Vkus

vkus – (z čes. slova gusto, to z lat. gustus = chuť) – v nejširším, nespecif. smyslu záliba, choutka, takt, smysl po slušnost, jemnost, elegantnost. Hist. se vyvinulo dvojí použití termínu v.: 1. V. označuje schopnost lidí rozeznat estetické hodnoty zapadající do rámce určité kolekt. normy, společenské konvence, kulturního vzoru, resp. schopnost chovat se podle nich. V. se tedy projevuje ve způsobu jednání, v činnosti i jejích výsledných produktech. Pohybuje se na hodnotící škále „kladný – záporný“, resp. „dobrý – špatný“ („vkus – nevkus“). Dobrý v. je v soc. prostředí sdílejícím danou normu známkou kultivovanosti, zvyšuje prestiž, event. pomáhá k roli arbitra v situacích estetického hodnocení, může být i jednou z podmínek získání určitého vyššího soc. postavení. Projevy špatného v. jsou známkou nekultivovanosti, bývají spojovány s označením kýč, kýčovitost, neomalenost, vulgárnost. 2. Termín v. se užívá jako globální charakteristika estetického zaměření hist. etapy nebo určité spol. vrstvy, etnické skupiny apod. Hovoří se o tzv. dobovém vkusu, národním vkusu, lidovém vkusu apod. V tomto pojetí není tato kategorie postavena na hodnotící škále „dobrý – špatný“ a kryje se téměř s pojmy styl či sloh (viz sloh umělecký, též styl životní). I zde je ovšem podložena určitou estetickou normou, platnou v širokém soc. měřítku. Etymologický základ pojmu v. i oba uvedené zobecnělé významy svědčí o silné soc., kult. a hist. relativizaci jeho obsahu, vycházející z různých pojetí estetična, resp. z jeho různého vnímání, z míry závaznosti a zobecnění estetické normy, na niž je v. vázán, a také z intervencí mimoestetických faktorů.

Velmi rozšířené bylo a je pojetí v. jako citu pro krásu, jejíž vnímání je spojeno s pocitem libosti. V tomto významu se v 17. st. začal termín v. používat jako estetická kategorie, údajně především z iniciativy B. Graciána y Moralese. V Oráculo manuali z r. 1647 rozlišoval tyto schopnosti člověka: tvůrčí duch, úsudek a vybraný v., jenž slouží k poznávání krásy a hodnoty umění. Ale uvádí se, že obsah kategorie v. (nikoli termín v.) lze najít už u Platóna, který ztotožňoval krásu s úměrností obsahu i formy a zároveň s dobrem, předpokládal soulad účinku vnímané skutečnosti s emocionálním založením člověka a požadoval, aby polovina času dítěte byla věnována tanci, zpěvu a poslouchání lidových mýtů – jinak řečeno pěstování v. Aristoteles v podobném kontextu zdůrazňoval nutnost pravidel a vzorů při výchově. Ale v. je především význ. kategorií a tématem 18. st. Populární byly traktáty z první poloviny st., které vyústily do prvního shrnutí pojmu ve Voltairově Dictionnaire philosophique. Heslo „Le goût“ je zde v zásadě vysvětlováno jako schopnost rozpoznávat krásu a důraz je položen na pěstování a tříbení dobrého v. v souvislosti s šířením vzdělanosti. Eseje o v. psal Ch. L. Montesquieu a další. V rámci klasicistní estetiky Ch. Batteux (1746) prohlašoval, že v. je pro umění tím, čím je pro vědu intelekt. Vedle J. B. Dubose byl zastáncem koncepce „sebelásky“, podle níž se v. řídí tím, jak je člověku blízké to, co vnímá, do jaké míry jde o odraz jeho vlastních citů, jak dalece to lichotí jeho slabostem. Kromě popírání univerzáního v. C. A. de Helvétiem (1758) jsou to první relativistické teze v této oblasti.

V zásadě pro klasicisty i osvícence je v. specif. formou poznání, odlišnou od citu i rozumu. Kritický postoj k těmto teoriím zaujal J. J. Rousseau, podle něhož v. není nic jiného než schopnost rozeznat, co se většině lidí líbí, který ale přitom hájí ideu „vrozeného vkusu“. Téma v. bylo v této době velmi frekventované i v Itálii, kde byla dokonce založena Academia del Buon gusto (Akademie dobrého vkusu), jejímž účelem bylo očistit v. zejm. od výstředností barokní estetiky. Ale G. V. Gravin už uvažoval o změně v. s dobou a L. A. Muratori o jeho závislosti na spol. okolnostech. Řada angl. teorií v. vycházela ze senzualismu (již J. Locke), pozdější známé koncepce A. Shaftesburyho a dalších usilovaly o spojení v. a krásy s mravností a dobrem. D. Hume (1739) chápal v. jako naučitelnou způsobilost rozeznat krásné, jehož měřítka určil Bůh stanovením řádu i forem věcí. Časté bylo hledání základů v. v povaze člověka, lidství (J. G. Herder aj.). Empiristické koncepce hovořily o shodě většiny lidí jako kritériu v. (např. E. Burke, 1757). I. Kant (1769, 1790) používá termín „soud vkusu“, v němž nejde o usuzování „jak to je“, ale „jak by to mělo být“. Podle Kanta patří v. k soudnosti reflektujícího typu a je podřízen principu účelu či adaptace. Spolupráci smyslů a rozumu v soudu v. nazývá Kant „sensus komunis“. Negativní postoj k teoriím v. zaujal G. W. F. Hegel, který kritizuje v. jako jednostrannou, popisnou kategorii (ve své Ästhetik). Ale v. ztrácí význam i pro romantiky, kteří neuznávají estetické hodnocení, pokud samo není uměl. dílem. Pro 19. st. jsou typické pozitivistické koncepce v. (např. G. Allena) a relativizace a subjektivizace jeho kritérií (F. Nietzsche a další). 20. st. spojuje ztrátu univerzálního významu v. s krizí evrop. kultury, s dehumanizací umění, se zmasověním kultury a dominancí průmyslové výroby.

