Škrach Vasil Kaprálek
Škrach Vasil Kaprálek
v Prostějově
v Berlíně-Plötzensee (Německo)
Maturoval na gymnáziu Prostějově a v letech 1910–14 studoval klasickou filologii a filosofii na filosofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity (viz Karlova univerzita v Praze), mj. u T. G. Masaryka, jenž jej ovlivnil celoživotně. Během studií vstoupil do České strany pokrokové („realistické“), v roce 1913 předsedal její studentské organizaci. První světovou válku strávil na frontě. V letech 1919–37 působil jako osobní tajemník a archivář T. G. Masaryka, editor a vydavatel jeho spisů, 1924–31 také jako redaktor Masarykova sborníku (poslední dva svazky s titulem Vůdce generací). Byl redaktorem Studentské revue (1913–14), Služby (1919–23) a České mysli (1922–31, 1932–38 člen redakčního kruhu), přispíval i do řady populárních periodik a novin. Po Masarykově smrti byl v letech 1937–40 knihovníkem Jednoty filosofické a vrchním odborovým radou na ministerstvu zahraničí. V roce 1938 se podílel na manifestu Věrni zůstaneme!, 1939 se zapojil do odboje a byl v kontaktu s londýnským exilem, v červnu 1940 byl zatčen, 1942 odsouzen k trestu smrti a následujícího roku popraven. Jméno Kaprálek přijal po své manželce, středoškolské profesorce a překladatelce Emě, roz. Kaprálkové (1891–1968).
Sociologické zájmy měl vlivem T. G. Masaryka již jako student (člen Sociologické sekce svazu českého studentstva a Sdružení akademicky vzdělaných žen), v roce 1919 se podílel na vzniku Sociálního ústavu ČSR a byl jeho členem po celou dobu trvání, roku 1925 patřil mezi zakládající členy Masarykovy sociologické společnosti. Angažoval se také v osvětových institucích typu Masarykova lidovýchovného ústavu, Masarykovy akademie práce apod. Po celé meziválečné období byl členem Jednoty filosofické, v roce 1934 se podílel na organizaci VIII. Světového kongresu filosofů v Praze. Spolu se svojí manželkou překládal filosofická a sociologická díla (G. Berkeley, F. M. Blackmar – J. L. Gillin; R. Thákur) a masarykiana (E. Ludwig).
Na počátku studií byl Škrach volným myslitelem a hlásil se k positivismu, byl žákem Františka Krejčího. Po setkání s Masarykem však byl výrazně ovlivněn především jeho souborem esejů Moderní člověk a náboženství a stal se nadšeným celoživotním stoupencem Masarykova „realismu“. V Masarykových intencích požadoval, aby filosofie byla učitelkou praktického života, sociologie jakožto její součást měla sloužit k poznání společnosti a řešení sociálních otázek. Ostře vystoupil proti sociologickému objektivismu, požadoval, aby sociologie vynášela hodnotící soudy o společenských institucích a přispívala k sociálnímu pokroku (studie v České mysli 1932, jež byla kritikou J. L. Fischera, J. Mertla a A. Uhlíře, nepřímo také J. Krále a O. Machotky). Za osobnost, která nepodlehla klamnému vábení „odfilosofičtělé, odhistoričtělé, ‚exaktní‘, ‚empirické‘, nezaujaté, neosobní, nehodnotící, zkrátka objektivní, objektivistické sociologie“, a která tudíž podle jeho názoru následovala Masarykův přístup, považoval v české sociologii především I. A. Bláhu. Naopak v sociologickém objektivismu a snaze o empirizaci sociologie oprávněně spatřoval odklon od masarykovské tradice, jeho interpretace soudobých českých sociologů byla ovšem dost svévolná, proti čemuž se kriticky ozvali I. A. Bláha (Sociologická revue 1932) a Josef Král (Sociální problémy 1932), kteří zároveň hájili vědecký charakter sociologie. V průběhu 30. let Škracha stále výrazněji ovlivňoval Emanuel Rádl, k jehož interpretaci T. G. Masaryka se přiklonil (Česká mysl 1934).
