Zwicker Bruno: Porovnání verzí
(import na produkční server) |
m (finalizován tvar zápisu autorů hesel) |
||
Řádek 19: | Řádek 19: | ||
<span class="section_title">Literatura:</span> Dr. Bruno Zwicker (''Sociologická revue'' 12, 1946, 2–3: 7–8, 20–23); Jiří Sedlák: Tři sociologové z Bláhovy brněnské sociologické školy (B. Zwicker, J. Obrdlíková, M. Hájek) (''Universitas'' 2011, 1: 53–59). | <span class="section_title">Literatura:</span> Dr. Bruno Zwicker (''Sociologická revue'' 12, 1946, 2–3: 7–8, 20–23); Jiří Sedlák: Tři sociologové z Bláhovy brněnské sociologické školy (B. Zwicker, J. Obrdlíková, M. Hájek) (''Universitas'' 2011, 1: 53–59). | ||
− | + | ''[[:Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav|Miloslav Petrusek]]''<br /> | |
[[Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav]] | [[Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav]] | ||
[[Kategorie:SCSg]] | [[Kategorie:SCSg]] |
Verze z 11. 12. 2017, 17:04
Zwicker Bruno
v Knínicích (okr. Jihlava)
nebo v Osvětimi (Polsko)
Zwicker pocházel z chudé rodiny, což snad spolu s jeho židovským původem vysvětluje jeho celoživotní plachost, skromnost a jistou uzavřenost, ale i nedokončenost jeho prací, jejich torzovitost a soustředění na drobné informativní texty a nechuť k „velkým syntézám“. Vystudoval reálné gymnázium v Boskovicích (1923) a poté filosofii a historii na filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (absolv. 1930, PhDr. 1933). Při studiích se věnoval také obecné a speciální sociologii, z níž jej zajímala zejména sociologie práce, zvláště dělnické; od roku 1929 byl knihovníkem pedagogického semináře, později knihovníkem a pomocnou vědeckou silou semináře sociologického. Od roku 1930 systematicky spolupracoval se Sociologickou revuí, do níž kromě dvou větších samostatných prací napsal desítky drobných recenzních a informativních statí, fakticky se přitom podílel také na redakční práci. Po příchodu nacistů byl jako „židovský element“ internován v Brně, později byl převezen do Terezína. V Terezíně intenzivně vyučoval děti, snažil se podle možností a knih, jež mu byly doručeny, nadále se vzdělávat v naději na pokračování vědecké práce. 28. září 1944 byl transportován do Osvětimi, kde zahynul v plynové komoře v noci z 29. na 30. září 1944.
Zwicker byl v sociologii v podstatě samoukem, podle svědectví jeho současníků mu byli vzory a intelektuálními průvodci Poincaré, Hennequin, Guyau, Lessing, Sombart, Briefs a Dunckman – autoři rozmanité provenience (od sociologie umění přes sociologii hospodářství až po metodologii exaktních věd), z nichž některé dnes známe již jen podle jmen (a některé ani tak). Z domácích autorů si nejvíce vážil F. X. Šaldy a jeho kritický styl mu sice byl vzorem, nicméně Zwicker se nikdy neodvážil „šaldovských“ kritických formulací a šlehů, byl v podstatě velmi korektní, ctil práci druhých, i nesouhlas vyjadřoval velmi zdvořile.
Z vlastních prací Zwickerových stojí nepochybně za trvalou pozornost jeho studie K sociologii nezaměstnanosti (Sociologická revue 1933 a 1935), která je založena mj. na nevelkém výzkumu nezaměstnaných, v němž kombinoval velmi elementární podobu kvantitativních postupů s verbálními výpověďmi nezaměstnaných. Je to nicméně jeden z mála textů, který z této doby na dané téma v sociologické literatuře máme. Zwicker provedl několik shrnutí, z nichž první se týká „funkcionálního rozměru nezaměstnanosti: „Nezaměstnaní… nenalézají – bez výjimky – žádné náhradní funkce, která by rovnocenně nastoupila na místo funkce pracovní. To, co s jistými výhradami lze nazvat denním jejich zaměstnáním, nevyznačuje se nějakou trvalou pravidelností. Není tu žádného, fixovaného bodu, kol něhož by se trvaleji seskupovaly jednotlivé fáze jejich denního života.“ Zwicker pak vypočetl tyto paralelní či alternativní funkce: různé pochůzky, pokusy o hledání práce, čekání u staveb v naději, aby „čas utíkal a nemuselo se myslet na zítřek“), schůzkování známých v dělnických čtvrtích, před administracemi novin, na nádraží, opatřování otopu pro domácnost, u politicky uvědomělých četbu knih a novin, poměrně vysokou návštěvu vzdělávacích kursů (polovina dotázaných) … tyto činnosti ovšem „postrádají veskrze souvztažnosti profesionální“. Zwicker samozřejmě zachycoval i psychiku nezaměstnaných: nezaměstnanost postihuje svými účinky celou psychičnost nezaměstnaného, jeho intelektuálnost, citovost i oblast vůle“, což vedlo k „celkové ochablosti, apatii, ale i působení vlivů desintegrujících“. Dokonce byly zaznamenány výroky o úmyslech sebevražedných, nicméně bez ohledu na to, nakolik „respondenti“ byli odhodláni k tomuto kroku; je patrné, že šlo o „pocity naprosté bezútěšnosti“. Sociologicky je samozřejmě stejně závažný fakt, že nezaměstnanost „narušuje nejdůležitější vazbu vztažnosti ke společnosti. Tuto poruchu pociťuje celá intelektuálně vyspělejší vrstva nezaměstnaných jako vyřadění ze společnosti a sociální deklasaci.