Machotka Otakar

Machotka Otakar

v Praze
v Edincottu (USA)

Machotka Otakar 01.jpg

Absolvoval klasické gymnázium v Praze a dále studoval filosofii a estetiku na filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze, navštěvoval také sociologické přednášky Břetislava Foustky (absolv. 1923, PhDr. 1926). V letech 1923–25 studoval sociologii ve Štrasburku a na Sorbonně v Paříži, mezi jeho učitele patřili Maurice Halbwachs, Paul Fauconnet, Albert Bayet a Marcel Mauss; zároveň absolvoval École libre des sciences politiques v Paříži (1925). V roce 1929 nastoupil jako vědecký pracovník Státního úřadu statistického v Praze, nejprve do oddělení sociální statistiky a později populační statistiky; 1929–30 současně vedl sociologické semináře na Ženevské škole mezinárodních studií. Roku 1933 se habilitoval ze sociologie na filosofické fakultě Komenského univerzity v Bratislavě, nicméně v letech 1934–35 stážoval na University of Chicago (mj. u E. W. Burgese a R. Parka) a u E. S. Bogarduse na University of South California (Los Angeles) ve Spojených státech, takže v Bratislavě začal přednášet až v roce 1936. Téhož roku byl navržen na jmenování mimořádným profesorem, jmenování však bylo oddalováno a ač je údajně prezident Beneš podepsal 23. září 1938, již nebylo provedeno. Po rozdělení Česko-Slovenska Machotka v roce 1939 přešel jako soukromý docent na filosofickou fakultu UK (místo E. Beneše, který odešel do emigrace), vzápětí však došlo k uzavření českých vysokých škol. Do roku 1943 Machotka zůstal pracovníkem Státního úřadu statistického a v letech 1943–45 pracoval jako úředník na ministerstvu sociální péče (vedoucí sociolog Ústavu lidské práce, 1945 vrchní odborový rada). V roce 1946 byl jmenován řádným profesorem filosofické fakulty UK (s účinností od 1939), v letech 1946–48 přednášel také na Vysoké škole politické a sociální v Praze, byl děkanem její politické fakulty a 1947–48 také prorektorem celé vysoké školy.

Jako člen Foustkova sociologického semináře na filosofické fakultě UK vstoupil do Masarykovy sociologické společnosti a stal se členem jejího výboru, byl také jmenován členem Sociálního ústavu ČSR. Kvůli neshodám s dalšími členy vedení společnosti – důvodem bylo především Machotkovo empiricistické pojetí sociologie a upřednostňování zahraničních sociologických vzorů před domácí tradicí – v roce 1935 Masarykovu sociologickou společnost opustil. Spolu s Janem Mertlem a Zdeňkem Ullrichem patřil mezi klíčové osobnosti tzv. pražské sociologické školy, v roce 1937 byl spoluzakladatelem Společnosti pro sociální badání (viz Společnost pro sociální bádání)a stal se jejím místopředsedou. Roku 1935 se stal členem Královské české společnosti nauk, později také České akademie věd a umění. Za významný podíl na rozvoji česko-francouzských styků obdržel již v roce 1930 hodnost rytíře Řádu akademických palem, udělovanou francouzskou vládou. Politicky byl činný v národně socialistické straně (od 1927), psal do Českého slova a Tribuny. S národně socialistickou stranou po Mnichovu vstoupil do Strany národní jednoty a posléze do Národního souručenství, současně se však během druhé světové války aktivně zapojil do odbojové činnosti (Petiční výbor Věrni zůstaneme aj.). V dubnu a květnu 1945 byl místopředsedou České národní rady, 1945–48 místopředsedou českého Zemského národního výboru. V tomto období patřil mezi hlavní ideology národně socialistické strany, zpracoval podstatnou část jejího ideového programu a v roce 1947 se stal členem předsednictva strany. Patřil mezi první oběti komunistického převratu v únoru 1948: dne 4. března 1948 byl z rozhodnutí akčního výboru ministerstva školství a osvěty zbaven všech funkcí a možnosti vyučovat na filosofické fakultě UK (v první vlně likvidace „protilidových živlů“ byl stejně poškozen ještě jeden sociolog, Zdeněk Ullrich), což následujícího dne potvrdil ministr školství Zdeněk Nejedlý.

