Žmavc Ivan

Žmavc Ivan

11. ledna 1871 v Kapely u Břežic (Slovinsko)
22. listopadu 1956 v Praze

Narodil se jako Johann Žmavc v rodině slovinského sedláka, roku 1890 maturoval v Mariboru a rozhodl se věnovat kněžství. Proto tři roky studoval na Gregoriánské univerzitě v Římě a specializoval se mj. na aristotelovskou a scholastickou filosofii. Odtud také pochází jeho znalost nejen teologické problematiky, ale zejména křesťanských kořenů jihoslovanského myšlení, o čemž několikrát časopisecky psal. Studia nedokončil a odešel do Štýrského Hradce, kde se na univerzitě věnoval studiu matematiky a fyziky a obecně filosofii přírodních věd. Do Prahy přišel v roce 1897 a po dvou letech získal doktorát filosofie na filosofické fakultě německé Karlo-Ferdinandovy univerzity (viz Německá univerzita v Praze) (PhDr. 1899). Nějaký čas působil střídavě v Lublani a v Praze (1919–1920 jako řádný profesor národního hospodářství v Lublani), poté se trvale usadil v Praze. Jeho hlavním zaměstnáním byla práce vrchního rady ve Veřejné a univerzitní knihovně (dnešní Národní knihovna), pracoval však také ve Slovanském ústavu, byl členem Vědecké akademie technické, Masarykovy akademie práce, Ústředního spolku českých knihovníků a po válce se pokusil ustavit Sociotechnický ústav při IV. odboru Masarykovy akademie práce. V roce 1925 se habilitoval ze sociotechniky na Vysoké škole strojního a elektrotechnického inženýrství Českého vysokého učení technického v Praze, na níž přednášel do uzavření českých vysokých škol.

Žmavc psal hlavně česky a německy, byl mimořádně produktivní, ale ohlas jeho díla byl spíše rozpačitý, jeho „energetismus“ se jevil jako kuriozita než jako skutečně „exaktní“ vědní obor. V tomto smyslu je i Žmavcova sociologie přes velké množství publikovaných textů v české sociologii okrajovou záležitostí. Jeho pokus o „nalezení exaktního přechodu od universální energie k lidské práci, od fysiky k hospodářství a duchovním, morálním vědám“ byl sice ex definitione odsouzen k neúspěchu, nicméně ve své době se zdaleka nevymykal obdobným tendencím, jež se prosazovaly i v jiných zemích. Žmavc totiž svým dílem patří v podstatě k tzv. mechanicismu (podle klasifikace Sorokinovy) a přesněji k „sociální energetice“. Na Žmavcově díle je pozoruhodné, že oba jeho základní spisy z této oblasti – Elemente des allgemeinen Arbeitstheorie (1906) a Die Gesundung der sozialen Lebens durch die angewandte Naturwissenschaften (1908) – byly napsány dříve než „kanonické spisy“ sociálního energetismu evropského. Ernest Solvay, jehož ústřední ideje přejal Wilhelm Ostwald, pokládal člověka za „energetický stroj“ a celé dějiny vykládaljako proces proměny energie podle principů energetické mechaniky. Ambicí „energetiků“ vždycky bylo převedení teoretických konceptů do podoby „positivní politiky“ (proto se Ostwaldem zabýval mj. Lenin, který jinak obdobnou tematiku zcela ignoroval). Ostwald došel ke kuriozním závěrům, že „bohatství a peníze jsou soustředěním užitečné energie a věda nejdůležitějším prostředkem zužitkování energie“ apod. Žmavc nicméně obdobná stanoviska formuloval o něco dříve a svými ideovými souputníky v Německu byl přijat teprve se zpožděním (publikoval v Ostwaldových Monistisches Jahrbuch a Annalen der Naturphilosophie).

Svou koncepci, jež byla v jádru totožná s energetismem německým, vyložil pro veřejnost ve spisku Úvod do sociální energetiky (1919), kde mj. ostře kritizoval humanitní orientaci školského vzdělávání a zanedbávání studia věd vpravdě exaktních – fyziky, chemie a zdravovědy spolu se základy technického vědění: „Velká tragika ve vývoji lidské duše leží v tom, že vytvořila renaissance 15. století ve svých důsledcích naše gymnasia a university… Vedle úkolu nahraditi novým právem práce starořímské právo násilí, jest dnes nejzávažnější naší snahou změniti staré formální školství v nové školy práce, tedy vybudovati vedle starých škol nové školy na principu přírodovědecké práce.“ Žmavc byl svým způsobem „akademický radikál“, který si stýskal, že „věru smutná je skutečnost, že si musíme pomáhati ještě ve 20. století v měření a měnění hospodářských hodnot se starými orientálskými kovovými penězi“, na druhé straně nepostrádá bystrosti anticipativní – „v souvislosti s radiaktivností připravuje se objevení velkých energií hmoty, což z kořenů změní náš sociální život“. Politiku chtěl Žmavc nahradit sociotechnikou, která by byla „zájmově indiferentní“. V souvislosti s hospodářskou krizí přitom navrhoval také „sociotechnická opatření“, která – ač některá ve svém jádru jistě inspirativní – zůstala oslyšena. Snad proto v polovině 30. let publikoval své texty o vztahu „technokracie a sociotechniky“ v Německu a český překlad jeho spisku O sociotechnickém dlouhodobém plánu řešení krise a o základech sociální technokracie vyvolal dokonce ostrou kritiku ze strany politické levice. Právo lidu (1935) označilo Žmavcovu sociotechniku za „oslavu fašismu“ a celý jeho spis za „diletantský a nekritický v oboru hospodářské a sociální politiky“. Pozitivem nepochybně zůstává skutečnost, že Žmavc přes poněkud extravagantní výlet z fyziky do sociologie položil do základů svého praktického usilování (a) reformu arachického a anachronického školského systému a (b) humanizaci lidské práce (což jinými slovy, totiž jako „podnětné úvahy o životě hospodářském a o nové organizaci práce“, ocenil i I. A. Bláha). Idea „sociotechniky“ zůstala nevyužita – a paradoxně se vrátila do československé sociologie polským prostřednictvím jako „polská inovace“ v 60. letech (Podgórecki, Zieleniewski aj.). Na Žmavce si přitom nevzpomenul pochopitelně nikdo.

