Osobnost

osobnost – koncept, který se ve filozofii, hist. vědách, s-gii a psychologii pojímá a tematizuje odlišně. 1. Fil. pohled je obvykle abstraktní. Rozlišuje se „personalitas“ a „persona“ („osoba“ a „maska“) a v psychoanalýze vystupuje o. jako dichotomní bytost ovládaná střetáváním „principů slasti“ a „reality“, v existencialismu jako bytost bez podstaty, utvářející se vždy znovu v konkrétních situacích, v teologickém personalismu jako bytost transcendentní božské podstaty atd. O. je předmětem zkoumání filozofické antropologie a zároveň přísného empirismu, který se pokouší teorii o. stavět na zobecněných datech, ať už psychol., s-gické či jiné povahy. Ve fil. rovině se rovněž objevuje metafyzická triáda „tělo-duše-duch“, téma vztahu duše a těla, teorie „vrstev osobnosti“, tematizuje se její nadčasové poslání (individuace C. G. Junga, otázky autenticity, seberealizace a další). Některé z fil.-antropol. přístupů k o. splývají s psychologií, zejm. přístup R. Maye a dalších představitelů humanistické psychologie, M. Bosse a představitelů tzv. „daseins-analýzy“, s kulturní antropologií (viz W. La Barre: The human animal, 1954) či s biosociologií (I. De Vore, D. P. Barash). V marx. filozofii vystupuje téma o. především jako problém její spol. podstaty (viz Marxova teze o lidské podstatě jako „souhrnu společenských vztahů“, která poukazuje současně na hist. podmíněnost podstaty člověka). Marx. pojetí o. lze konfrontovat na jedné straně s naturalistickým pojetím, podle něhož je o. ve své podstatě animální, společenské je jen její maskou, na druhé straně se spiritualistickým pojetím, podle něhož je o. ve své podstatě duchovní bytost.

V hist. vědách vystupuje téma o. jako úloha jedince v dějinách lidské společnosti. Podle historického materialismu je o. vynikající jedinec, ale jednotlivé o. dějiny netvoří, nýbrž podle svých způsobilostí (k nimž vedle polit. nadání patří i příslušné motivy a rysy, jako je např. osobní odvaha, rozhodnost, zásadovost atd.) se na tvorbě dějin s větší či menší mírou zásluh podílejí. Proti tomuto pojetí stojí různé varianty teorie hrdinů a hrdinství v dějinách (viz T. Carlyle) a zejm. různá pojetí elit v historii různých kultur. Tzv. elitologie je součástí politologie. Ch. W. Mills (1959) ukázal, že ve společnosti hrají nepochybně důležitou roli velcí podnikatelé, vládnoucí prostřednictvím politiků a představitelů armády. Proti tomu však vystoupili T. Parsons, R. A. Dahl a další. V teoriích elit bývá polit. vliv elit absolutizován (viz machiavelismus). V s-gii vystupuje ale o. zejm. jako element sociálního systému, resp. společnosti ve vztahu k pojmům role, prestiž, pozice aj. V určitých souvislostech se dává přednost pojmu já (viz např. G. A. Lundberg, C. C. Schrag, W. R. Catton jr., 1968). S-gie se zajímá o o. proto, že lidé vnášejí do spol. života své vlastnosti, a proto, že si klade otázku možnosti kontroly jejich soc. chování. J. Szczepański (1966) používá pojem „společenská osobnost“. Chápe ji jako soubor trvalých vlastností jednotlivce působících na jeho jednání, soubor vyrůstající z biol. a psych. vlastností a vyvěrající z vlivů kultury a ze struktury společnosti, ve které byl jedinec vychován a jejíhož života se účastní. Za sociogenní složku o. pokládá systém osobních hodnot, mezi něž patří kult. ideál o., její spol. role a „já“ ve smyslu sebepojetí. K. Young a R. W. Mack (1962) pojali o. ve smyslu individ. vzorce vlastností, zvyků, postojů, organizovaného a uplatňovaného ve styku s každodenními požadavky života. V psychologii se rozvinula spec. disciplína psychologie osobnosti.

personality personnalité Persönlichkeit, Person personalità

Literatura: Grulich, V.: Osobnost a její společenský rozvoj. Praha 1983; Kon, I. S.: (1967) Sociologie osobnosti. Praha 1971; Šorochova, E. V.: Těoretičeskije problemy psichologii ličnosti. Moskva 1974.

Milan Nakonečný