Regulace sociálních činností (MSgS)

regulace sociálních činností (MSgS). Sociální činnost je tu chápána v širokém smyslu jako činnost sdružených jednotlivců, která utváří sociální skutečnost a přetváří ji i její podmínky. Zahrnuje tedy sociální jednání, po případě chování (např. jednání a chování právní nebo mravní), i činnosti v užším smyslu, jejichž výsledkem je nějaký individuální výtvor (např. činnost umělecká, vědecká, výrobní apod.). Formálně můžeme regulaci sociálních činností (dále též jen: sociální regulaci) definovat jako soubor procesů, které způsobují, že tyto jednotlivé činnosti nejsou uskutečňovány libovolně, ale jednotně (uniformně), popřípadě — jsou-li diferencovány — uspořádaně, řádově. Uspořádanost sociálních činností je výrazem toho, že probíhají v nějakém sociálním celku. Tak v dané globální společnosti probíhají uniformně nebo uspořádaně způsoby výroby, způsob směny zboží; jistému řádu podléhá činnost vědecká, umělecká; pro určité sociální okruhy je jednotná řeč, způsob výchovy apod.

V nemarxistické literatuře bylo o problému sociální regulace většinou pojednáváno pod názvem kontrola sociální. Marxistická literatura se jím obecně sociologicky nezabývala. Ale jejím zájmem jsou některé stránky problému, a to sociální regulace na úrovni globální společnosti, kdy uspořádanost je vynucována státem jako centrem politické autority, a plánovité řízení společenských činností v socialismu.

Protože formálně je problematika sociální regulace stejná ve všech skupinách, provedeme analýzu jejího vzniku, udržování i přetváření na volné zájmové skupině, tj. na primární skupině (viz skupiny společenské), jejíž členové jsou v osobním styku a přímo působí na utváření činností skupiny.

Skupina mladých lidí chce o nedělích podnikat turistické vycházky. Aby tento svůj zájem uskutečnili, musí se dohodnout o tom, kam půjdou, kdy vyjdou, kdy se hodlají vrátit, zda si budou vařit, o způsobu zábavy atd. I když se o všech těchto bodech nebudou domlouvat předem, vyvstanou jako problémy, které bude třeba řešit během výletu. Dojde přitom k rozporům, v jednotlivých názorech se uplatní různé založení jednotlivců po stránce tělesné i duševní, jejich sociální pozadí, vliv autoritativních osobností, osobní nechuti a sympatie. Mnohý problém se vyřeší činnostně, a to tak, že jedinec činem strhne ostatní. Protože jde o vycházku, promítne se do rozhodování i ráz krajiny.

Tím jsme nastínili sociální situaci, která je dána sociální potřebou uskutečnit společný zájem a je podmíněna organicky, psychicky, sociálně i geograficky. Tlak této sociální situace stírá individuální rozdíly myšlení, cítění i usilování jednotlivců a uzpůsobuje je na víceméně jednotný mentální typ, aby byla umožněna kooperace. Původně nesourodá pluralita jedinců se sjednotí v podstatných bodech, které se týkají uskutečnění jejího společného zájmu, a navenek, vnějším chováním, se projevuje jako relativně uspořádaný celek, i když třeba je přitom rušitelem veřejného pořádku, tj. řádu širší skupiny. Ale mohlo by jít i o uspořádanost z hlediska širší skupiny, neboť jednotlivci do této primární skupiny vnášejí vzory myšlení, cítění a chování skupiny širší. I v této malé skupině bude uspořádanost jen relativní, tj. jednotlivci se nepřizpůsobí jejímu řádu buď vnitřně, nebo ani vnějším chováním, třeba i během výletu odpadnou, nebo bude nutné přesvědčovat je, zakročit proti nim, aby byli přivedeni k skupinovému způsobu projevování se. To znamená, že se vůči nim použije nějakých prostředků šíření sociální regulace nebo i nějaké sankce za porušení řádu skupiny. Možná, že se o sankci rozhodne společně nebo to bude počin jednotlivce, ale stane se sankcí, bude-li podporován souhlasem většiny, tj. jakýmsi veřejným míněním skupiny, nebo bude-li jí autoritativně vnucen.

