Populace (MSgS)

populace (MSgS) nebo obyvatelstvo je soubor obyvatel určitého území. V širším smyslu, často užívaném ve statistice, se populací rozumí jakýkoli soubor jedinců týchž znaků. Např. populace strojů je synonymum pro soubor strojového parku mechanismů určitého typu; můžeme mluvit o populaci bytového fondu apod. V biologii se populací rozumí soubor jedinců určitého druhu na určitém stanovišti, např. populace obilí, lesní populace, populace vysoké zvěře atd. V té souvislosti se pak na tyto druhé, mimolidské populace přenáší terminologie spojená se studiem lidské populace, jako je např. stáří bytového fondu, stáří lesního porostu, úmrtnost populace obilovin, řád vymírání stáda skotu apod. Přesto, mluví-li se obecně o populaci (populus = lat. lid, národ), jde obvykle o soubor obyvatelstva. Tímto souborem může být souhrn všech jedinců na sledovaném území nebo jeho diferencovaná část. Mluvíme např. o populaci ve školním věku, o populaci v pracovním věku, o populaci v poprodukčním věku, o populaci v plodném věku, o mužské a ženské populaci, o dělnické, družstevní aj. populaci. Nověji se stále častěji hovoří o světovém obyvatelstvu nebo o světové populaci, což je soubor obyvatel celého světa. Historická demografie užívá pojmů jako historická populace, prehistorická populace. Geografie zná různé populace označené územně, jako např. středomořská populace, středozemní populace, severní, jižní, západní, východní populace atd. Kde máme při studiu na mysli dílčí populační soubor, mluvíme o části populace nebo o populační skupině. Pojmu populace lze užít rovněž v přeneseném smyslu, myslí-li se přímo na rozsah nebo velikost, tzn. počet obyvatel, z nichž se populace skládá.

Od základního slova populace je utvářen adjektivní výraz populační, např. populační věda nebo populacionistika, což je starší označení demografické vědy, případně demografie. Přídavné jméno populační se někdy klade na roveň pojmu demografický, avšak obsahově je užitečné oba pojmy rozlišovat. Mluvíme např. o demografickém výzkumu a populačním výzkumu. Termín demografický zde vyjadřuje především způsob přístupu ke zkoumání a vztahuje se hlavně na zkoumání metodické (např. teoretické, matematickostatistické, pravděpodobnostní apod.), zatímco termín populační je především specifikací předmětu zkoumání (zde tedy např. pojem populační výzkum označuje výzkum obyvatelstva ve smyslu souboru jedinců, kteří se reprodukují, mají určité vlastnosti atd.).

Pro populaci nebo obyvatelstvo jsou charakteristické některé znaky, které kvantitativně nebo kvalitativně zjišťuje demografická (dříve populační) statistika a analyzuje, hodnotí a zevšeobecňuje nauka o obyvatelstvu nebo demografie.

Statistickými jednotkami populace jsou jednak konkrétní jednotky, jakými jsou lidé (soubor osob), případně jejich reálné kolektivity jako rodina, domácnost, bytová strana, sídliště, sídlo, obec, okres, kraj (zde vždy ve smyslu obyvatel těchto územních jednotek), nebo národ, státní populace, národnost (národnostní menšina v jinonárodním státě) apod. Každá z těchto populací je obvykle přesně definována. Definice může být definicí právní nebo statistickou. Domácnost může být juristicky definována jako soubor osob, které spolu bydlí a hospodaří, ale statisticky může být definována jako soubor osob, které za takovou kolektivitu označí statistický orgán (např. rodiče a děti, rodič a dítě, sourozenci bez rodičů, dva nebo více spolubydlících apod.; zde mluvíme o statistických domácnostech, jejichž zvláštním případem byly např. censové domácnosti podle sčítání lidu v roce 1961 v ČSSR). Od domácností lišíme rodinu. Je to populační jednotka určená částečně biologickými, částečně právními vztahy (vztah obou manželů je právním vztahem, vztah rodiče a dítěte je vztahem biologickým). Rodina tvořená rodičovským párem a jeho dětmi se nazývá obvykle biologickou rodinou.

