Společnost neotribalistická (PSpol)
Společnost neotribalistická
Pro nezasvěceného čtenáře poněkud složité označení fenoménu vcelku sice jednoduchého (z hlediska sociologického popisu), ale věcně nikoliv jednoznačného: jde jakoby o návrat „kmenového uspořádání“ (kmen, z lat. tribus, fr. tribu), jež je údajně „postmoderní“ reakcí na tuhost tradičního systému státní politické organizace a stereotypizovaného životního stylu ovládaného masovou kulturou. S ideou neotribalismu přišel především francouzský sociolog Michel Maffesoli, který ji začleňuje do širšího rámce svého pojetí pozdní modernity (komplementárním pojmem k neotribalismu je Maffesolimu fenomén „nomádského“ chování). Podle Maffesoliho je možné vytvořit jakousi socioetnologii kmene, ačkoliv soudobá sociální a kulturní antropologie pojmu „kmen“ používá zcela výjimečně (rozumí se jím tradičně buď relativně malé společenství vzájemně příbuzných lidí, kteří odkazují na společného, obvykle bájného předka, nebo širší společenství, které je předstupněm státní organizace). Klasické socioantropologické pojetí kmene je dnes dokonce (podle Encyklopedie sociální a kulturní antropologie A. Barnarda a J. Spencera z roku 1998) „v moderní antropologii tabuizováno“ jako málo „politicky korektní“, ačkoliv některá společenství stále ještě sama toto označení pro sama sebe používají. Evolucionisté kmenem rozuměli společenství větší než klan a menší než národ. Soudobí antropologové si jsou ale vědomi aktuálního oživení konceptu „kmen“ a „kmenový“ a spojují jej se „zeleným primitivismem“, který pojmu vrací jeho politickou korektnost, protože je akceptován částí mladé americké a evropské generace ve funkci „sebeoznačení“. Sociologicky je neotribalismus ovšem spojen se jménem a dílem M. Maffesoliho.
Lidé v soudobé společnosti žijí ve stavu societálního pluralismu, tzn. že se sdružují podle jiných „pravidel“ a principů než ve společnostech tradiční modernity; spojuje je – aspoň podle Maffesoliho – především osobitý způsob prožívání každodennosti: „móda, hédonismus, kult těla, převaha imaginace, obrazu; to všechno se proměňuje ve formy společenského sdružování“, formy, které mají podobu návratu „dionýské kultury“. Je známo, že rozlišení dionýské a apollinské kultury přešlo do moderního filozofického a estetického myšlení především z koncepce Friedricha Nietzscheho. Ten rozlišil – v odkazu na antické sochařství – především ve spise Zrození tragédie z ducha hudby (1872) tzv. apollinskou a dionýskou kulturu, dva typy, dva modely, dva způsoby vztahování se k umění, světu a životu.
Na západním tympanonu delfského chrámu (ze 4. stol. př. Kr.) je socha boha Apollóna, boha řádu a harmonie, všeho, co klade hranici „nudnému chaosu“, z něhož (podle Hesioda) vznikl náš svět, na protilehlém východním je ale zachycen Dionýsos, bůh chaosu a bezuzdného porušování veškerých pravidel (podle U. Eca). Nietzsche velice přesně postihl, že svět krásy a harmonie je „doména přesných linií, tvarů a forem“ (A. Mokrejš), svět řádu sám o sobě by vedl k ustrnutí, jež by ohrozilo život sám. Odtud potřeba opojení, která je ztělesněna právě v dionýském principu: opojení ruší přehrady mezi lidmi, zbavuje člověka zábran a strachu, limity a omezení padají, v pocitu opojení člověk cítí sounáležitost s jinými, namnoze jinak (třebas sociálně) vzdálenými. Opojení není jen negativním rozměrem lidského života (jakkoliv jím být může), má své pozitivní rozměry v tom, že si člověk uvědomuje, že jeho bytí je neustále vykupováno utrpením, strádáním, strachem, že svět je neustálý koloběh zanikání a vznikání, že je procesem, který se děje bez vědomého úsilí lidí, kteří životem projdou, mihnou se a zase zmizí. Nietzsche tvrdě ukazuje, že dionýský princip odhaluje apollinský závoj, jenž skrývá jakýsi autentičtější svět, který člověk dokáže vyjádřit jen uměleckými formami.
A tak se u Nietzscheho (jak je možné v jeho dichotomii neslyšet názvuky postmoderní interpretace světa?) organicky propojuje estetické a etické prožívání a zobrazování světa. Nietzsche uvádí pojmy „styl“ a „vkus“ do souvislostí do té doby ne zcela obvyklých: ve „stylu“ se projevuje způsob života a celost lidské bytosti s jejími instinkty, sklony, vlohami, se vším svým „dobrem i zlem“, s mravními dispozicemi, „vkusem“ (ať dobrým či špatným) se pak vyjadřuje vyhraněnost lidské bytosti, schopnost přijímat i odmítat.