Opakované společné vycházky utvrdí tradici vycházky první. Poměrně uspořádané činnosti a jim odpovídající názory, city i snažení se stanou stereotypem, vzorem pro další fungování této skupiny, tj. pro další uskutečňování stejného společného zájmu. Z hlediska jednotlivce bylo možno z počátku říci, že tyto uspořádané činnosti „probíhají jakoby pod normou“ (I. A. Bláha), jsou jakoby jednotlivci ukládány z vnějšku, ač šlo o tlak všech na všechny ve společné sociální situaci, dané uskutečňováním společného zájmu. Opakováním společných zkušeností tyto uspořádaně probíhající činnosti, které představují vnější strukturu skupiny a jsou podloženy vnitřní sociálně psychickou strukturou (jistými názorovými a citovými systémy, jež chtějí být uplatňovány — tj. volní složka při nich), se zpevňují ve skutečných pravidlech, normách. Tyto, v našem případě nepsané normy a pravidla, zpětně regulují psychičnost a činnosti skupiny, jsou už pro skupinu do značné míry závazné. Jsou ovšem výrazem jistého hodnocení skutečnosti přírodní, psychické i sociální, implikují ideje a ideály, které se ve skupině vytvořily jak působením zvnějšku (tlak nadřazených skupin), tak zvnitřku, v procesu existence samé skupiny. Závaznost skupinových norem se projevuje jako tlak na jednotlivé členy skupiny. Je to buď tlak vnitřní, respektují-li jednotlivci normy spontánně, nebo je tento tlak vnější, zprostředkovaný veřejným míněním nebo mocenskou autoritou, která vůči těm, kdo se nechtějí přizpůsobit nebo se stali nově členy skupiny, používá různých prostředků donucení (poučení, smích, výsměch, pohrůžka, distancování atd.). Podobně při změněné sociální situaci skupiny, která může být navozena zvnějšku (změna počasí, střetnutí s jinou skupinou) nebo zvnitřku (konfliktní situace), řád skupiny, který je její vazbou a má tendenci přetrvat, ukazuje se jako brzda přizpůsobení nové situaci, jako brzda spontánně se tvořícímu novému uspořádání činností skupiny. Je-li na straně starého uspořádání skupinová autorita (mocenský aspekt sociální regulace), jeho normy jsou vymáhány i násilím. U volně organizované skupiny tento stav končí snadno odchodem nebo vyloučením nesouhlasících (může jít o jedince i o jejich seskupení) nebo i rozpadem skupiny.

I z tohoto jednoduchého případu je zřejmé, že proces regulace sociálních činností je velmi složitý. Nelze jej odtrhnout od těchto činností, v nichž se řád skupiny stále tvoří a přetváří, ale i udržuje, a tím udržuje i samotnou skupinu. Tento proces zahrnuje i složku subjektivní (individuálně i kolektivně psychický doprovod těchto činností), i složku objektivní (pravidla a normy, jež implikují citové a názorové systémy). Dále probíhá regulace sociálních činností v různých orgánech (v sociálních skupinách a kategoriích), týká se rozmanitě diferencovaných činností (druhů sociální regulace), do nichž rozmanitým způsobem zasahuje mocenská struktura jakožto činitel ex definitione organizující. Ta opět disponuje rozmanitými technickými prostředky šíření sociální regulace a rozmanitými sankcemi.

Složitost problému tkví právě v tom, že ona složka objektivní v činnostních procesech vzniká, ale též je zpětně ovlivňuje. A působí na ně i tehdy, když už není v dostatečném spojení s živými potřebami a zájmy skupiny, i tehdy, když je diktována autokraticky bez zájmu o potřeby skupiny částečné nebo bez dostatečné citlivosti pro ně. Je tak účastná sociální situaci jako opora jedinců i skupin v jejich činnostech, ale též jako brzda, která brání skupině přizpůsobit se sociální situaci, měnící se vlivem jiných jejích prvků. Pro její souvislost s mocenskou strukturou skupiny je její brzda někdy tak silná, že síly směřující k novému uspořádání ji musí rozdrtit.

Povaha procesu sociální regulace je proto závislá na tom, zda v sociální situaci, v níž vzniká, se uplatňují dominantně skupinové potřeby a zájmy (které korespondují potřebám a zájmům jednotlivců) nebo je-li dominantním faktorem řád pravidel a norem už existujících. V tomto smyslu možno rozlišit dvě formy sociální regulace: spontánní a ukládanou. Je-li spojena mocenská autorita se spontánní sociální regulací, možno ji označit za demokratickou, kdežto ukládanou sociální regulaci za autokratickou.

