Heraldika
heraldika – (ze starofr. heralt = hlasatel; z germ. hari-wald = velitel vojska) – disciplína na pomezí vědy a umění, slučující znalost a studium rodových a jiných znaků se schopností vytvářet je. Existuje pouze ve společnostech, které odvozují své polit. uspořádání od rodového uspořádání – v Evropě, Japonsku a u některých jihoam. pospolitostí. Tendence ke vzniku h. lze nalézt např. v raně republikánském Římě nebo v sásánovské Persii, odkud převzala značnou část svých „figur“ klasická evrop. h.. Ta má za základ geometrickou kresbu (např. šachovnici) nebo konkrétní předmět (např. nástroj, ptáka, zvíře), malovaný na štítě. Později se přidávaly další prvky (přilba postavená na štítě, klenot čili figury na této přilbě, obvykle opakující motiv ze štítu, přikryvadla, štítonoši, heslo aj.). V Evropě dále existovala zvláštní h. skotská: tartan neboli vzor na suknici. Japonská h. byla postavena na tzv. monech, ozdobách přilby (např. půlměsíc), které později přešly na doplňky oděvů. U některých jihoam. Indiánů zastávaly stejnou funkci tetované či malované motivy na těle, obvykle na obličeji. Znaky i barvy znaků vládnoucích rodů se stávaly státními symboly. Ne všechna státní symbolika však má heraldickou povahu. Na rozdíl od ostatní symboliky je h. hist. spjata především s rody. Původně pouze rozlišovací znamení se stalo rodovým dědictvím. Něm. slovo „Erbe“, označující dědictví, přešlo do češtiny, polštiny a ruštiny jako termín pro rodový znak. V souvislosti s tím se do evrop. znaků promítaly jednak rozdíly rodových linií (změny barev společného znamení – v Čechách např. různé barvy růží Vítkovců), jednak majetkové nároky (např. získání panství bylo znázorněno připojením erbu původních majitelů k vlastnímu). Původně byl erb identifikován znakem pro organizaci rytířského vojska a volil si jej každý sám. Později bylo zvykem, že jej uděloval buď suverén vazalům, nebo pán svým městům apod., někdy jako výraz vzájemné závislosti, jindy jako formu odměny nebo vyznamenání. Rozlišovací znamení se tak změnilo na odznak významu svého nositele. Nikdy však nebyl erb odznakem šlechtictví. V čes. státě např. existovala instituce tzv. erbovníků, kterým panovník udělil znak, ale panská nebo rytířská obec je mezi sebe nepřijala.
Každá h. má svá pevná pravidla. Ústředním pojmem je heraldický znak a ústředními tématy jsou právo na znak, pravidla jeho vytváření a připojování dalších znaků. Evrop. heraldický znak musí být znamením na štítě (což odkazuje k tradici rytířství), kombinujícím symbolické kresby a zbarvení, jejichž omezená varianta je přesně stanovená a popsaná. Nad štítem může (nemusí) být tzv. vrchní znak: helma, koruna, točenice, klenot, přikryvadla. Znak musím být viditelný, rozpoznatelný a zapamatovatelný. Býval původně umisťován nejen na skutečných štítech, ale i na korouhvích, kabátcích, pečetích, nad vchody budov a jinde. Ke znaku patřily tzv. honosné kusy: koruny, čepice, klobouky, pláště, štítonoši, heslo, pokřik aj. Mezi příslušenství h. se počítají zejm. prapory a odznaky, ale také herolti, od kterých název h. pochází, což byli sluhové s určitými výsadami, vyučení ve znakovém umění, kteří často bývali zároveň ceremoniáři. H. vytváří a studuje také „loga“, což jsou vlastně slovní ochranné známky, pod kterými jsou heraldické znaky registrovány. Základní dovedností heraldika je „blason“, neboli slovní popis znaku, jeho podstaty i kresebných detailů. Blasonování má být tak přesné, aby bylo podle něj možno zpětně daný znak zkonstruovat. Právo na heraldický znak vždycky udělovala příslušná „vrchnost“, a to buď rodu, resp. dynastii (dědičně), nebo jedinci – význ. osobě (doživotně), kraji, obci, církevní diecézi, cechu, hodnosti (např. maršálovi) či specif. komunitě (např. řeholnímu řádu). Právo na znak zaniká vymřením rodu nebo smrtí jednotlivce, zrušením funkce (hodnosti), lze se jej také vzdát nebo může být odebráno (např. po spáchání zločinu). S-gicky je heraldický znak viditelnou známkou jistých privilegií, resp. označením příslušnosti k privilegované vrstvě (pozitivní stigmatizací), nebo i k velmi specif. vrstvě obyv., která má ve společnosti zvláštní postavení. Dříve sloužil také k přesné identifikaci nositele, k jeho odlišení od podobně privilegovaných, příp. i k rozpoznání původních či trvalých hodnotových nákloností či preferencí zakódovaných do symbolických dimenzí znaku.
Specif. oblastí evrop. h. je církevní heraldika, resp. heraldika katol. církve. Vznikla o něco později než rodová h. v souvislosti s tím, jak církevní představitelé přijímali podíl na majetku a světské vládě. Církevní hodnostáři přejali v zásadě systém rodových znaků, ale modifikovali prvky zobrazení, zejm. vypustili typické rytířské symboly jako meče a přilbice. Postupně se vyvinul ucelený systém doprovodných „honosných kusů“ štítu odvozený z liturgických předmětů a oděvů, k nimž patří kříže, mitry, berly a klobouky. Tato h. výrazně odráží církevní hierarchii. Od ostatní h. se liší mj. praktickým užíváním znaků: duchovní je umisťují především na pečetě, bohoslužebné předměty, zdobí jimi knihy, zdi chrámů, náhrobní kameny. Církevní h. je na rozdíl od původní rodové h. dodnes živá, tzn. že se vytvářejí stále nové znaky, nejčastěji při získávání církevních hodností novými osobami (např. Miloslav kardinál Vlk při svém jmenování sídelním biskupem v r. 1990 získal osobní znak, k němuž o něco později připojil hist. znak českobudějovického biskupství z r. 1786; po jmenování pražským arcibiskupem připojil k osobnímu znaku znak pražského biskupství převýšený zeleným arcibiskupským kloboukem, který po jmenování kardinálem v r. 1994 zaměnil za červený kardinálský klobouk), vytvářejí se ale i nové znaky řeholních řádů, kongregací a klášterů. Kromě církevní h. se živě stále rozvíjí h. měst a států a vznikají i nová odvětví h.: např. za 1. svět. války se s obdobou rytířského válčení vytvořila letecká h. (později s nástupem moderní taktiky upadla). Současná h. jako tvorba nových znaků se v každém případě upíná k tradici, buď tak, že v ní kontinuálně pokračuje, nebo tím, že vytváří analogony tradičních heraldických oblastí a přístupů.
heraldry héraldique Heraldik; Wappenkunde araldica
Literatura: Halada, J.: Lexikon české šlechty, 3 d. Praha 1992; Kadlec, J.: Přehled českých církevních dějin. Praha 1991; Lévi-Strauss, C.: (1955) Smutné tropy. Praha 1966; MacKinnon, Ch.: The Observer's Book of Heraldry. London 1966; Schwarzenberg, K.: Heraldika. Uherské Hradiště 1992; Zenger, Z. M.: Česká heraldika. Praha 1978.