Machotka v březnu 1948 odešel do exilu ve Spojených státech, kde jako hostující profesor přednášel sociologii a sociální psychologii na univerzitách v Chicagu (1948), Syrakusách (1948–49) a na Cornellově univerzitě (1949–50). Trvalé místo získal v roce 1950 na Státní univerzitě New York v Binghamtonu, kde byl roku 1952 jmenován profesorem sociologie a zůstal až do své smrti. Stal se členem (od 1953) a předsedou (1955–56) výboru Rady svobodného Československa. V exilu byl členem české Společnosti pro vědy a umění, vstoupil také do American Sociological Association.

Machotkovo odborné dílo před rokem 1948 můžeme rozdělit do tří okruhů, jde o práce věnované (1.) metodologickému vymezení sociologie a jejímu přehledu, (2.) metodám a technikám empirického sběru a analýzy dat a (3.) sociologii rodiny a sociální politice. Volněji s nimi souvisí také (4.) jeho veřejné a politické působení, zejména v období limitované demokracie v letech 1945–48.

Ačkoli Machotka vyšel z Foustkova sociologického semináře a v počátcích své akademické dráhy mu projevoval značnou, přinejmenším formální oddanost, mnohem výraznější vliv na formování jeho sociologických názorů mělo studium a stáže ve Francii a ve Spojených státech, kde se seznámil s aktuálním empirickým pojetím sociologie. Podle vzpomínek své pozdější manželky trval na tom, že „sociologie musí být empirickou vědou, založenou na skutečnosti. Musí popisovat společnost přesně tak, jak je, a neuvádět, jak má být. Naši sociologové tehdejší doby moralizovali, poukazovali na to, jak se má společnost napravit. Proti tomu se ‚naši mladí sociologové‘ [= Machotka, Mertl a Ullrich] přísně postavili, ponechávajíce tuto úlohu kněžím.“ Své pojetí sociologie Machotka sdílel se členy pražské sociologické školy, především se Zdeňkem Ullrichem, s nímž napsal jak programové prohlášení do sociologické tribuny časopisu Parlament (1928–29), tak základní „propagační“ dílo Sociologie v moderním životě (1928). Jedná se o populárně psaný přehled dosavadního vývoje sociologie (se samostatnými kapitolami o české sociologii a jejím institucionálním zázemí) a možností jejího praktického využití v akademické sféře, ale především v oblasti sociální politiky, plánování a ve veřejném životě. Proti tomuto pojetí sociologie se postavil Emanuel Chalupný, dotčený také nedostatečně pozitivním hodnocením svého vlastního díla, a později celá brněnská sociologická škola, respektive velká většina tehdejších českých sociologů. Ke konfliktu s Foustkou vedla kritika jeho hesla „Sociologie“ v Ottově slovníku naučném nové doby, další autoři se nemohli smířit s negativními recenzemi svých děl na stránkách Sociálních problémů (autorem některých z nich byl i Machotka). Vyvrcholením vzájemných sporů mezi „pražskými“ a „brněnskými“ sociology se stalo denunciační číslo Sociologické revue (1940).

