Kultura jazyková
kultura jazyková – většinou se pod tímto pojmem rozumí propracovanost jazyka, jeho vytříbenost, plnění mnohostranných požadavků na něj kladených a jazyková výchova (tj. péče o úroveň každodenní jazykové praxe). K.j. je výsledkem kultivování jazyka a obráží se především ve stavu a úrovni spisovného jazyka, v míře dodržování jeho norem v psaném i mluveném projevu a ve způsobu jeho rozvíjení. Základem čes. funkčně zaměřené teorie k.j. je teorie spisovného jazyka, jak ji vytvořila pražská jazykovědná škola na počátku 30. l. 20. st. Podle formulací předních členů Pražského lingvistického kroužku je k.j. „aktivním zasahováním ve prospěch spisovného jazyka“ nebo „vědomým teoretickým pěstěním spisovného jazyka“. Integrální součástí pěstování k.j. je tedy vědomá činnost, úsilí o změnu současného stavu na základě co nejvšestrannějšího poznání spisovného jazyka ve všech rovinách jeho stavby a se zřetelem ke všem jeho funkcím. K.j. se vytváří jazykovou výchovou ve školách, výchovou pomocí masově komunikačních prostředků včetně pořadů o samotném jazyce v rozhlase a televizi, přednáškami pro veřejnost i specializované odborníky (novináře, redaktory), vydáváním popularizačních příruček o jazyce apod. a výchovou pomocí uměl. děl a projevů (literárních, divadelních, filmových aj.). K.j. se chápe jako nedílná součást kultury spol. vystupování a chování, v jistém smyslu patří ke společenským konvencím. Lze uvažovat zvlášť o k.j. různých typů jazykových projevů a různých typů soc. prostředí (např. k.j. polit. projevů, denního tisku, parlamentu, hosp. manažerů apod.).
Z širšího s-gického hlediska je k.j. součástí kultury dané společnosti, promítá se do ní charakter i úroveň spol. vývoje. K.j. je výsledkem vztahu společnosti, jejích institucí, jednotlivých soc. skupin k jazyku a zároveň tento vztah stimuluje a formuje. V obdobích výrazných spol. změn dochází i ke změnám k.j.; často se např. uvolňuje rigorózní chápání pravidel spisovného jazyka, kultivace jazyka se přenáší na jiné typy projevů a do jiných obsahových kontextů než dříve, jejími nositeli se stávají jiné soc. skupiny. S-gicky relevantní je i relativistické zkoumání k.j., které ji nevztahuje pouze ke spisovné normě. Týká se např. pěstování jazykových „subkultur“, jejich specif. kritérií, vazeb na vytváření soc. statusu jedinců i skupin, na dělbu rolí ve skupinách apod. O k.j. lze uvažovat analogicky jako o jiných typech kultur (např. kultuře vzdělání, podnikání apod.), jejím specifikem však je, že větší či menší měrou všemi ostatními kulturami prolíná, účastní se jejich vytváření a zároveň je jejich výsledkem.
culture of language culture de langue Sprachkultur cultura della lingua
Literatura: Aktuální otázky jazykové kultury. Praha 1978; Havránek, B. – Weingart, M. eds: Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha 1932; Kultura českého jazyka. Liberec 1969; viz též Pražský lingvistický kroužek.