Tolik postačí, abychom pochopili (i zde si vypůjčíme aspoň slovo z Nietzscheho) filozofickou genealogii neotribalismu. Sociologicky je neotribalismus reakcí na to, čemu se obvykle říká „atomizovaná společnost“, společnost relativně izolovaných individuí, jimž se rozpadla tradiční společenství (sdružení, spolky, besední shromáždění, společné schůzování, pravidelné šachové turnaje nebo karetní hry atd.), která jsou stále více nahrazována mediálními technologiemi. Potřeba „teplého dotyku“, „taktility“ (z lat. tactus – dotek), kontaktu tváří v tvář, o němž toho tolik napsala klasická sociologie a moderní filozofie (Tönnies, Cooley, ale i Barth, Buber aj.), nemůže být v úplnosti kompenzována jakkoliv „polidštěnou“ televizí či mobilním telefonem s obrázky. Vznikají nové „kmeny“: s ideou přišli poprvé pravděpodobně Felix Guattari a Giles Deleuze (spolu s Carmen Vidalovou), kteří konstatovali „úpadek image společenského člověka a nepřiměřený růst narcismu a cynismu“ jako znak reakce na rostoucí technicko-ekonomický racionalismus. Nejprve v tzv. kontrakultuře (kterou popsal Theodore Roszak), později v neotribalistickém hnutí (jež ovšem nemá podobu „organizovaného hnutí“ v tradičním smyslu) se projevuje nikoliv návrat k tradičním formám náboženského nebo podobného sdružování, ale manifestace nových forem fundamentalismu, zájem o pohanské rituály a obřady, ezoterismus, okultismus, magii, různé formy meditace, spiritismus, dokonce satanologii atd. (G. Lipovetsky) – tedy vlastně jakási postmoderní regrese k čemusi, co tu už kdysi bylo nebo někde, na „exotických územích planety“, stále ještě je. Vzniká, říká Deleuze, „kmenová psychologie“, která se projevuje formováním nového typu malých skupin, nezřídka spjatých příbuzenskými vztahy a novou formou sociální solidarity.
Nelze pominout to, že Maffesoli v této souvislosti obrátil tradiční dichotomii organické a mechanické solidarity, jak ji známe z učebnic a od Durkheima: u Durkheima je mechanická solidarita společenstvím lidí, kteří jsou k sobě „mechanicky“ (protože vlastně nedobrovolně) připoutáni příbuzenskými a lokálními svazky, zatímco organická solidarita se tvoří teprve jako důsledek vzájemné závislosti individualizovaných jedinců v rámci dělby práce. Podle Maffesoliho ale „pokud se opřeme o současné antropologické a historické práce, zdá se, že funkční organické uspořádání celku je jednou z charakteristik tradičních společností, zatímco v našich společnostech ekonomického typu, kde panuje atomizace, naše vztahy řídí především kalkul“, a to by samozřejmě odkazovalo spíše k Durkheimově mechanické solidaritě. A tak se slavná druhá a třetí kapitola Durkheimova spisu (II: Mechanická solidarita neboli solidarita na základě shody a III: Solidarita vyvolaná dělbou práce neboli organická solidarita) jakoby vrací k „přirozenému jazyku“ – to, co jsme vnímali jako „nepřirozené“, se mění v souvislosti s tím, jak se změnily okolnosti, v nichž se utvářely a tvoří vztahy mezi lidmi.
Neotribalismus si žádá „dionýskou sociologii“, říká Guattari, sociologii, kterou nabídl zejména Michel Maffesoli. Kmenová seskupení pozdní modernity mají transverzální charakter (což je oblíbené slovo francouzské sociologie): procházejí „napříč“ vším, co je obecně akceptováno, různými formami každodennosti, lámou tradiční hranici mezi vědou a magií, mezi tradičním léčitelstvím a „akademickou medicínou“ atd. Vytvářejí novou mytologii, která ale (podle Maffesoliho) nemá podobu lyotardovských „velkých vyprávění“, ale minikoncepcí, drobných příběhů s moralitou nebo bez ní. Podle Carmen Vidalové je neotribalismus také projevem přesycenosti politikou, který dává možnost uniknout nebo alespoň relativizovat mocenské struktury doby. A co je konečně podstatné – neotribalismus je naplněním nietzscheánské vize (jakkoliv neuvědomělé) o jednotě apollinského a dionýského principu – je jednotou radosti i strachu, akceptace i odmítnutí, ale především „práce nabývá sekundárního významu tam, kde dominují ludické projevy, svátky, zábavy, prázdniny a volný čas. Estetický stav vytváří pevnou symbolickou vazbu a estetika vede k uvědomění sociality“ (V. Borecký). Estetické a etické v neotribalismu splývají: mravní normy se utvářejí a stvrzují v estetických aktivitách. Mysleme si o jejich hodnotě cokoliv – platí zde Nietzscheovo, že i špatný vkus je výrazem vkusu, jakmile odpovídá silné potřebě – pak má stejná, ba dokonce větší práva než dobrý vkus.
Teorie neotribalismu samozřejmě nadsazuje: postmoderní svět je především světem organizovaného turismu – a ten není neotribalismem ani v nejmenším, je světem organizované mobility a specifických forem sdružování, jež se sice namnoze zásadně liší od tradičních forem klasických skupin, ale jako svůj životní styl volí neotribalismus opravdu jen nevelká část společnosti. Pro svůj specifický estetický a etický rozměr však nemůže být ani pominut ani bagatelizován.
Literatura:
Borecký, V. 1996. Imaginace a kultura. Praha: Karolinum
Borecký, V. 2005. Imaginace, hra a komika. Praha: Triton
Deleuze, G. et Guattari, F. 1972, 1980. L’Anti-Oedipe I.; Mille Plateau II. Paris: Édition du Minuit. Americké vydání Anti-Oedipus: Capitalism and Schizophrenia. Minneapolis: University of Minnesota Press 1993
Maffesoli, M. 1988. Le temps des tribus: le déclin de l’individualisme dans les sociétés de masse. Paris: Méridiens Klincksieck
Maffesoli, M. [1998] 2003. O nomádství. Praha: Prostor
Vidal, M. C. A. 1993. The Death of Politics and Sex in the eighties Show. New Literary History 24, Winter
Viz též heslo kmen, styl, vkus nebo solidarita mechanická a organická ve Velkém sociologickém slovníku (1996)