Knihy: Elemente einer allgemeinen Arbeitstheorie (1906); Die Gesundung des sozialen Lebens durch die angewandte Naturwissenschaft (Dietrich, Leipzig 1908); Die wissenschaftliche Neugestaltungd. sozialen Weltordnung (Berlin 1912; pseudonym Friedrich Hoffer); Der Wucher als Weltschöpfer und die Arbeitsgemeinschaft als Weltgestalter (Berlin 1913; pseudonym Friedrich Hoffer); Ozdravljenje socialnega življenja z vporabo prirodoslovja (1913); Úvod do sociální energetiky (F. Topič, Praha 1919); O zdravotnickém východišti v řešení sociální otázky (Praha 1919); Práce, základ světového míra (Technicko-hospodářská jednota, Praha 1919); O sociální soustavě osvětové činnosti: Náčrty k vědecké organisaci práce (Praha, 1920); O přírodovědeckých základech sociálních náprav: Čtyři sociotechnické přednášky (Masarykova akademie práce, Praha 1922); Energetické základy sociotechniky: Obecná nauka o lidské práci jakožto prvku vědecky založené společnosti (Masarykova akademie práce, Praha 1923); Hospodárné řízení osvětové činnosti vědeckých knihoven: O základech knihovní ekonomie a techniky; zároveň příspěvek k nápravě veřejné správy, jmenovitě k nápravě vševědného knihovnictví hlavního města ČSR (Masarykova akademie práce + Řivnáč, Praha 1924); O řízení úvěrní síly: Předneseno na pražském mezinárodním kongresu pro vědecké řízení práce ve dnech 21.–24. července 1924 (Masarykova akademie práce + Řivnáč, Praha 1924); Die energetischen Grundlagen der Soziotechnik: Die allgemeine Lehre von der menschlichen Arbeit als dem Element der wissenschaftlich begründeten Gesellschaft (F. Kraus, Reichenberg 1926); Rozprava o díle JUDra Josefa Fořta: Náčrt vědy společenské na podkladě přírodopisném (Česká společnost národohospodářská, Praha 1929); Přírodovědecký rozbor funkcí sociálního úvěru: O sociotechnické racionalisaci a normalisaci peněžnictví a úvěrnictví (Masarykova akademie práce, Praha 1930); O výzkumu, příznacích a léčení hospodářských krisí: Předneseno v 2. schůzi Výboru pro výzkum hospodářských krisí dne 16. prosince 1930 (Masarykova akademie práce, Praha 1931); Intorno ai problemi dell’uniforme organizzazione del lavoro bibliotecario, specialmente nelle vecchie biblioteche scientifiche (Instituto Poligrafico dello Stato, Roma 1932); Jak by MAP mohla býti nápomocna k řešení úkolů národní a světové krise? Předneseno v 7. schůzi Výboru pro výzkum hospodářských krisí dne 25. února 1932 (Masarykova akademie práce, Praha 1932); Energetické základy sociotechniky (Masarykova akademie práce, Praha 1923); Po desíti letech: Pamětní spis k desítiletí prvního mezinárodního kongresu pro vědecké řízení PIMCO, konaného v Praze od 20. do 24. července 1924 (Masarykova akademie práce, 1934; spoluautor S. Špaček); O sociotechnickém dlouhodobém plánu řešení krise a o základech sociální technokracie (Československá technokratická společnost, Praha 1935); Technické hospodářství a právo. Předneseno 8. června 1938 ve schůzi Vědecké rady Masarykovy akademie práce (Masarykova akademie práce, Praha 1938); O vzniku sociotechniky a o některých časovostech: Předneseno 7. února 1941 v poradě Ústavu pro technické hospodářství při Čat. (Česká Akademie Technická, Praha 1941); Sociotechnická retrospektiva k vývoji zákonodářství s výhledem do budoucna (Masarykova akademie práce, Praha 1948).

Studie: Londýn po stránce hospodářské a sociální (Obzor národohospodářský 1903).

Miloslav Petrusek