Subjektivně jde při spontánní sociální regulaci o psychickou spontánnost jednotlivců i sociálních skupin, s níž se podřizují tlaku společné sociální situace a své činnosti uspořádávají v zájmu celku, nebo o spontánnost, s níž respektují a utvrzují hotový řád, který se stal součástí jejich psychické struktury (internalizace skupinového řádu). Při ukládané sociální regulaci převládá v různém stupni pocit donucení a příslušné reakce na ně. Další analýza této subjektivní složky sociální regulace, která je předmětem pozornosti americké sociální psychologie, přesahuje rámec obecné sociologie.

Vztah spontánní a ukládané sociální regulace, stejně jako povaha skupinové autority a jejího působení, závisí na konkrétním druhu sociálního kolektivu, tj. na orgánu sociální regulace. Může jím být primární skupina (rodina, dílna, skupina zájmová), kterákoli skupina složitější, ale částečná (škola, úřad, továrna), skupina globální (národ, stát), a ovšem i skupiny širší (společnost socialistická, kapitalistická, společnost mezinárodní). Každý tento orgán má svůj specifický systém sociální regulace, který záleží na jeho specifické sociální situaci, tj. na tom, jak se historicky vyvinul, jakou částečnou funkci nebo funkce má v nadřazeném společenském celku a pokud tento sociální celek svou strukturou vyhovuje základním zájmům a potřebám jednotlivých sociálních podskupin. Jednotlivé tyto systémy se doplňují, křižují i jsou v protikladu.

Historicky vzato, víme dosti o ukládané sociální regulaci, vycházející z různých center moci, ale poměrně málo o jejích spontánních formách, hlavně o těch, které vytvářely nové řády společenské a byly chápány jako jevy úchylné. Zásluhou marxismu je, že vyzdvihl jejich zákonitost, ale zase nedocenil tendenci k vytváření řádovosti v sociálním životě, a tedy tendenci ke spontánnímu uchovávání daného řádu (s výjimkou hypotetické komunistické společnosti, kde si opět uspořádanost zjednodušil analogií podle primárních skupin).

Problém spontánní a ukládané sociální regulace je zvláště naléhavý v moderních komplexních globálních společnostech, zvláště socialistických, neboť jejich chod vyžaduje plánovitost, řízení společenských činností, jejich organizovanost, ale i spontánnost ze strany individuálních i skupinových subjektů činností, a to spontánnost jak při tvoření řádu, tak při jeho zachovávání. Řízení a účast na něm předpokládá vědecký základ. V socialistické společnosti vyžaduje přehled po celé společnosti a přihlédnutí ke všem jejím zájmům a potřebám, tedy vyžaduje odbornost nejen ekonomickou, ale též sociologickou. Předpokládá i takovou stupnici hodnot, aby životnost celku byla výsledkem životnosti všech jeho částí. Jinak se velmi rychle demokratická sociální regulace stává autokratickou, deformuje společenský život ve všech oblastech, třebas tato deformace není vždy tak jasně viditelná jako v oblasti hospodářské.

Uspořádanost, řádovost sociálních činností je stejně diferencována jako sociální činnosti samy. Vytvářejí se tak regulativní systémy (druhy sociální kontroly): hospodářský, vědecký, umělecký, náboženský, řečový, právní, výchovný, mravní, politický i systém regulace činnosti rekreační. Tyto regulativní systémy (sociální regulativy) se vzájemně pronikají. Podle závislosti na mocenské struktuře skupiny vykazují ostatní sociální regulativy spontánní a ukládanou sociální regulaci různého stupně. Z hlediska globální společnosti nejdůležitější z těchto regulativů jsou výchova, umění, právo, mravnost a z historického hlediska náboženství — vedle ovšem politické sociální regulace, jež má specifické místo v sociální regulaci, jak již to bylo vyzvednuto.

Výchovný proces má z hlediska sociální regulace význam svým obsahem. Je vlastně prostředkem uplatňování sociální regulace, neboť ať už je výchova zaměřena na mladé členy skupiny, ať na dospělé, ať probíhá v rodině nebo ve speciálních zařízeních výchovných nebo propagačních, záměrně se snaží o socializaci objektů výchovy, tj. o to, aby šířila a upevňovala takové postoje i chování, které by přispěly k nerušenému fungování skupiny. Její součástí je i přímé předávání zkušeností z různých diferencovaných činností. Opět záleží na konkrétní sociální situaci, pokud výchova v částečných skupinách je v souhlasu s výchovným procesem v globální společnosti. I umění po stránce obsahové je prostředkem sociální regulace.

