A. E. Brehm, Perty, J. H. Fabre, G. J. Romanes aj. Antropomorfistické názory sdílel i Ch. R. Darwin v knize o projevech emocí u člověka a zvířat z r. 1872. Na přelomu 19. a 20. st. vznikla experimentální zoopsychologie (J. Lubbock, J. Loeb, M. Verworn, C. Lloyd Morgan aj.). Z.a z. byly podrobeny behavioristické a etologické kritice. Přínosem pro tento směr byla i McDougallova srovnávací psychologie, která se zaměřila na studium vyšších schopností zvířat, zejm. jejich inteligence, ve srovnání se schopnostmi člověka.

zoosociology and zoopsychology zoosociologie et zoopsychologie Zoosoziologie und Zoopsychologie zoosociologia e zoopsicologia

Jan Kamarýt