Styl

styl – (z řec. stylos, lat. stilus = rydélko na psaní do voskem potažené destičky, později samotné písmo a zvláštnost jazykového projevu) – mnohovýznamový, v širokých souvislostech používaný termín, většinou spojovaný s charakteristickými, jasně patrnými rysy, s výrazovou svébytností a konzistentností vyvolávající v určitém spol. prostředí nápodobu a působící jako vzor. S. se vždy váže na dynamický spol. jev, na chování, jednání, činnost, příp. na řadu vzájemně propojených dynamických prvků určitého procesu a fixuje se i v jeho výsledcích. Stylovost je opakem amorfnosti, rozbředlosti, bezvýraznosti. Vyděluje se jako harmonický celek a svým způsobem strukturuje svět. Tradičně se termín s. používá v souvislosti s jazykem, literaturou, uměním, ale jeho použití se rozšířilo i na řadu dalších činností, zejm. na sport a řemeslnou práci, ale i na chování ve společnosti (etiketu), módu, na polit. a organizační činnost (viz např styl manažerský). Hovoří se nejen o s. jednání, ale i o s. myšlení. V zásadě se s. váže spíše k aktivitám, které lze vnitřně dobře uspořádat, vyvážit, komponovat jako celek. V něčem lze zaznamenat pouze fragmenty s., nazývané „stylotvornými prvky“. To platí zejm. o velkých činnostních komplexech, složitých vzorcích chování, jejichž s. dlouho vyzrává, spec. o tzv. životním stylu, ale i o uměleckých stylech vázaných na určitá hnutí, o velkých „dobových stylech“. Tvorba s. vyžaduje nejen osobitý, originální přínos, resp. sladění, harmonizaci takových přínosů, ale i vystižení spektra vnímání určité spol. skupiny, doby, tedy soulad se strukturami určitého společenského vědomí.

Z perspektivy širšího spol. okruhu se některé s. zejm. zpočátku vyvíjejí ze zdánlivě nesourodých, soc. provokujících komplexů, časem se ale provokativní charakter zmírní a dochází k stabilizaci a obecnější difúzi umírněných variant. Ke genezi s. patří nezbytně narůstání počtu pokusů o nápodobu, což je zároveň cesta dotváření, „vybrušování“ tech. detailů s., ale (zejm. později) i cesta jeho rozmělňování, stírání výrazných znaků. Stylovost se považuje za určitou známku dokonalosti, což ovšem neznamená, že všechny s. jsou společností chápány jako pozitivní obohacení (není tak chápán např. dekadentní s., některé s. života mládeže, příp. s. života deviantních skupin). Ač se s. navenek jeví spíše jako kompozice určitých forem, výrazů, je postaven na (skryté) vnitřní harmonii. Právě její nepochopení vede ke špatným nápodobám, ke stylovým karikaturám (viz též stylizace). S. má výrazné estetické komponenty a jeho vytváření i přejímání je podmíněno individ. i spol. citlivostí vnímání těchto momentů, resp. vkusem. V oblasti umění se pojem s. v čes. prostředí velmi často používá jako synonymum pojmu umělecký sloh. Jako s-gický jev je s. chápán a zkoumán zejm. v rámci zmíněné kategorie životního stylu.

style style Stil stile

Literatura: Granger, G. G.: Essai d'une philosophie du styl. Paris 1988; viz též styl životní, sloh umělecký.

Alena Vodáková