Důležitost práva jako sociálního regulativu vedla mnohé sociology k tomu, že je považují dokonce za hlavní znak sociální skupiny (např. P. A. Sorokin), neboť je to především právo, které určuje práva a povinnosti každého člena skupiny, jeho pozici a roli vzhledem ke skupině celkové i vzájemný vztah jednotlivých částečných skupin. Protože právní řády jsou většinou podepřeny organizovanou moci, spontánnost tvoření právního řádu podle změněné sociální situace je značně omezená. Přesto však existuje, třebas dlouho latentně, až dojde k revolučnímu zvratu. Spontánnost plnění právních norem existuje i tehdy, je-li právní řád udržován, aby zajistil nadvládu menšiny. Neboť i právní normy lze internalizovat, ovšem jen za jistých předpokladů. Proto i ve společnostech, kde vládnou rozpory třídní, rasové, národnostní, jednají i příslušníci ovládaných skupin z přesvědčení podle daného platného právního řádu a nejen ze strachu před sankcemi nebo z donucení. Řízení moderní společnosti je většinou právně sankcionováno a pronikání práva do všech oblastí života brání uplatňovat se jiným druhům sociální regulace, zejména mravnosti. Mravnost je sociální regulativ, který podpírá, ale také koriguje právo. Formálně upravují její pravidla a normy rovněž vztahy mezi lidmi a jejich skupinami, mají však charakter jednostranně imperativní proti atributivně imperativnímu charakteru práva (tj. právní vztah většinou určuje právo i povinnost, mravnost jen povinnost). Obsahově je objektivní mravní řád také odrazem struktury dané společnosti, a tedy udržovatelem jejího řádu i za změněné sociální situace. V mravnosti však není největší důraz na objektivní složce, ani na jejím spontánním respektování, ale na mravní tvořivosti. Ta v ohledu mravním koná více, než je přikazováno. Proto mohl i v otrokářském řádu pán zacházet lidsky s otrokem, za feudalismu pán se svým poddaným atd.

Zvláštního druhu jsou normy náboženské, a to zejména v počátečních stadiích společenského vývoje nebo ve statických společnostech, kde náboženství je rozhodující silou společenskou. Tam totiž normy sociálního života jsou nerozlišeny, tvoří součást náboženského systému kultovního a jsou provázeny náboženskými, případně nadpřirozenými sankcemi. Příkladem je židovské desatero, přejaté do křesťanských náboženství. To obsahuje jak příkazy náboženské, tak právní a mravní. Na podobnou nerozlišenost ukazuje mrav venkovský, jak ho zná národopis. Společenské normy mají tendenci přetrvávat, i když neodpovídají sociální situaci, za níž vznikly. Tím spíše je tomu s normami náboženskými, které mají sankci nadpřirozenou. Proto zejména u nich se setkáváme s tzv. přežitky, které však mohou nabýt funkci novou, např. jako integrující činitel skupiny v nepřátelském prostředí (např. zákaz jíst vepřové maso u židů, žijících i v mírném pásmu). Z náboženských řádových systémů se sice ponenáhlu vydělovaly ostatní regulativy, přesto však náboženská pravidla zahrnují plno pravidel nenáboženských. Je to částečně přežitek dřívější nerozlišenosti, částečně pronikání jiných regulativů do náboženství (např. etizování náboženství).

Mezi sociální regulativy se též uvádí mrav, zvyky, zvyklosti, obyčeje, tradice, konvence, konvence společenská (etiketa) a móda. Prvních pět termínů přebírá sociologie z etnografie a pro své potřeby je musí zobecnit, přesněji definovat, neboť nejsou dostatečně rozlišeny. Pro sociologii má význam mrav a zvyklost. Mrav je nerozlišený systém regulativů s náboženskými nebo magickými sankcemi. Zvyklost je ustálená forma sociálních činností, a proto ať vznikla jakýmkoli způsobem a v kterékoli oblasti sociálního života, vykonává regulující vliv. Její součástí je konvence, jež by mohla být vymezena jako zvyklost městské buržoazní společnosti. Individuálním promítnutím zvyklosti je zvyk, kdežto čistě individuálně získaný způsob jednání je návyk (např. návyk chodit pozdě spát, návyk určitých gest při mluvení apod.).

Literatura: Bláha I. A., Jak se dívat sociologicky na život, Brno, 1947; Ostatní literatura je uvedena u hesla kontrola sociální.

Juliána Obrdlíková

---

Viz též heslo kontrola sociální ve Velkém sociologickém slovníku (1996)