Strukturalismus

strukturalismus – souhrnný název jak pro věd. metodu, tak pro směr dovolávající se této metody nebo jí blízký či jí inspirovaný. S. usiluje o uchopení předmětu zkoumání spol. věd nikoli jen jako jednotlivého faktu nebo pojmu, nýbrž jako totality, jež má smysl sama o sobě, zatímco části, které ji tvoří, nabývají smysl jen ve vztahu k sobě navzájem a ve vztahu k celku. S. jako metoda se tedy nesoustřeďuje na části, z níž je složen daný celek, nýbrž zkoumá vazbu mezi jeho částmi a řád (sled), v jakém se tato vazba odvíjí. Strukturální analýza stojí v protikladu vůči analýze symbolické nebo archetypální, která je postavena na tom, že symboly nebo archetypy se vztahují k jednomu určitému smyslu a představují jakýsi metodický klíč pro nalezení smyslu zkoumaného jevu, protože vyznačují přesně ohraničené sématické pole (stanoví přesný vztah mezi jednotlivým zvl. znakem a určitým sémantickým obsahem). Strukturální analýza se nezabývá smyslem zkoumaného jevu, nesnaží se odhalit jeho významový obsah, zkoumá pouze zmíněný řád (sled) formací předmětů (částí struktury), a to za předpokladu, že byla stanovena (prozkoumána, poznána) nejprve pravidla správné formace. Zatímco analyzovat symbolicky znamená překládat obsah smyslu analyzovaného předmětu do znaků, kódovat a dekódovat nějaký jazyk, analyzovat strukturálně či formálně znamená utvářet jazyk podle jeho vlastních pravidel, což potom umožní přeložit jej v obsahy (modely). Strukturální analýza tedy nevychází z hypotetického, předpokládaného smyslu, může však smysl objevit nebo vyprodukovat. Její pojetí struktury je formální a neurčité: je chápána jako operativní celek zahrnující určitý počet částí bez vymezeného obsahu a určitý počet vztahů, jejichž povahu neznáme, jejichž funkci však můžeme určit. Zdaří-li se určit povahu vztahů mezi částicemi určité struktury a jejich obsah, získáme model dané struktury, jež se tak stává formálním analogonem všech modelů, které organizuje (M. Serres). Strukturu vyznačuje úplnost, transformovatelnost a seberegulativnost. S. je hist. spjat s lingvistikou (F. de Saussure, R. Jakobson, S. N. Trubeckoj, Pražský lingvistický kroužek, J. Hjelmselv, Z. S. Harris, N. Chomsky aj.), s psychologií (viz gestaltismus W. Köhlera, M. Wertheimera, K. Lewina a dalších a zejm. genetickou psychologii J. Piageta, B. Inhelderové aj., se kterou souvisí genetický strukturalismus).

Největšího ohlasu dosáhl s. díky strukturální antropologii a strukturální filozofii. C. Lévi-Strauss se pokusil aplikovat důsledně strukturální metody na zkoumání vztahů příbuzenství, ritů a mýtů společností „bez písma a bez dějin“. Hledal pod všemi reálnými vztahy, jež existují v těchto společnostech, zákl. a podvědomou strukturu, kterou je možno odhalit dedukcí, za pomoci abstraktních modelů, jelikož lidé všech dob myslí v podstatě stejným způsobem. Logika, kterou používá tzv. primitiv, se neliší od logiky, kterou používá příslušník tzv. vyspělé společnosti. V této analýze tudíž převažuje synchronicita nad diachronicitou. Jestliže odhalíme podvědomou strukturu, která ovládá určitou instituci nebo zvyk, získáme současně princip, jímž můžeme oprávněně objasnit další instituce a zvyky. Jde o odhalení invariant podvědomé činnosti lidského ducha, které je třeba chápat jako systém schémat, podle nichž postupuje lidské myšlení. Tyto invarianty vytvářejí jakýsi kolektivní intelekt, totiž formu, jež udržuje v rovnováze všechny kognitivní funkce. Z toho plyne relativní podružnost individ. lidského subjektu v klasickém slova smyslu, stejně jako relativní podružnost historie: ani individ. subjekt, ani historie neovlivňují invariabilitu lidského intelektu ve výše uvedeném smyslu schémat či forem, jimiž se řídí lidské myšlení. Tak jako historie jen slouží k tomu, aby inventovala všechny části nějaké struktury a byla tedy pomocnou složkou vlastní analýzy struktury, tak i dialektika představuje jen předstupeň analytického myšlení. Strukturalistická filozofie je nejvíce spjata se jménem M. P. Foucaulta a L. Althussera. První se pokusil za pomoci pojmů jako épistémé a archeologie vědění o nové dějiny filozofie a dějiny poznání, v nichž s nebývalou silou vystupuje do popředí proti tradičně pojímanému subjektu dějin tzv. diskurs, jímž každá épistémé (epocha) umožňuje a vymezuje pro sebe typické myšlenky, nazírání lidí, jejich individ. a institucionální postoje. Ve srovnání se strukturální antropologií Lévi-Strausse představuje Foucaultův s. tzv. slabý strukturalismus. S. v pojetí L. Althussera stojí uprostřed mezi s. lévi-straussovským a foucaultovským. Altusser se snažil vytvořit „novou epistemologii marxismu“ s cílem vymanit marx. dialektiku z Hegelovy dialektiky a dát jí současnou strukturalistickou podobu. O strukturální analýzu Marxova Kapitálu se pokoušel i další fr. filozof M. Godelier. V Čechách se s. z fil. hlediska zabýval zejména P. Horák.

structuralism structuralisme Strukturalismus strutturalismo

Literatura: Burica, M.: Dialektika a štruktúra. Bratislava 1988; Horák, P.: Struktura a dějiny. Praha 1982; Piaget, J.: Štrukturalizmus. Bratislava 1971; Serres, M.: Analyse symbolique et méthode structurale. Revue philosophique de la France et de l étranger, 92, 1967.

Petr Horák