Jednání
jednání – postojově organizovaná a cílově zaměřená činnost zahrnující analýzu situace, anticipaci výsledku a plán jeho dosažení. Předpokládá vstupní motivaci a průběžné sociální učení v sociální interakci. V obvyklých soc. situacích je j. spjato s očekáváním reakce relevantních jiných osob („významného druhého“) a referenčních skupin. Ve většině případů vyžaduje kooperaci založenou na společně sdílené, institucionální definici objektů, norem, rolí a významů. Z nich vychází jako z určitého impulsu, který v daném prostředí vede k výběru stimulů, odpovídajících potřebám (G. H. Mead, 1934), a vlastní aktivitě, toto prostředí spoluvytvářející. J. je v běžném i věd. jazyce nezřídka zaměňováno s chováním. Teor. správné je však užití tohoto pojmu jen pro takové chování, které má subjektivní smysl pro svého nositele (M. Weber, 1922) a v němž se jeho normativní regulace projevuje jako „inteligence“ chování (T. Parsons – E. A. Shils, 1951). Na rozdíll od zvířat není člověk dostatečně vybaven přirozenými instinkty. Tato antropol. neurčenost mu umožňuje odložení saturace potřeb, odstup od bezprostřední situace a uvolnění vyšších psych. funkcí pro náročnější aktivity. Zároveň jej nutí vytvářet instituce nahrazující instinkty, vlastní kulturu a dějiny. Z hierarchizace motivů, k níž dochází v těchto procesech, se ustavují orientační, regulativní a kontrolní mechanismy, zajišťující „odlehčení“ autonomního rozhodování (A. Gehlen, 1963). To nemusí být prováděno opakovaně v každé situaci, může to být vyhrazeno pro řešení nových, životně význ. problémů. Člověk uspokojuje své potřeby nejen chováním, ale též záměrnou aktivitou, založenou na specif. lidském rozhodovacím procesu. Instituce a kultura mu pro něj poskytují nezbytný referenční rámec, v konfrontaci s nímž jeho aktivity také získávají určitý smysl.
J. směřuje k praktickému přetváření prostředí. Zahrnuje hledání, testování a modifikování způsobů, jak dosáhnout stanoveného cíle. Je založeno na zpětnovazebním učení z jeho důsledků a na osvojování institucionálně zprostředkované seberegulace. Jeho zákl. technol. normou je efektivnost využití prostředků poskytovaných prostředím, hlavní soc. normou je spol. přijatelnost způsobů a důsledků přetváření tohoto prostředí. V této dvojí podmíněnosti produkuje j. specif. lidskou skutečnost. Na rozdíl od nemotivovaného chování má j. již samo v sobě obsaženu svou vlastní psych. příčinu. Mezi podnět a reakci v něm vstupuje obraz, který si jedinec o své situaci vytváří, a plán (G. A. Miller – E. Galanter – K. H. Pribram, 1960), na jehož základě ji hodlá změnit. Situace se utváří v napětí mezi tím, jaká je, a tím, jaká má v budoucnu podle tohoto plánu být, jedinec sám v napětí mezi tím, čím byl a čím se stane. Osobnost se v psych. smyslu ustavuje v důsledku nezbytnosti řešit problémy, před něž jedince měnící se situace průběžně staví, a svébytně se rozhodovat mezi alternativami reakcí na tuto situaci. Uvědomované možnosti budoucích akcí jsou součástí podmínek určujících přítomné j. Osobnost lze tedy považovat za funkci volby (B. F. Poršněv, 1970) a představ vlastní budoucnosti (G. W. Allport, 1965) jednajícího jedince. Tah budoucnosti může být silnější než tlak minulosti, předchozí příčinné vztahy mohou být převáženy předjímanýmii cíli a v budoucnu zakotvenými důvody.
J. je mnohdy spíše anticipativní než reaktivní (G. A. Kelly, 1955). Důležitější než podněty samy mohou být jejich symbolické významy (E. Cassirer, 1941). Člověk je bytost vytvářející svým j. nejen nástroje, ale též symboly. Tyto výrazy zobecněné kolekt. zkušenosti vyjadřují zároveň objekt i společně sdílenou nebo očekávanou reakci na tento objekt. Iniciují a současně regulují j. Jejich spol. význam vyvolává tendenci reagovat i přímo na ně, jejich individ. smysl je kritériem rozhodování. J. založené na symbolicky vyjádřených cílech proměňuje, zejm. v případě kolekt. akcí, tyto symboly v lidskou „energii“ (A. W. Etzioni, 1968). Nejvýzn. případem j. je práce. Zvláště v ní se projevuje definitorická zaměřenost j. na vědomě určený cíl a předjímaný výsledek, na předběžnou analýzu podmínek, ověřování zvoleného způsobu a prostředku, využívání nových informací i dříve ustavených vnitřních programů, na výběr postupu a hierarchizaci jeho kroků, srovnávání stanoveného cíle a dosaženého výsledku, stanovení hypotéz a korektur, vypracování dalších strategií a prvků optimalizace (W. Hacker, 1986). V práci se zvl. výrazně projevuje též dvojjedinost j.: nezbytnost souběžného myšlenkového a prakticky objektivovaného ověřování používaných prostředků, interního srovnávání a externalizace zvolených postupů a především zpředmětnění intencionality j. v určitých produktech, příp. vztazích (viz též psychologie práce).
action, activity action, activité Handlung azione, agire
Literatura: Parsons, T. – Shils, E. A. eds.: Toward a General Theory of Action. Cambridge, Mass. 1951; Schwanenberg, E.: Soziales Handeln. Stuttgart 1969; Touraine, A.: Sociologie de l'action. Paris 1965.