Usiloval-li Machotka o „odfilosofování“ české sociologie a její přiblížení zahraniční, především francouzské a americké sociologii, projevilo se to v jeho díle soustavnými pokusy o podávání přehledů zahraničních sociologických teorií. Tuto povahu měla již jeho disertace pojednávající o francouzské, německé a britské sociologii morálky (A. Comte, W. Wundt, H. Spencer, E. Wastermark, G. Simmel, É. Durkheim, L. Lévy-Bruhl, A. Bayet), ve které se přiklonil k důsledně ne-normativnímu, nikoli však ne-moralistnímu pojetí durkheimovské školy. Dále shrnutí teoretických přístupů k sociologii rodiny (K sociologii rodiny, 1932; É. Durkheim, C. H. Cooley, H. Bosanquet, P. Lapie, F. Müller-Lyer, C. A. Elwood, A. Vierkandt, P. Lorskin, E. Westermarck, A. Salomon, M. Baum, G. Krolzig, G. L. Duprat, E. R. Groves, W. F. Ogburn) a především jeho kniha Americká sociologie (1937), která vedle informací o sociologických teoriích nabízela i jakousi „praktickou sociologii sociologie“, neboť autor prostřednictvím srovnání s evropskými podmínkami analyzoval a hodnotil akademický provoz ve Spojených státech. V řadě případů se ovšem jednalo jen o trefné, někdy i anekdotické postřehy, které si nemohly činit nárok na empirický podklad v té podobě, v jaké jej sám Machotka požadoval (na druhou stranu toto ani nebylo autorovým cílem). Za všechny lze uvést alespoň tvrzení, že ve Spojených státech není možná evropská praxe, kdy „vědec [je] nucen publikovati jen na počátku své dráhy, aby se habilitoval a stal profesorem.“ Na tyto přehledové práce Machotka navázal v poválečném období prostřednictvím skript Sociální psychologie (1947), která zároveň ukazovala posun jeho odborných zájmů směrem ke kombinaci sociologických a sociálněpsychologických metod. Důvodem patrně bylo velice úzké pojetí sociologie, které sice nehodlal opustit, současně si však byl vědom jeho omezení.

Machotkovo empiricistické pojetí sociologie se plně projevilo v metodologické práci K sociologii rodiny (1932). Užší zaměření na sociologii rodiny se v knize projevuje jednak již zmíněným teoretickým úvodem, výběrem příkladů a metod a technik sběru dat a konečně funkcionálním vymezením rodiny jednak jako sociální skupiny a zároveň jako instituce. Její jádro nicméně tvoří mnohem obecněji aplikovatelný popis sociologických technik sběru dat, především dotazníkového šetření provedeného po přípravných pozorováních, interview a dalších formách předvýzkumu (jako podpůrné prostředky doplňující nedostatky kvantitativních šetření autor uváděl také případové studie, klinické pozorování a experiment), zatímco zcela odmítl spekulativní metodu vycházející z intelektuální práce s „běžnými pojmy“ (filosofie, teologie, „sociologická“ práce vycházející z beletrie ad.), proti čemuž prosazoval přesné vědecké pojmosloví a jeho zakotvení v empirických výzkumech. Machotka zdůrazňoval nezbytnost vlastního sběru dat, přičemž po technické a organizační stránce se velice blížil „abstraktně empiricistickému“ pojetí sociologie, které se po druhé světové válce ustavilo namnoze jako sociologický mainstream. Zásadním rozdílem byla ovšem skutečnost, že Machotka neuvažoval o možnostech náhodného výběru vzorku, za reprezentativní považoval jen taková šetření, která postihovala celou populaci. V situaci, kdy bylo provádění a zpracování rozsáhlých sociologických šetření neobyčejně obtížné a nákladné, to znamenalo pouze velice úzkou míru uplatnitelnosti jím navrhovaných přístupů a samozřejmě konflikty s jinak orientovanými sociology, kteří se za stávajících podmínek pokoušeli o provádění metodicky méně náročných výzkumů (představitelé brněnské školy, především I. A. Bláha, A. Obrdlík, J. Šíma ad.).