K bližšímu vymezení populace nebo k jejímu roztřídění se užívá generačního třídění. V demografii, tedy u populace nebo obyvatelstva, je to nejčastěji soubor osob narozených v určitém období. Není-li toto období přesně určeno (např. předválečná generace, poválečná generace apod.), jde zpravidla o příslušníky jednoho ročníku určeného buď kalendářním rokem (např. ročník 1924, ročník 1945), nebo věkem, v demografii vždy tzv. dokončeným věkem (generace osmnáctiletých je soubor osob dovršivších 18. rok, ale nedosáhnuvších 19. rok). Ve stejném smyslu se používá pojmu kohorta. Někdy se mluví o mužské generaci nebo o ženské generaci apod.

Populace je určena velikostí a svými znaky. Velikost nebo početnost populace je vyjádřena absolutním číslem jejích příslušníků. Např. populace Československa představovala v roce 1965 14 200 000 osob nebo obyvatel. Světová populace v témže roce představovala 3,3 miliardy jedinců. Relativní velikost určité populace je vyjadřována buď ve vztahu k jiné populaci, nebo k populaci celkové. Může však být vyjadřována i takovým ukazatelem, jako je hustota obyvatelstva (lidnatost) na jeden čtvereční kilometr území. I území může být nějak blíže určeno, např. může být řečeno, že jde jen o souši bez moří nebo i vnitrozemských vod, že jde o vzdělavatelnou půdu, že jde o zastavěnou plochu nebo plochu jinak vymezenou.

Souhrnný obraz o populaci poskytuje především sčítání lidu. Vedle její velikosti nebo počtu se zjišťují u obyvatelstva takové znaky, které jsou významné pro orgán, případně nositele státní moci. Základem rozdělení, určujícím i metodu sčítání, může být členění na obyvatelstvo bydlící nebo přítomné, na obyvatelstvo faktické nebo legální (právní), na státní příslušníky a cizince apod. Znaků (charakteristik) zjišťovaných u populace může být veliké množství. Člení se na několik skupin. Nejčastěji je to členění na znaky biologické, ekonomické a kulturní.

Biologické znaky jsou především pohlaví a věk, v některých zemích i rasa nebo barva pleti. Ve většině populací početně převládá ženská populace nad mužskou. Na 1000 mužů připadá v ČSSR v současné době kolem 1050 žen. Ve věku do třiceti let převažují v obyvatelstvu muži, protože dětí mužského pohlaví se rodí více než obyvatelstva ženského pohlaví. Protože však v obyvatelstvu existuje tzv. mužská nadúmrtnost (ve všech věkových skupinách umírá z 1000 obyvatel příslušného pohlaví vždy více mužů než žen), dochází postupně k numerickému vyrovnání obou pohlaví, které se v současné době posunulo k věku kolem třiceti let. Od tohoto stáří je v ČSSR vždy a ve všech věkových jednotkách — a tím i skupinách — více žen než mužů. Třídění obyvatelstva podle věku se provádí buď podle hrubých věkových skupin (např. třídění na předprodukční, produkční a poprodukční skupinu člení obyvatelstvo na obyvatele mladší patnácti let, obyvatele od 15 do 59 let a obyvatele nad 60 let.; členění na skupinu v dětském věku, obyvatelstvo v reprodukčním nebo fertilním věku a v starém nebo poreprodukčním věku dělí populaci na obyvatelstvo do patnácti let, obyvatelstvo ve věku 15 až 49 let a obyvatelstvo nad 50 let), nebo užíváme konvenčního členění podle pětiletých věkových skupin (např. obyvatelstvo 0—4leté, 5—9leté, 10—14leté atd.), nebo konečně třídění v jednotkách věku (0—letí, 1—letí, 2—letí atd.). Některé země používají členění obyvatelstva na bělochy a barevné, případně míšence. Míšenci bělochů s černochy se nazývají mulati, míšenci bělochů s Indiány se nazývají mestici. Méně často se používá členění na plemena (ve smyslu antropologickém): běloši představují europidní plemeno, černoši negroidní plemeno a žlutí mongoloidní plemeno. K tříděním podle biologických znaků patří členění podle zdravotního stavu obyvatelstva, podle fyzických znaků (výška, váha, objem hrudníku), fyzická zdatnost apod.

