Praxe
praxe – (z lat. a řec. praxis = činnost, výkonnost) – jeden z pojmů staré řec. filozofie, který se údajně vyskytuje již u Pythagora a jehož obsah se v historii měnil. Od svého počátku se vyvíjel ve vztahu a do jisté míry v opozitu k obsahu pojmu teorie. V Platónově i Aristotelově filozofii „praktický“ a „teoretický“ jsou dva z (více) možných způsobů života vhodných pro svobodného občana řec. městského státu. „Praktický“ je život naplněný aktivním jednáním, činností spojenou s rozhodováním, „teoretický“ je život kontemplativní, naplněný přemýšlením. Termín p. ale Aristoteles používá i jako opak termínu „poésis“ (činnost, jíž propůjčuje smysl její finalita, resp. její produkt) a vztahuje jej na takovou lidskou činnost, která má smysl sama o sobě, která se nenaplňuje pouze svým „finálním produktem“ (dnes toto pojetí souvisí s pojmem seberealizace). Výrazným rysem p. bylo, že se jedná o činnost „svobodnou“, tzn. nevykonávanou pod tlakem vnější nutnosti (nejvýše z „vnitřní“ potřeby člověka). V antice i později byla za takovou považována především činnost politická (vzhledem k možnosti svobodného projevu patřila ale také do sféry etiky). V raně křesťanské filozofii a římském neoplatonismu je pod pojem p. zahrnována veškerá lidská aktivita a lidské jednání vztahující se k „tomuto světu“ (na rozdíl od teorie-kontemplace, jejímž jediným pravým předmětem je Bůh). Přibližně v tomto smyslu je pojem p. chápán i ve středověké, především scholastické filozofii. P. a praktický život jsou protipólem „duchovního života“.
Nového obsahu nabývá pojem p. (i pojem teorie) v novověkém věd. a fil. myšlení. U I. Kanta a ostatních představitelů něm. klasické filozofie je lidská p. úzce spojena s otázkou svobody člověka, která není jen naplňováním předem daného, nýbrž tvořením nového, a tak předpokládá existenci skutečného sebevědomí, tj. nikoliv jen prostého vědomí sebe, nýbrž vědomí, které ví, že je „samo sobě svým účelem“. V Hegelově filozofii dostává tento pojem výrazně spol. dimenzi (viz dialektika pána a raba). V mladohegelovské filozofii je p. charakterizována především jako „činnost kritického ducha“, usilujícího o překonání, změnu daného stavu. K. Marx ve svých raných pracích, zejm. ve stručných Tezích o Feuerbachovi uvádí, že p. je smyslovou, předmětnou činností směřující k uspokojování potřeb člověka a je objektivním vyjádřením sebevytvářející (sebepřetvářející) činnosti člověka. Později v marx. pojetí převládlo zdůraznění až absolutizace objektivní určenosti a materiálnosti p., což vedlo i ke ztotožnění p. s výrobní ekon. činností. Z tohoto pojetí p. se vytratila humanistická dimenze, svoboda jednání a bytostná aktivita subjektu. Někteří autoři hlásící se k tvůrčímu marxismu, sdružení okolo časopisu Praxis, rozvíjeli pojetí p. jako procesu seberealizace člověka, jako vědomé sebevytvářející lidské aktivity. K. Kosík v Dialektice konkrétního (1963) uvádí, že p. se formuje jako fil. odpověď na fil. otázku „kdo je člověk, co je společensko-lidská skutečnost a jak je tato skutečnost vytvářena“.
V současné době je pojem p. předmětem diskusí. Antropol. orientovaná filozofie zdůrazňuje např. význam prožitkového momentu p., zatímco klasický pragmatismus zvýrazňuje utilitární aspekty p. atd. S-gická teorie z fil. podstaty p. i z hist. vývoje odvozuje její typy ve vazbě na chování spol. subjektu. Pro s-gii je však relevantnější obsahově příbuzný pojem empirie, který má přesnější s-gické vymezení. Často se oba pojmy zaměňují. Shodný význam „zkušenosti“ mívají i v běžné řeči. O p. se často hovoří, když jde o ověření teorií a představ ve styku s realitou, o nabývání bezprostředních životních zkušeností. Předmětem zájmu s-gie je také běžné pojetí odvozeného pojmu praktičnost, což je dispozice či schopnost zajištění vlastní materiální existence, resp. slušného životního standardu v podmínkách dané společnosti. Praktické jednání se vyznačuje cílevědomostí, účelově zjednodušenými myšlenkovými schématy, vyloučením samoúčelných aktivit (duchovních i fyzických), schopností využít výsledky vlastní i cizí práce, jednat „efektivně“, vyhnout se rizikům apod. Praktičnost v běžném dnešním pojetí je obsahově bližší původnímu řec. a středověkému chápání p. než jejím novodobým fil. koncepcím. Je součástí systému instrumentálních hodnot a lze ji chápat i jako schopnost soc. adaptace.
practice pratique Praxis prassi, pratica
Literatura: Berstein, J. R.: Praxis and Action. Philadelphia 1971; Jaroševský, T. M.: Úvahy o praxi. Bratislava 1977; Kosík, K.: Dialektika konkrétního. Praha 1963; Lobkovic, M.: Theory and Pratice. Notterdam, Indiana 1967.