“ Příčiny krize a nezaměstnanosti velmi často vidí dotázaní v „kapitalistické anarchii výroby“, „kapitálu“, v krajnějších podobách jde až o mravní odsouzení „kapitalistické chamtivosti“, „mamonu“ atd. A konečně – péče o nezaměstnané se většině dotázaných jevila jako nedostatečná, „na umřití mnoho, k životu málo“, „kdyby se podpora spravedlivě rozdělovala, snad by nebylo tolik bídy“. Závěrečný snad až patos Zwickerova textu ale vyplývá z postojů zkoumaných dělníků: „Společným kladným rysem spojujícím všechny skupiny tázaných jest v podstatě dosud neoslabená vůle pracovní, neboť prací jest vyplněn život a s prací jde vše ostatní líp.“
Ačkoliv Bruno Zwicker po jistou dobu patřil dokonce do redakčního kruhu Sociologické revue, nikdy nebyl jejím „kmenovým autorem“ (jako třebas Chalupný, Bláha, Trapl, Obrdlík, Obrdlíková či Fischer) – psal totiž převážně recenze a bylo jich po dobu trvání Sociologické revue nespočet. Zwicker se soustřeďoval, byť nikoliv výlučně, na hospodářskou sociologii, proto i jako reakci na ekonomickou krizi 30. let napsal komplexní recenzi pěti knih o problému krize: šlo o knihy české (Štern), německé (Lamm), polské (sborník), francouzské (sborník) a americké (Stevenson). Zvláštní pozornost věnoval práci německé, kde nacházel pokusy o řešení krizové situace u mládeže „étosem práce“ – byť byla pro každého pracovní doba krátká, požehnání práce nebylo v nezaměstnanosti mladých frází“. Zajímavá je recenze anglickojazyčného sborníku Budoucnost strojové civilisace (česky 1933), do něhož přispěli i manželé Webbovi nebo známější Lewis Mumford. Zwicker konstatoval snad až příliš optimistické ladění textů: „ve strojové civilizaci se otevírají nové vyhlídky pro kulturní život vyššího řádu, bude-li stroj opravdu jen prostředkem hospodářského a sociálního osvobození člověka,“ avšak dodal: „nebudiž ovšem nikdy zapomenuto, že přeměna chaosu v řád je dílem lidské inteligence, nikoliv mechanismu“.
Jenom výjimečně Zwicker recenzoval práce přesahující „oborovou sociologii“ ekonomickou (sociologii práce, povolání a zaměstnanosti či nezaměstnanosti). Příkladem může být poměrně rozsáhlá recenze knihy Otto Neuratha Empirische Socziologie (1931), která spadá do oblasti usilování Vídeňského kroužku o „jednotnou vědu“. Neurath se pokoušel vybudovat svou empirickou sociologii na bázi sloučení dvou teoretických základů – marxismu a behaviorismu. Neurathův přístup zavrhoval jakýkoliv dualismus věd přírodních a duchovních, odmítal hledisko teologické či normativní stavěné proti hledisku fyzikalistickému atd. Dosavadní sociologie se mu jevila jako pokus o neorganické sloučení „národohospodářského a duchovědného výzkumu“, od čehož „nelze očekávat trvalého úspěchu“. Marxismus se Neurathovi jevil jako první pokus obě hlediska sloučit, protože marxismus prý „formuluje plně kontrolovatelná tvrzení“ atd. Druhým kořenem byl behaviorismus, a to behaviorismus „radikální“. Zwicker přesně postřehl, že šlo o pokus sloučit dvě nekompatibilní hlediska, nadto Neurathovi vytkl, že v marxismu „pomíjí metodu dialektickou, která je pro něj podstatná“. Shrnuto: „jeho empirismus, který měl být zdravou a v německé sociologii ještě i dnes aktuální reakcí na přežitky spekulativních tradic, jest zatížen vadami krajního objektivismu“. Podobně věcně se v roce 1936 věnoval rozboru Sorokinových Sociologických nauk přítomnosti, jimž neupíral zásadní informativní i analytický význam pro českou sociologii a jeho výhrady se omezily jen na dodatky, které vzhledem k omezenému rozsahu byly s celkem Sorokinova díla samozřejmě nesrovnatelné. Drobná kritická poznámka se týkala pouze marxismu, že totiž „Sorokinův vědecký kriticismus je zvláště výrazný v kritice marxismu, která ve svém vyhrocení postihuje spíše mechanistickou interpretaci historického materialismu.“ Jak patrno, Zwicker se i k vlastnímu světovému názoru a sociologickému přesvědčení hlásil skromně, ba plaše, nikoliv ke škodě věci.
Studie: Nezaměstnanost (Sociologická revue 1933); K sociologii nezaměstnanosti (Sociologická revue 1935); Problém práce (Sociologická revue 1935); Psychiatrie a studium společenských poruch (Sociologická revue 1937); Soustava a metoda. (Sociologická revue 1939; pseudonym Z. Bystrý).
Literatura: Dr. Bruno Zwicker (Sociologická revue 12, 1946, 2–3: 7–8, 20–23); Jiří Sedlák: Tři sociologové z Bláhovy brněnské sociologické školy (B. Zwicker, J. Obrdlíková, M. Hájek) (Universitas 2011, 1: 53–59).