Sociologický výzkum, provedený na základě naznačených požadavků, Machotka realizoval s kolektivem spolupracovníků v roce 1931 na populaci pražské chudiny, arbitrárně určené výší rodinných příjmů (téměř 14 tis. rodin, statistické analýzy byly provedeny v případě 12 tis. rodin, jejichž příjmy nedosahovaly minimální stanovené hranice) (Sociálně potřebné rodiny v hlavním městě Praze, 1936). Cílem šetření bylo zjištění struktury sociálně potřebných rodin, jejich bytových poměrů, ekonomické situace a zapojení do výdělečné činnosti, stejně jako prostorové dislokace chudiny, její populační, vzdělanostní a zaměstnanecké charakteristiky či církevní příslušnost. Jako hlavní příčiny chudoby autor shledal celospolečenské podmínky (důsledky hospodářské krize, náklady na bydlení) a jejich těžší dopad na určité sociální vrstvy související s jejich vzděláním, sociálním původem, výchovou a pracovními podmínkami. Současně však zdůrazňoval také „mravní a intelektuální inferioritu“ chudých v porovnání se střední třídou a jejími hodnotami a slabá rodinná pouta v kombinaci s vysokým počtem dětí. Uvědomoval si také relativitu a význam subjektivního chápání sociální potřebnosti/chudoby. Výsledky výzkumu měly být a částečně snad také byly použity při plánování veřejné sociální péče, autor z nich vytěžil řadu empirických závěrů o sociologii nejnižších vrstev společnosti a o sociologii rodiny. Shledal kupř. základní rozdíly v sociálním jednání kvalifikovaných a nekvalifikovaných osob, zajímavé byly jeho úvahy o vyšší hospodářské úrovni evangelického obyvatelstva, pokud současně bylo jeho zastoupení mezi sociálně potřebnými rodinami vyšší než v případě římských katolíků. Weberovu teorii protestantské etiky uplatnil také v hodnocení nízké míry „kapitalistického étosu“ mezi sociálně potřebnými. Vedle toto výzkumu Machotka spolupracoval na Ullrichově výzkumu středoškolských profesorů (1934) a na rozsáhlém šetření pražské sociologické školy o poměšťování pražského okolí (1936). V období druhé světové války, kdy obdobné výzkumy přestaly být možné, se věnoval užší problematice fungování rodiny (Manželské štěstí ve světle čísel, 1942), v roce 1940 v Praze založil vůbec první manželskou poradnu (v rámci Ústředního sociálního úřadu hl. m. Prahy).

V poválečném období Machotka vydal již po Mnichovu napsanou monografii o Spojených státech, fungování americké společnosti a tamní každodennosti: jídle, oděvu, ideálu člověka, lásce a rodině, mezilidských vztazích, sociálním životě, zaměstnání, reklamě, filmu, umění, vědě, náboženství, gangsterech, Indiánech (Amerika, 1946). Šlo o populárně psané dílo určené širšímu publiku, které jeho autor rozhodně nepovažoval za odbornou sociologickou práci, ukázal se však jako vynikající pozorovatel a čtenářům zprostředkoval také řadu sociologických teorií a výzkumů o fungování moderní americké společnosti. Ještě závažnější společenský dopad měl mít jeho programový spis Socialism českého člověka (1947), tvořící ideový základ volebního programu národně socialistické strany k volbám v roce 1948. Machotka byl k vypracování programu vyzván po relativním volebním neúspěchu strany v roce 1946, jeho program nemarxistického socialismu s výrazným ohledem na stav tehdejší české společnosti již nicméně nebyl v praxi uplatněn, protože komunistický převrat zcela změnil politickou situaci v zemi i v národně socialistické straně. Autor v něm ostře odmítl marxismus, kterému vytýkal pomíjení národních zájmů a hodnot, „nenávistný charakter“ třídního boje, nedemokratičnost diktatury proletariátu, neschopnost vybudování proponované nové morálky a přehlížení duchovních hodnot. Jeho vlastní program spočíval především na propojení osobní podnikavosti a sociální spravedlnosti, obhajoval státem řízenou socializaci velkých majetků a státní plánování při současném zachování demokratických principů a (západo)evropské orientace české společnosti.