Ekonomické znaky dělí obyvatelstvo především z hlediska třídní příslušnosti, podle marxisticko-leninského pojetí tříd. Protože toto členění neroztřiďuje z hlediska studijních potřeb obyvatelstvo dosti podrobně, užívá se členění na sociální skupiny. Při sčítání lidu v roce 1961 bylo užito této škály sociálních skupin: dělníci, ostatní zaměstnanci, družstevní rolníci, ostatní družstevní výrobci, jednotlivě hospodařící rolníci, ostatní jednotlivě hospodařící a osoby svobodných povolání. Další ekonomická škála člení populaci na obyvatelstvo ekonomicky aktivní a neaktivní. Hodnocení úrovně ekonomické aktivity je možné z několika hledisek. K 31. prosinci 1964, kdy měla ČSSR 14 107 tis. obyvatel, bylo ekonomicky aktivních (někdy se nedosti přesně říká vydělávajících) 6392 tis. osob (45,3 %). Na 100 obyvatel v produkčním věku (15—59 let u mužů a 15—54 let u žen) připadlo 80,7 % ekonomicky aktivních. U mužů byl tento ukazatel 85,5 %, u žen 75,4 %. Tato míra ekonomické aktivity je však pouze statistickou konstrukcí, protože mezi činným obyvatelstvem bylo 638 tis. osob, pracujících v poprodukčním věku. Odečtením těchto osob se čistý ukazatel ekonomické aktivity, měřený obyvatelstvem v produkčním věku, snižuje na 72,6 % u veškerého obyvatelstva, na 78,5 % u mužského obyvatelstva a na 66,2 % u ženského obyvatelstva. Nicméně i tento stupeň aktivity je značný a v mezinárodním srovnání patří ČSSR k zemím s nejvyšší intenzitou pracovní aktivity. Dalším členěním rozdělíme obyvatelstvo na obyvatelstvo nezávislé a závislé. Nezávislí jsou všichni ekonomicky aktivní a kromě nich osoby s vlastním zdrojem obživy (těchto osob je kolem 15 % obyvatelstva). Znamená to, že pro rok 1965 možno vyčíslit počet nezávislých na 7530 tis. osob, což představuje 53 % veškerého obyvatelstva. Jako závislé jsou počítány děti, manželky v domácnosti (bez vlastního zdroje obživy, tedy i bez vlastního důchodu) a osoby ve veřejné péči. Další klasifikace je klasifikace odvětvová. Třídí ekonomicky aktivní obyvatelstvo podle jeho příslušnosti k odvětví. Tato příslušnost (závislost) podle odvětví pak zemi (případně jiné území) charakterizuje jako zemi průmyslovou, zemědělskou, průmyslově zemědělskou, obchodní apod. Tři nejsilnější odvětví v ČSSR v roce 1965 byla: průmysl s 30 % pracujících z celého národního hospodářství, zemědělství s 20 % pracujících a stavebnictví s 8 % pracujících. V naší zemi pracuje nyní ve výrobních odvětvích 80 % ekonomicky činných a v nevýrobních odvětvích 20 %. Tendence směřuje k tomu, aby tempo růstu zaměstnanosti v nevýrobní sféře bylo napříště rychlejší než ve sféře výrobní. V poslední době se k členění odvětví stále častěji užívá rozdělení do tří velikých skupin (mezinárodně se jim říká „sektory“, avšak v naší terminologii tento pojem znamená dělení na „socialistický“, „družstevní“ a  „soukromý“ sektor). Do I. skupiny patří zemědělství a lesnictví, do II. skupiny výrobní sféra průmyslová, do III. skupiny tzv. služby. Vedle odvětvové příslušnosti se obyvatelstvo dělí podle povolání nebo zaměstnání. Povolání je činnost, kterou pracující vykonává na základě předchozího odborného vyučení. Za vyučení se považuje i absolvování školy příslušného směru. Za zaměstnání se považuje skutečně vykonávaná činnost bez ohledu na předchozí odbornou průpravu. Vzhledem k tomu, že povolání a zaměstnání někdy reálně splývají, směšují se často (nesprávně) i oba pojmy. Vyjděme zde z pojmu povolání. Podle něho můžeme dělit nejen obyvatele aktuálně ekonomicky aktivní, ale i osoby, které již své povolání nevykonávají. Klasifikace podle povolání patří k nejsložitějším a nejčastěji diskutovaným ekonomickým klasifikacím vůbec. Existuje sice Mezinárodní typová klasifikace povolání (profesí, činností), avšak socialistické země mají dosud vlastní klasifikace, protože mezinárodní klasifikace, sestavená Mezinárodním úřadem práce, není pro ně svou koncepcí zcela vyhovující. Uvádíme její současné znění v klasifikaci podle tříd (tzv. „velké skupiny“): 0) — Osoby svobodných povolání, technici a podobní, 1) — Ředitelé a vyšší administrativní kádry, 2) — Kancelářští pracovníci, 3) — Pracovníci obchodu, 4) — Zemědělci, rybáři, lovci, lesníci a podobní, 5) — Horníci, lamači a podobní, 6) — Pracovníci dopravy a spojů, 7) — 8) — Řemeslníci, výrobní dělníci a pracovní síly jinde neklasifikované, 9) — Pracovníci služeb, sportu a rekreace, X) — Osoby bez povolání nebo bez údaje povolání. Československá jednotná klasifikace povolání (1965) zná toto hlavní členění do tříd: 0) — Duševní pracovníci, 1) — Zemědělští, lesničtí a vodohospodářští pracovníci, 2) — Horníci a těžaři kamene a zemin, 3) — 4) — 5) — Zpracovatelé, 6) — Pracovníci dopravy a spojů, 7) — Prodavači, 8) — Pracovníci služeb, 9) — Neudané povolání. Třídy povolání se dělí na skupiny povolání; základní klasifikační jednotkou trojstupňové škály je povolání, případně druh povolání. V čs. klasifikaci jsou individuální povolání (jichž je kolem 8000) seskupena do 700 klasifikačních jednotek. Pro sčítání lidu v r. 1970 se připravuje nová klasifikace.

