Konvence společenská
konvence společenská – (z lat. conventio = dohoda, zvyklost) – v určitém spol. prostředí dohodnuté a ustálené pravidlo (tj. konvence), jehož původním účelem je usnadnění a zpříjemnění styku mezi lidmi v intencích dané morálky, všeobecně zastávaných hodnotových preferencí, akceptované spol. diferenciace i dobového vkusu. Usnadnění spol. styku spočívá v tom, že lidé vědí, že v typové komunikační situaci mají jednat určitým (předepsaným, naučeným) způsobem, a také že vědí, jak se mají a asi budou chovat v takových situacích druzí lidé. K.s. je tedy specif. druh soc. normy, k níž se váže vzor chování. Řada k.s. vyjadřuje symbolicky spol. rozdíly: stavovské, mezi muži a ženami, lidmi různého věku a soc. postavení apod. K.s. mají původ ve stavovské, resp. tradiční společnosti, kde byly zřejmě vnějším projevem integrovaného morálního a estetického cítění a identifikace jednotlivce s určitým místem ve společnosti, vymezeným vůči jiným lidem. V moderní společnosti mnohé k.s. ztratily svoji hlubší opodstatněnost, ale zachovaly si svoji úlohu indikátoru příslušnosti k určité spol. vrstvě, vzdělanostní kategorii apod. a zčásti (zejm. v některých soc. skupinách s dlouhodobou tradicí) plní stále zmíněnou úlohu usnadnění a zpříjemnění spol. styku, i když některé obsahují prvky časově i jinak náročného ceremoniálu. Kromě k.s., které jsou součástí starší kult. tradice a do jisté míry jsou jejím poznávacím znamením, existují i novější k.s., spjaté s modernějším životním stylem, resp. vzorce chování s typickými rysy k.s., i když tak nejsou vždy nazývány. K.s. mají svůj výraz jazykový, resp. konverzační (zdravení, oslovování, tykání či vykání, pravidla vedení diskuse apod.), projevují se gesty (mapř. při pozdravu), mimikou obličeje (např. úsměvem), v držení těla, způsobu oblékání, v dílčím chování i komplexnějších akcích (formalizovaných návštěvách při určitých příležitostech, dárcích – často pouze symbolických, doprovodech, rozesílání blahopřání, kondolencí apod.).
K.s. se projevují jako spol. zvyky, resp. mravy zvláštního druhu: jejich hlavním smyslem je regulovat spol. styk. Výrazná část k.s. má stále základ morální: bývají alespoň naznačením ochoty poskytnout ochranu, vykonat nějakou službu nebo projevit spoluúčast při radostné události i v neštěstí; v podstatě jde tedy o projevy solidarity. Smyslem další části k.s. je vyjádřit jistou míru úcty, podtrhnout důstojnost určitého stavu, která někdy hraničí až s náznaky jeho adorace. Třetí část k.s. má základ estetický, slouží pouze ke zpříjemnění spol. styku (např. řada prvků oblékání, stolování, zdobení místností apod.). Dodržování všeobecně akceptovaných k.s. je oceňováno jako slušnost, zdvořilost, vychovanost, způsobnost, spec. pak jako spol. takt (který jako projev jakéhosi přirozeného talentu zdůrazňoval již Shaftesburry). Učení se k.s. je součástí výchovy a socializace dětí a mládeže. Zvládnutí k.s. určitého soc. prostředí pomáhá někdy otevřít mobilitní šance. Zároveň ale přílišné lpění na některých k.s. (zejm. těch s estetickou náplní) nebo jejich neumělé napodobání bývá charakterizováno jako znak snobismu. Fakt, že některé k.s. se zejm. dnes jeví jako víceméně samoúčelné, zbytečné nebo neupřímné, pokrytecké, event. zdržující, blokující soc. kontakty, a že jejich používání doprovází soc. stigmatizace, vyvolává zejm. u mládeže vzpouru proti k.s. jako takovým, snahu chovat se demonstrativně „nekonvenčně“. Jako nekonvenční chování bývá označováno chování neformální, bezprostřední, srdečné, ale i chování neomalené, drzé, bezohledné. Negativní hodnocení k.s. je tradičním předmětem pozornosti autorů z pomezí etiky a s-gie (zabýval se jím např. W. Wundt nebo E. S. Bogardus). Předmětem zájmu je ale i fakt, že k.s., resp. některé z nich, vytvářejí bariéru afektivnímu, agresivnímu chování, obtěžování druhých i naopak neskrývané lhostejnosti vůči nim. K.s. nutí k sebeovládání a k pozornosti vůči soc. okolí za cenu jisté ztráty autentičnosti vlastního projevu a bezprostřední reflexe soc. okolí. S-gicky zajímavou otázkou je také to, zda mechanické dodržování určité vnější formy chování může časem vést k dodatečné identifikaci s jeho zamlčeným morálním obsahem. Touto otázkou se zabýval např. G. L. Duprat (1920) a do jisté míry i Juliána Obrdlíková, kterou zajímaly především pozitivní vlivy k.s. na členy společnosti a jejich přispění k fungování řádu.
V historii se vyskytly mj. pokusy vyčlenit samostatné oblasti zkoumající k.s. z etiky. Ferdinand Tönnies ve své práci Die Sitte (1909) upozorňuje na označení „malá morálka“ (týká se „vnějších“ forem chování) a „ethica complementaria“ (vnější chování bylo považováno za complementum, tj. doplněk mravních postojů). V duchu tradiční s-gie se M. Weber (1922) zabýval soc. tlakem působícím ve směru dodržování k.s., jinak řečeno silou jejich normativního působení. Naopak míru dobrovolnosti dodržování k.s. studoval v 60. l. 20. st. např. R. E. Clute. Kromě etiky a s-gie morálky se k.s. zabývá také s-gie životního stylu, kult. antropologie, psychologie a estetika (v souvislosti s kategorií vkusu).
social convention convention sociale Gesellschaftskonvention convenzione sociale
Viz též heslo konvence společenská v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)