Škrachův význam spočívá především v jeho ediční a interpretační činnosti díla T. G. Masaryka, o jehož popularizaci se zasloužil také množstvím výborů a informativních textů. V meziválečném období i později byl považován za „oficiálního“ vykladače Masaryka, od jehož názorů na sociologii a její společenskou úlohu se nikdy neodchýlil. Škrachovo pojetí sociologie však bylo v této době již natolik překonané, že se s ním nemohli ztotožnit ani sociologové brněnské školy, ačkoli i oni Masaryka považovali za vzor.
Knihy: Velicí mužové: T. G. Masaryk (Státní nakladatelství, Praha 1926); Masaryk et le positivisme français (F. Cohen, Bonn 1930); Z tradice našeho dějinného myšlení: František Palacký, Augustin Smetana, Tomáš G. Masaryk (Praha 1938).
Studie: Masaryk a studentstvo (Mladá generace 1918–19); Masaryk a positivism (Služba 1922); Poznámky o naší filosofické tradici (Naše doba 1923/24); Glossen über die tschechische Soziologie (Kölner Vierteljahrhefte für Soziologie 1925); Masarykova Světová revoluce (Naše doba 1924/25); Leonard Nelson (Česká mysl 1928); Masarykova humanita a divinita (Naše doba 1931/32); Rozhledy po české sociologii: Sociologický objektivism (Česká mysl 1932); K diskusi o objektivismu v sociologii (Česká mysl 1932); Náš filosofický program (Česká mysl 1934; francouzsky 1936).
Příspěvky ve sbornících: Masarykova odyssea ve světové válce (Cestami odboje I.: Z rakouských pout k svobodě. Pokrok, Praha 1926); Poměr etiky a sociologie u Františka Krejčího (Sborník ku poctě Františka Krejčího: Práce a vzpomínky jeho žáků a přátel. Čin, Praha 1929); Masarykova myšlenka humanity (Vůdce generací I. Čin, Praha 1932).
Sborníky: T. G. Masaryk: Politické myšlenky (Státní nakladatelství, Praha 1923); Aforismy z Masaryka o demokracii (Sociální služba, Praha 1923); Masaryk mládeži (F. Topič, Praha 1930); Vůdce generací I.-II. (Čin, Praha 1932); Dni žalu: Památník o sklonku života, o nemoci, smrti a pohřbu presidenta Osvoboditele T. G. Masaryka (Čin + Orbis, Praha 1937; spolueditoři K. Čapek a J. Kopta); Kniha duší člověka: Stati a rozmluvy T. G. Masaryka o knihách a o četbě (ÚSČKÚ, Praha 1937); spisy T. G. Masaryka (s bibliografickými a literárněhistorickými poznámkami).
Překlady: Rabindranath Tagore [Thákur]: Nacionalism (J. Šnajdr, Kladno 1921; spolupřekladatelka E. Škrachová); George Berkeley: Tři rozmluvy mezi Hyladem a Filonoem (Praha 1927; spolupřekladatelka E. Škrachová); Frank M. Blackmar – John L. Gillin: Základy sociologie (Orbis, Praha 1929; spolupřekladatelé F. Fajfr a E. K. Škrachová); Emil Ludwig: Duch a čin: Rozmluvy s Masarykem (Družstevní práce, Praha 1937).
Literatura: Cesta k Masarykovi (Místní osvětová rada, Prostějov 1948); Josef E. Karola: Škrachova stopa v dějinách českého myšlení (Filosofický časopis 40, 1992, 3: 503–516); In memoriam V. K. Škracha (Sociologická revue 12, 1946, 4: 69–70); V. Navrátil: Za Vasilem K. Škrachem (Česká mysl 39, 1945, 1–2: 26–28).