Machotkovo akademické uplatnění v exilu bylo snazší než v případě řady jeho kolegů díky jeho dřívějším zkušenostem a kontaktům s americkým prostředím, i kvůli jeho relativně vysokému politickému postavení v předúnorovém Československu. Zakotvit na prestižních amerických univerzitách se mu nicméně nepodařilo a jeho odborná činnost spíše stagnovala. Kromě několika studií z obecné sociologie se zabýval především sociální psychologií, jeho nejvýznamnějším dílem byl pokus o analýzu nevědomých procesů v každodenním životě, tvorbě sociálních norem a v adaptačních a motivačních procesech, motivovaný mj. snahou porozumět fenoménu kolaborace za druhé světové války (The Unconscious in Social Relations, 1964). Autor v něm klasifikoval typy nevědomých zkušeností a zdůraznil jejich význam pro osobnostní charakteristiky, emocionální stavy, sociální vztahy, povinnosti, normy, postoje a hodnoty, včetně možnosti jejich výrazných změn, obvykle v důsledku působení sociálního tlaku. Podtrhl význam nevědomých procesů v mechanismech imitace, učení a myšlení, respektive v sociálním jednání vůbec; Machotka tím fakticky opustil předválečný projekt objektivistické sociologie. Dílo však nezískalo větší ohlas, možná i proto že vycházelo primárně ze sociologických pozic a téměř absolutně opomíjelo aktuální psychologické přístupy (behaviorismus a především psychoanalýzu). Poslední Machotkův spis Computing Unconscious Social Experiences zůstal již jen v rukopise. Pro české exilové prostředí měly větší význam esejisticky a vzpomínkově laděné práce, naopak Machotkův vliv na exilovou politiku byl podle V. M. Fice prakticky zanedbatelný.

Machotka patřil mezi nejvýznamnější představitele české předmarxistické sociologie, byl jednou z vůdčích osobností pražské sociologické školy. Spolu se svými kolegy prosazoval úzce empiricistické vymezení sociologie, která měla stavět na statistických šetřeních a jejich metodicky adekvátním zpracování a hledat poučení nikoli v domácí sociologické tradici, nýbrž v aktuálním vývoji velkých světových sociologií. Podstatou část Machotkova díla představovaly informace o zahraničních sociologických teoriích, případně o zahraniční (severoamerické) společnosti, které sice sám za sociologické nepovažoval, avšak v nichž dokázal pregnantně vyložit společenské instituce a procesy. Machotkovo vlastní sociologické dílo vycházelo z empirických výzkumů, především v oblasti sociologie rodiny, sociologie chudoby a sociální politiky, okrajově se věnoval také sociologii náboženství. Svým učitelským působením v Bratislavě ovlivnil mladší slovenské sociology, kteří po druhé světové válce založili Sociologický odbor Matice slovenskej v Martině (P. Gula, A. Hirner). Po druhé světové válce se Machotka výrazněji orientoval na oblast sociální psychologie, kterou přednášel také v americkém exilu, avšak jeho práce z tohoto období již nezískaly větší ohlas (v rámci americké sociologie, v českém prostředí bylo Machotkovo jméno namnoze „tabu“: v 60. letech se k němu, respektive k jeho esejům o americké společnosti ze sociologů přihlásila pouze I. Dubská, a jeho aktuální dílo v dobové recenzi z důvodů pomíjení psychologických zdrojů kritizoval Z. Helus).

Knihy: Mravní problém ve světle sociologie: Názory, methody, kritika (Orbis, Praha 1927); Sociologie v moderním životě: Směry, organisace, úkoly (Orbis, Praha 1928; spoluautor Z. Ullrich); K sociologii rodiny: Příspěvek k metodám empirické sociologie – metoda statistická a individuální (Státní úřad statistický, Praha 1932); Sociálně potřebné rodiny v hlavním městě Praze (Orbis, Praha 1936); Americká sociologie: Sociální podmínky vzniku a rozvoje (Melantrich, Praha 1937); Rodinná pouta v městě a na venkově (Praha 1939); Manželské štěstí ve světle čísel (Praha 1942); Amerika: Její duch a život (Melantrich, Praha 1946); Socialism českého člověka (ČSNS, Praha 1946); Sociální psychologie I.-II. (Spolek posluchačů VŠPS, Praha 1947); T. G. Masaryk (Council of Free Czechoslovakia, Washington 1950; 2. vyd. 1960); Our Masaryk (Free Tomorrow, New York 1950); Poučení z exilu (Strana čs. národních socialistů v exilu, New York 1952); The Unconscious in Social Relations: An Analysis of Unconscious Processes in Personalitym Society and Culture (Philosphical Library, New York 1964); Pražské povstání (RSČ, Washington 1965; s kolektivem).