V historii uvažování o v. se střídají důrazy na proces estetického vnímání s důrazy na soc. regulativy tohoto vnímání, na pravidla, kritéria. S-gii přirozeně zajímá především druhá poloha spojená s normativním základem v., s jeho vazbou na zvyky, kult. vzory a spol. konvence. V. bývá přímo definován jako shoda s estetickou normou, zatímco nevkus jako nepodařený pokus o její naplnění. Běžně se stále předpokládá možnost naučit se v. (viz termín „školený vkus“), i když je poněkud neurčitým předmětem soc. učení. Předpokládá se též, že za určitých okolností může podobu estetické normy nabývat i morální norma, a proto bývá v. spojován se slušností, „jemností mravů“ apod. Podle některých autorů morální kritéria intervenují nejsilněji do tzv. lidového v. (podle É. Durkheima a L. Lévyho-Bruhla v „neporušené“ lidové kultuře jsou všechny normy vzájemně pevně propojeny), běžný je ovšem i názor, že lidové umění přejímá estetické normy a tedy i v. od „vyšších vrstev“. Předpokládá se ale také, že morální normy mohou generovat z estetických a vzhledem k tomu se pak v. stává skutečným indikátorem morálního chování. Zjevná je také souvislost kritérií v.jazykovou normou: určitá úprava slovosledu, pravopisu, určitý způsob vyjadřování se většinou stane po čase estetickou normou (J. Mukařovský, 1936). Marx. estetika tradičně předpokládala, že každá spol. třída má vlastní estetický kánon a tím i vlastní v. a že na spontánním v. se snadno pozná soc. původ nositele. Vyrovnávání v. je pak průvodním jevem stírání soc. rozdílů.

Pro 20. st. je charakteristické uvažování o kategorii v. z pozic kulturního relativismu. Probíhající procesy akulturace přinášejí změkčování estetických norem, resp. mísení vkusu. V důsledku vzájemné propojenosti norem lidského chování se používá pojem v. v nejrůznějších oblastech života – nejčastěji tam, kde je velký podíl estetických funkcí (přímých i přenesených), tj. v odívání, bydlení, urbanistice, v pojednání životního prostředí vůbec, v chování ve společnosti, v jazykovém projevu a hlavně v umění. Ve všech těchto oblastech radikálnější inovace přinášejí porušení norem, konvencí. Některá moderní uměl. hnutí přímo záměrně napadají dobový v., i když nakonec přispějí k vytvoření nového v. V jistém smyslu každá kultura protestu směřuje proti v., který se pojí vždy s nějakou konvencí. Úvahy o právu na individ. v. (podobně jako na individ. morálku) směřují k relativizaci estetických hodnot a k rozpadu estetických norem. Individ. v. je však často ojedinělým přihlášením se k neobvyklé estetické normě, jejíž původ je v jiné době či jiné společnosti. Věd. zájem o v. se zejm. v 2. polovině 20. st. tříští podle jednotlivých aspektů této kategorie: fil. estetický se koncentruje hlavně kolem vztahu v. k hodnotě a estetickému ideálu, psychol. na v. jako součást zaměřenosti osobnosti, uměnovědný na vztah v. a uměl. žánrů v rovině percepce umění, pedagogický na funkci v. v estetické výchově a s-gický na vztah v. ke spol. diferenciaci, především v rovině životního stylu (podle L. Szabóa, 1982). P. Bourdieu (1979) uvažuje mj. přímo o v. jako nástroji interiorizace norem, resp. zvyků konstituovaných daným soc. prostředím. Zvl. pozornost je věnována „literárnímu vkusu“: např. R. Peacock (1972) se v souvislosti s analýzou liter. děl zabývá mj. tím, jak se jednotlivé vývojové fáze společnosti a kultury promítají do variability normativní náplně v. a vztahuje tuto kategorii ke kategorii diskuse a kategorii interpretace, G. Szanto (1987) si klade otázku soc. formování v. ve vztahu k liter. textu a zdůraznuje závislost pozitivního a negativního hodnocení v. na porozumění příslušnému soc. kontextu. Úvahy o v. lze také najít v rámci sociologie módy a sociologie jídla. V okruhu čes. sociologů věnovali v 80. l. dílčí pozornost problematice v. I. Gabal a J. Šmejkalová.

taste goût Geschmack gusto

Literatura: Bourdieu, P.: (1979) Distinction: A Social Critique of the Judgment of Taste. Cambridge, Mass. 1984; Gans, H. J.: Popular Culture and High Culture: An Analysis and Evaluation of Taste. New York 1974. Gilbertová, K. E.Kuhn, H.: (1953) Dějiny estetiky. Praha 1965; Hegel, G. W. F.: Estetika, sv. I. Praha 1966; Losev, A. F.Šestakov, V. P.: (1965) Dějiny estetických kategorií. Praha 1984; Peacock, R.: Criticism and Personal Taste. Oxford 1972; Szabó, L. Sz: Vkus a kultúrnosť. Bratislava 1982; Szanto, G.: Narrative Taste and Social Perspectives. London 1987; viz též sociologie umění.

Alena Vodáková