Jako poslední dělení podle ekonomických hledisek uvádíme klasifikaci podle kvalifikace. Pojem kvalifikace není zcela vyhraněn. Považuje se za ni odborná znalost, získaná odborným výcvikem nebo absolvováním předepsané školy. V praxi se pro kvalifikaci obvykle žádá také činnost příslušného směru po určitou předepsanou dobu. Klasifikace rozeznává kvalifikaci pro příslušný obor, a to vysokoškolskou, úplnou střední odbornou nebo střední odbornou, z hlediska délky praxe splnění požadavků maximálních nebo minimálních.

Kulturní znaky obyvatelstva. Za hlavní se považuje zjištění nejvyššího dosaženého stupně vzdělání u obyvatelstva určitého věku (obvykle od patnácti let věku). Dřívější populační censy zjišťovaly pouze gramotnost (znalost čtení, psaní), nynější sčítání se zaměřují již na konkrétní vzdělání. Ve většině populací asi 80 % obyvatel má základní vzdělání, ostatní obyvatelé mají vzdělání vyšší. Vysokoškolské vzdělání v ČSSR má 2 % obyvatel starších patnácti let (1961). Mezi kulturní znaky patří dále znak národnosti. V některých zemích se pojem národnost kryje s pojmem státní příslušnosti, proto se v nich rozeznává „etnická příslušnost“ a „národnost“ (nationalité, nationality = státní příslušnost). V řadě_států se zjišťuje jako kulturní znak také církevní příslušnost (náboženské vyznání). V ČSSR se tato osobní charakteristika od roku 1954 nezjišťuje.