Studie: O programu sociologickém (Sociální pracovnice 1924); Sociologie a sociální vědy (Parlament 1928–29; spoluautor Z. Ullrich); Význam sociologie pro studium theologické (Kalich 1929); Statistika a vývoj společenského života (Parlament 1930); Sociální podklad hospodaření (Parlament 1930); K novým hodnotám a k nové struktuře společnosti (Sociální problémy 1932); K diskusi o návrhu na restrikci našich vysokých škol (Sociální problémy 1934); Sociologie na ústavech pro výchovu sociálních pracovnic (Sociální pracovnice 1934); Sociální podmínky americké sociologie (Sociální problémy 1937); Návrh na zřízení Vysoké školy sociálních věd (Sociální problémy 1937); Naše populační problémy (Brázda 1938); Rodinná pouta ve městě a na venkově (Statistický obzor 1939); Manželské poradenství (Sociální pracovník 1940); Manželské štěstí ve světle čísel (Statistický obzor 1941); Zkušenosti s manželskou poradnou v Praze (Sociální pracovník 1943); Úloha podvědomého činitele ve společenském chování (Sociologie a sociální problémy 1947; nedokončeno); Sociology and Natural Science (American Journal of Sociology 1949); A Contribution to the Theory of Culture Change (Sociology and Social Research 1959).

Příspěvky ve sbornících: Racionalisace s hlediska etického (V. Verunáč, ed.: Racionalisace, vědecká organisace a otázka sociální. Sociální ústav, Praha 1930); Nová etika a hospodářství (V. Verunáč, ed.: Encyklopedie výkonnosti I. Sfinx, Praha 1934); Sittliche Erscheinungen, Konfession und Religiosität (Zdeněk Ullrich, ed.: Soziologische Studien zur Vestädterung der Prager Umgebung, SSP, Prag 1938; ve druhém případě spoluautor Z. Ullrich); The Character of Czech Scholarship: A Contribution to the Sociology of Knowledge (Czechoslovak Contribution to World Culture. Mouton, The Hague 1964).

Mimo sociologii: Pražské povstání 1945 (RSČ, Washington 1965; 2. vyd. 1995; s kolektivem – memoárová svědectví), Povídky exulantovy (SVU, New York 1968); Mezi domovem a exilem (Maroli, Praha 2001).

Literatura: Victor M. Fic: Československá strana národně sociální v exilu: Nástin vývoje její organizační struktury a strategie boje za demokracii ve vlasti (Prius, Brno 2002); Jiří Kocian: Československá strana národně socialistická v letech 1945–1948: Organizace, program, politika (Doplněk, Brno 2002); Josef Král: Několik poznámek k číslu 3/IV 1968 Sociologického časopisu o československé sociologii (Sociologický časopis 5, 1969, 4: 393–402); Zdeněk R. Nešpor: Ne/náboženské naděje intelektuálů: Vývoj české sociologie náboženství v mezinárodním a interdisciplinárním kontextu (Scriptorium, Praha 2008); Jiřina Šiklová: K dějinám pražské sociologické školy mezi dvěma světovými válkami (Acta Universitatis Carolinae – Phil. et His. 4/1968: 13–25); Miloslav Petrusek: České sociální vědy v exilu 1948 až 1989 (Sociologické nakladatelství, Praha 2011).

Zdeněk R. Nešpor


Otakar Machotka je autorem některých publikacíKnižní bibliografii české sociologie.