Václavek Bedřich
Václavek Bedřich
v Čáslavicích (okr. Třebíč)
v Osvětimi (Polsko)
Narodil se v čáslavické myslivně, střední školu navštěvoval v Třebíči (maturoval roku 1915), svá vysokoškolská studia započal v roce 1915 na filosofické fakultě ve Vídni (1916–17), poté pokračoval v Praze (1918–21), kde byl žákem Jana Jakubce, a konečně v Berlíně (1922–23), kde si kromě lingvistických oborů zapsal také divadelní vědu. V roce 1917 narukoval, ale ze zdravotních důvodů nebyl poslán na frontu, sloužil proto u různých jednotek v Čechách a na Moravě. Promován byl na Karlově univerzitě v Praze (PhDr. 1923) a vzápětí nastoupil jako středoškolský profesor, ze střední školy ale přešel do knihovnických služeb v Brně, kde pracoval do roku 1933 (souběžně v letech 1926–32 vyučoval na brněnské konzervatoři), poté byl přeložen do Studijní knihovny v Olomouci. V roce 1939 se sice ještě habilitoval na filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně spisem České písemnictví a lidová tradice, ale ke schválení jeho venia legendi ministerstvem školství a národní osvěty již nedošlo (po válce byl in memoriam jmenován docentem i profesorem).
Václavek byl od studentských let levicově orientován, roku 1927 vstoupil do komunistické strany a stal se čelným představitelem levicové „kulturní fronty“ (spolu s S. K. Neumanem, F. Halasem, V. Nezvalem, zčásti i s K. Teigem, nikoliv však s V. Kopeckým či L. Štollem – názorová i osobnostní různost zde byla prokazatelná). V Brně a v Olomouci stál v centru levicového kulturního dění jako organizátor, ale především autor řady příspěvků do levicového tisku. Sám inicioval založení Pásma a Revue Devětsil (jež se udržely pouze v letech 1929–30), později Indexu a U-bloku. V Indexu soustavně spolupracoval s J. L. Fischerem. Roku 1940 odešel do ilegality (3. dubna 1940 unikl těsně před zatčením gestapu) a přes Slovácko odešel do Prahy, kde žil pod krycím jménem „redaktor Hrdina“. 30. dubna 1942 byl zatčen gestapem (aniž gestapo celý následující rok zjistilo, koho vlastně zatklo) a deportován do koncentčního tábora Osvětimi, kde zahynul.
Václavek, který systematicky spolupracoval se Sociologickou revuí (kde vedl rubriku o sociologii umění a přispíval také spolu s Ludvíkem Svobodou do „teorie socialismu“), byl bezmála jediným z meziválečných marxistů, kdo se explicite hlásil k sociologii a usiloval o rozvoj sociologie umění, k čemuž marxistická estetika ostatně vždycky inklinovala. V brněnské sociologické škole také oborovou disciplínu sociologie umění významně reprezentoval. Václavek ovšem vyšel do světa jako katolicky zbožný a nábožensky přesvědčený student, který se dokonce pokoušel stát se katolickým básníkem. Jeho světový názor i politické postoje byly ovlivněny jednak křivdou, jež státní moc způsobila jeho otci nesmyslným penzionováním, což těžce psychicky ovlivnilo matku, jednak tím, že se během války a po ní systematicky začal zajímat o okolní sociální svět, zejména lidí chudých, „lidových vrstev“, jimž potom s péčí a akribií věnoval několik svých významných etnografických prací. Václavek začal studovat marxismus a seznamovat se s děním v Sovětském svazu – stal se z něho komunista, marxistický literární kritik a nekritický ctitel sovětské skutečnosti i umění (zejména literatury). Václavkovi tak splývala „literární věda s organizací kultury, kulturní politikou a politickou kulturou“ (Robert Smetana).