Existují další pojmy, vztahující se k populaci. Uzavřená populace je taková, která nemá žádnou vnější migraci a její růst nebo ubývání je výsledkem pouze její přirozené měny (rození a umírání). Otevřená populace naproti tomu je taková, kde na růst nebo úbytek působí také zevní, mechanický pohyb, migrace. Stabilní populace je taková, která má stálý (stabilní) buď přírůstek, nebo úbytek obyvatelstva. Tento přírůstek (počítá se vždy s uzavřenou populací) se nazývá koeficient progresívnosti. Stabilní populace je nezávislá na výchozí věkové struktuře a sama si ji svým vývojem nově formuje. Stabilní populaci, jejíž koeficient progresívnosti se rovná nule (počet narozených se rovná počtu zemřelých), nazýváme stacionární populací. Stacionární populace má nejen neměnnou relativně vyjádřenou věkovou strukturu, ale zachovává i stálý počet obyvatelstva v každé věkové skupině. Příkladným vyjádřením stacionární populace je počet žijících nebo dožívajících se podle úmrtnosti +++ tabulek ([math]L_x[/math], [math]l_x[/math]). Obyvatelstvo, které početně roste v čase podle exponenciální funkce, se jmenuje exponenciální populace. Vychází-li exponenciála růstu z geometrické progrese růstu, jak to předpokládal Malthus, mluvíme o malthusovské populaci. Populaci, která početně roste v čase podle logistické funkce, nazýváme logistickou populací. Její poměrný roční přírůstek se po dosažení určitého maxima zmenšuje v přímé závislosti na jejím počtu a postupně se blíží k nule. Ačkoli se někdy uvádějí příklady takového růstu u konkrétního obyvatelstva (např. u některých afrických populací), obecně lze logistickou populaci a logistický růst označit za formalistické pojetí populačního vývoje. V literatuře nebo v populační praxi se setkáváme s pojmem optimální populace. Rozumí se jí nejvhodnější početní velikost populace na určitém území vzhledem ke zdrojům obživy a k určitému požadavku životní úrovně. Maximální populace je dána počtem obyvatelstva, které může na určitém území při existujících zdrojích žít při zachování alespoň minimální životní úrovně. Jejím opakem je minimální populace, která na daném území připouští ještě normální reprodukci obyvatelstva bez ohrožení její existence, nesmí však pod tuto hranici bez ohrožení existence klesnout. Maximální populace obvykle vytváří populační tlak, jehož velikost se měří vzdáleností od teoretického maxima populace, kde v rovnici uvažujeme velikost zdrojů, existenční minimum na jednoho obyvatele a celkové zdroje obyvatelstva.

Snaha zabezpečit co nejvhodnější vývoj obyvatelstva (populační optimum) vede k provádění populační politiky. Populační politiku tvoří souhrn opatření (přímých a nepřímých), majících usměrnit populační vývoj ve směru státní politické doktríny. Většinou je populační politika pronatalitní, tj. taková, která má urychlit tempo růstu obyvatelstva. Oficiální čs. populační politika je rovněž pronatalitní. Státní populační komise (zřízená v roce 1957 a jmenovaná v roce 1958) bdí nad tím, aby žádné z opatření nemělo protinatalitní charakter. Za klasickou pronatalitní politiku se považuje populační politika starověkého římského impéria, z novější doby politika Francie (od první světové války dodnes), předválečného Německa, Itálie apod. Lidová Čína prošla několika zvraty populační politiky od pronatalitní k antinatalitní a zpět. Vedle zajištění kvantitativního růstu má populační politika bdít i nad správným vývojem kvalitativním (zdravotní stav obyvatelstva).

Literatura: Korčák J., Populacionistika a populační politika, Praha, 1955; Mnohojazyčný demografický sborník (český svazek), Praha, 1965; Pearl R., The Natural History of Population, London, 1939; Ptucha M., Očerki po statistike naselenija, Moskva, 1960; Roubíček V., Demografická statistika, Praha, 1958; Sauvy A., La population, ses lois, ses équilibres, Paris, 1948; Sborník: Žena a populace, Praha, 1947; Švarcová H., Populace a společnost, Praha, 1959.

Vladimír Srb

---

Viz též heslo populace ve Velkém sociologickém slovníku (1996)