Václavkovo dílo lze rozdělit na tři samostatné oddíly – na práce s výrazným sociologickým podložím, na práce kulturněpolitické a na samostatnou velkou a zásadní oblast literárněvědní s dominantou analýzy a rekonstrukce lidové písně a lidového písemnictví. Václavek se snažil z počátku „syntetizovat“ avantgardní umění (zejména poetismus a konstruktivismus) se sociologickým pohledem na svět, i za cenu některých dosti radikálních zjednodušení (v Poesii v rozpacích z roku 1930 podle Jana Zouhara „proměny výrazových prostředků spojoval s dynamikou rozvoje výrobních sil a moderní civilizace“, což ale zdaleka nebylo v přílišném rozporu s „technicistní“, „progresistickou“ a „technokratickou“ orientací avantgardní poezie, která se přece k dynamice moderní civilizace programově hlásila, viz Nezval, Neumann, Teige aj.). Později, zejména po návštěvě sovětského sjezdu spisovatelů v Charkově v roce 1930, se tohoto pokusu vzdal a avantgardní poezii sice explicite neodsuzoval, ale ani ji již neřadil k „progresivním vývojovým tendencím“. Když vydal svou základní práci Česká literatura XX. století (1934), vyvolal bouřlivě kritickou reakci Arna Nováka, který v ní viděl „vysloveně komunistickou agitaci“. Na druhé straně F. X. Šalda naprosto přesně postřehl všechny tři podstatné znaky knihy: (1.) je psána sice kultivovaně, ale pod silným ideologickým vlivem marxismu, (2.) je to kniha sociologická a (3.) je nápaditá, poučená, jakkoliv v jednotlivostech sporná, a tedy její obraz „českého písemnictví“ od přelomu století 19. a 20. do poloviny let 30. je v podstatě adekvátní. Šalda především (lépe než kdekoliv Václavek sám) charakterizoval podstatu i omezení sociologického pohledu na literaturu: „Krásná literatura nevyvíjí se souběžně a souměrně s vývojem společnosti, není její parentezí, neopisuje a nepopisuje jí. Je starý omyl, že krásná literatura je výrazem nebo zrcadlem doby“ – není jí, což Šalda demonstroval nejen na Dostojevském, ale i na Zolovi nebo Balzacovi. Sociologický pohled, který je ovšem legitimní, musí být proto „komplementarizován“ tím, že respektuje svébytnost umělecké tvorby, jež skutečnost doplňuje imaginací. Šalda Václavkovi vytkl nejedno opomenutí (třeba absenci Johna nebo Terézy Novákové) a nejednu nepřesnost, ale vcelku „možno mluvit o Václavkově díle s upřímnou úctou“, kdy zejména jeho „portrétní umění ve vztahu k jednotlivým autorům je prostě brilantní „což se velmi příznivě odráží od plytkých namnoze a frázovitých charakteristik Arne Nováka, tak nekriticky přeceňovaných“ (Sociologický obraz literatury české, 1934).
Výrazné sociologické vidění literatury proniká také Václavkovou studií o Máchovi (1938), v níž ukázal „dialektiku“ osobnosti Máchovy – „jeho osamění a romantické zahloubání se do nicoty“ a „odbojnou notu Máje, který bojuje proti společnosti ve jménu svobodného rozvinutí individua“. V souboru textů shrnutých pod názvem Od umění k tvorbě (1928) Václavek na sklonku 20. let poprvé formuloval známou tezi „Dosti Wolkra“, již zdůvodnil Wolkerovou rozporností – lyričností a snahou po revolučním vidění světa, jež se mu nedařilo skloubit. Druhý soubor Tvorbou k realitě (1937, reeditováno 1946) byl již psán pod vědomým vlivem doktríny socialistického realismu, který se snažil nesdílet v jeho vulgární podobě („nová realistická forma není realistická tím, že se přidržuje skutečnosti v její jedinečnosti prostorové a časové, ale tím, že ji postihuje typicky, syntheticky… jsme na prahu nového syntetického umění“). Podával zajímavé příspěvky k portrétům S. K. Neumanna, Marie Majerové, Vítězslava Nezvala, ale i Benjamina Kličky, Jaroslava Durycha, Ivana Blatného, Vladislava Vančury aj., v nichž je mnoho soudů dobově podmíněných, ale stejně tak dosti myšlenek dodnes sociologicky inspirativních. Mimořádně významná byla ovšem jeho recenze studie Jana Mukařovského Estetická funkce a estetická norma jako sociálních fakty a Dialektických rozporů v moderním umění (1935). Oprávněně vytýkal Mukařovskému zjednodušení, chápal, jak se umění postupně „podřizuje trhu a jak odtrhuje producenta od konzumenta“ atd., obecně ale svou úvahou nad Mukařovského texty chtěl zdůvodnit „možnost sociologické kritiky, která nutně vyplývá z možnosti, ano, nutnosti sociologického nazírání na umění“. Při posuzování jednotlivých literárních děl se to Václavkovi vedlo se zdarem střídavým a zejména vliv socialistického realismu, který přijal jako své estetické krédo, byť v „měkčí podobě“, než byl formulován v SSSR, jej vedl k přecenění významu děl tehdejší rodící se budovatelské prózy sovětské. I když, pravda, nebyl nadšen druhým dílem Šolochovova Tichého Donu, na druhé straně kategoricky odmítl dnes slavný román Zamjatinův My („ne každý sovětský spisovatel je komunista“), velebil Fučíkovy reportáže z SSSR a Neumanova dodnes odpuzujícího Anti-Gida atd. Václavek se ale také zasloužil o český překlad a vydání estetických studií Wittfogelových a Lukácsových (bohužel nikoliv nejlepších – výbor pod názvem Za socialistickou kulturu shrnoval spíše texty publicistické a nikoliv pro oba autory zásadní).
Toto období na jedné straně esteticky věcně, na druhé straně z lidského hlediska s osobitostí až neslušnou popisuje Václav Černý: „Václavek se … vrátil z charkovského kongresu a plnil do písmene tamní usnesení, což znamenalo obsah diktátu moskevského…, tedy známý realismus v tradici realistů minulých věků od Balzaca, Tolstého, případně i dál… U nás k propagaci této maršruty nebyl nikdo kromě Václavka vhodnější, školmistrovský kritik poněkud pedantský a esteticky nepříliš citlivý, ale lidský charakter pevný, statečný, naprosto počestný – a hlavně straník disciplinovaný, o němž předem věděls, že půjde se stranou do nejpustších kulturních omylů.“ Posudek příkrý, ale pokud jde o jednotlivé Václavkovy literární kritiky, byť v nich bylo „sociologismu“ libovolně, naprosto přesný.
Konečně poslední část Václavkova díla tvoří jeho studie týkající se lidové a zlidovělé písně: vydal revidovaný sborník Sušilův, rehabilitoval kramářské písně (1937), takže byl pozitivně hodnocen nejen Janem Jakubcem, ale i folkloristou Bedřichem Václavíkem. Příkladem noblesy české prvorepublikové akademické obce budiž to, že při projednávání Václavkovy habilitace opřené o tyto socioetnografické výzkumy jej nadšeně podpořil dokonce Arne Novák. Soud Roberta Smetany (psaný in memoriam v roce 1945) právem tedy konstatuje, že „z někdejších nepřátel komunistického ideologa Václavka by mnozí ustrnuli nad jeho spravedlivostí, pravdivostí a opravdovostí jeho politické víry“.
Knihy: Od umění k tvorbě: Studie z přítomné české poesie (J. Fromek, Praha 1928; 2. vyd. 1949); Poesie v rozpacích: Studie k sociologii umění a kultury (J. Fromek, Praha 1930); Česká literatura XX. století: Rytmus vývoje a stav (Praha 1934; 2. vyd. 1947, 3. vyd. 1974); Bedřich Václavek o Františku Halasovi: K problematice současné poesie (Z. Rossmann, Bratislava 1934); St. K. Neumann: 1875–1935 (Fr. Borový, Praha 1935); Tvorbou k realitě: Studie k problematice současné české literatury (Index, Olomouc – Praha 1937; 2. vyd. 1946, 3. vyd. 1950); Písemnictví a lidová tradice: Obraz jejich vztahů v české písni lidové a zlidovělé (Index, Olomouc 1938; 2. vyd, 1947); Společenské vlivy v životě a díle K. H. Máchy (Olomouc 1938); Kleine Beiträge zum deutsch-tschechischen Liederaustausch auf dem Gebiete der volkstümlichen Lieder (Olomouc, 1939); Lidová slovesnost v českém vývoji literárním (V. Petr, Praha 1940); O české písni lidové a zlidovělé (Svoboda, Praha 1950; ed. R. Smetana); Tvorba a společnost. K obecným otázkám tvorby (ed. Václav Pekárek; Československý spisovatel, Praha 1961); Juvenilie (Československý spisovatel, Praha 1961; ed. F. Valouch); Literární studie a podobizny (Československý spisovatel, Praha 1962; ed. J. Dvořák); O lidové písni a slovesnosti (Československý spisovatel, Praha 1963; ed. J. Dvořák); Knihy z Ruska a o Rusku (Československý spisovatel, Praha 1965; eds. B. Marčák a J. Dufek); Tradice a modernost (Československý spisovatel, Praha 1973; eds. F. Valouch a J. Dvořák); Kritické stati z třicátých let (Československý spisovatel, Praha 1975; eds. J. Dvořák a F. Valouch); Ruská revoluce a literatura (Lidové nakladatelství, Praha 1980; eds. J. Veselý a Š. Vlašín); Tvorba a skutečnost (Lidové nakladatelství, Praha 1980; ed. J. Midas).
Studie: Sociologie umění (Sociologická revue 1930).
Sborníky: SSSR v československé poesii (Lidová kultura, Praha 1936); České písně kramářské (Fr. Borový, Praha 1937; spolueditor R. Smetana); Český národní zpěvník: Písně české společnosti 19. století (Melantrich, Praha 1940; 2. vyd. 1949; spolueditor R. Smetana); Moravské národní písně (Čin, Praha 1941; spolueditor R. Smetana); Kniha satir (Svoboda, Praha 1949; spolueditor D. Šajner); České písně kramářské (Svoboda, Praha 1949; spolueditor R. Smetana); Český listář: 296 českých listů z šesti století (Melantrich, Praha 1949); Historie utěšené a kratochvilné člověku všelikého věku i stavu k čtení velmi užitečné (Svoboda, Praha 1950); České světské písně zlidovělé I. (ČSAV, Praha 1955; spolueditor R. Smetana); Deset týdnů: Besedy se spisovateli (Čin, Praha 1946; 2. vyd. 1958).
Literatura: Josef Hrabák (ed.): Bedřich Václavek: Sborník studií (Krajské nakladatelství, Brno 1963); Literární historik Bedřich Václavek (Krajské museum, Olomouc 1952); Ivo Možný: Sociální role a sociální funkce umělce v pojetí B. Václavka (Juliána Obrdlíková – Dušan Slávik, eds.: O koncepci dějin československé sociologie. Socialistická akademie, Praha – Brno 1968: 275–288); Ivo Možný: Bedřich Václavek jako sociolog masové kultury (Sociologický časopis 4, 1968: 362–371); Ludvík Svoboda: Bedřich Václavek jako sociolog literatury (Orbis, Praha 1947); Štěpán Vlašín: Bedřich Václavek (Melantrich, Praha 1978).
Bedřich Václavek je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.