Interakce (MSgS)

interakce (MSgS). Společenská interakce vyjadřuje jednu z podstatných stránek procesů, jež probíhají ve společenském životě. Společenskou interakcí rozumíme vzájemné ovlivňování lidí v jejich chování; jestliže máme na mysli nejjednodušší případ, který vytvářejí dva různě jednající lidé [math]A[/math] a [math]B[/math], jde o interakci tehdy, jestliže činnost [math]A[/math] ovlivňuje činnost [math]B[/math] a současně činnost [math]B[/math] ovlivňuje činnost [math]A[/math]. Přitom se ovšem nepožaduje, aby charakter vzájemného působení byl shodný. Termín „společenská interakce“ se uplatňuje vzhledem k pojmu „sociální“ nebo „společenský“ ve dvou vztazích: jednak upřesňuje termín „sociální“ nebo „společenský“, jednak vyjadřuje jednu z podstatných dimenzí procesů, které v širším slova smyslu označujeme jako „společenské“ (viz skutečnost společenská, společnost).

Problematika společenské interakce je nedílnou součástí předmětu sociologie. K. Marx zařazoval v Německé ideologii „formy styku“ mezi obecné stránky společenské skutečnosti a později pojal „společenský proces“ jako jeden ze základních typů procesů ve společnosti probíhajících a začlenil jej mezi ekonomický proces na straně jedné a politický a duchovní proces společnosti na straně druhé.

Procesy vzájemného působení či sociálně interakční procesy byly středem sociologické pozornosti představitelů interakcionistické nebo asociální sociologie (F. Tönnies, G. Simmel aj.). Podle G. Simmela jsou interakční procesy vlastním předmětem „ryzí sociologie“. Formální či vztahová sociologie přitom abstrahovala od jiných aspektů společenských procesů a soustředila se na jejich formální stránky. Vztahová sociologie vidí podstatu společenské skutečnosti v jednotlivých aktech „spojování“ a „rozlučování“, v pohybech lidí „k sobě“ a „od sebe“. Tyto procesy a jim odpovídající vztahy pokládá vztahová sociologie za základní stavební prvky veškeré společenské skutečnosti. Formalisticky pojaté interakční procesy pokládá Simmel za hlavní stránku společenské skutečnosti a z těchto pozic nesprávně kritizuje historický materialismus; rozchází se s ním zejména v tom, že sám pokládá výrobní systém za „nadstavbu“, která je podmíněna „základnou“ — podle jeho názoru formami společenské interakce. Simmel se nepokusil o výklad konkrétního historického pohybu z tohoto hlediska a jeho oprávněnost neprokázal; formální sociologie zpravidla nedochází k duchovní reprodukci skutečnosti v její konkrétnosti a zůstává na úrovni nejvšeobecnějších abstrakcí.

Každá společenská interakce je složitým procesem, který zahrnuje různé stránky a který také jako proces je určitým způsobem strukturován. Samotná interakce předpokládá a obsahuje komunikaci ve smyslu předávání informace. Přitom je vědomá činnost prostředkována orientací jednajícího, v níž se uplatňují myšlenkové obsahy, vyjádřené symboly. Interakční procesy mají také své citové aspekty, projevují se jako procesy „přitahování“, „lhostejnosti“ a „odpuzování“, z nichž vychází sociometrie. Tyto stránky jsou pro interakci velmi podstatné, její obsah však nevyčerpávají. Interakce má také své objektivní aspekty a má řadu znaků, které vyplývají ze začlenění interakčních procesů do určitých sociálních systémů, v nichž probíhají.

S pojmem interakce je úzce spjat pojem společenského vztahu; zatímco interakce se vztahuje k aktuálním procesům, označuje „společenský vztah“ relativně stabilní aspekty interakčních procesů, které se interakcí utvářejí a v ní také působí, avšak současně jednotlivé procesy přesahují.

Interakce probíhá na všech úrovních sociální struktury: na úrovni meziosobních vztahů, skupinových procesů, celospolečenského dění, vztahů mezi globálními společnostmi. Na těchto odlišných strukturálních úrovních se interakční procesy vyznačují specifickou zákonitostí, kterou nelze mechanicky přenášet z jedné roviny do druhé roviny; takový postup je charakteristický například pro vztahovou sociologii, která by chtěla vybudovat sociologii na základě teorie interindividuálních vztahů; do vysoké míry se touto redukcionistickou tendencí vyznačuje i sociometrie v některých formulacích své obecně teoretické koncepce. Existují ovšem také opačné formy redukcionismu, které mechanicky přenášejí zákonitosti platné pro makrostrukturu do mikrostruktury, přičemž přehlížejí specifické znaky mikrostruktury. Uznávání specifičností jednotlivých strukturálních úrovní neopravňuje, aby se přehlížela jejich vzájemná souvislost a podmíněnost. Interakce je současně také podmíněna oblastí společenského života, v níž probíhá (ekonomika, politika, duchovní kultura).

Charakter interakce závisí na kvalitativních i kvantitativních podmínkách procesu. Praktické zkušenosti i teoretické poznatky ukazují, že kvalita interakčního procesu je podmíněna šíří „interakčního pole“, počtem účastníků interakčního procesu. Tyto poznatky opravňují otázku, jaký je optimální rozsah skupiny, která má vykonávat určitou funkci. (Tato otázka je ovšem řešitelná jen tehdy, jestliže vezmeme v úvahu charakter úkolu, vlastnosti jedinců a jejich vzájemné vztahy.) S kvantitativními aspekty úzce souvisí kvalitativní charakter interakce, také pokud jde o její osobní nebo neosobní povahu. Připomeňme, že některé teorie masové společnosti vidí již ve velkých rozměrech společenských útvarů a organizací a ve vysoké intenzitě interakce jednu z podstatných příčin, které vyvolávají neosobní, osobně nezúčastněný charakter interakce.

Dějiny sociologie přinášejí velký počet pokusů o vypracování typologie interakčních procesů a jim odpovídajících společenských vztahů. Leopold von Wiese rozlišuje na elementární úrovni společenského soužití tři základní formy sociálních vztahů, a to vztahy „spojování“, „rozlučování“ a „vztahy smíšené“. Přitom v každé základní formě těchto vztahů rozeznává sérii stupňovitě seřazených typů; základní forma „spojování“ zahrnuje „styk“, „přiblížení“, „přizpůsobení“, „vzájemné vyrovnání“ a „sjednocení“; u základní formy „rozlučování“ uvádí jako její projevy „soutěž“, „opozice“ a „konflikt“. K typologii von Wieseho by bylo možno kriticky poznamenat, že jednoduchost procesů, z nichž vychází, je do vysoké míry domnělá; tato typologie se opírá spíše o celkový intuitivní, neanalyzovaný obraz uvedených procesů; přesnější vymezení jednotlivých typů by vyžadovalo vzít v úvahu různé stránky interakčního procesu a jejich vztah k celému interakčnímu systému, do něhož jsou začleněny.

Typologii interakčních procesů na mikrosociologické úrovni vypracoval také G. Gurvitch, který označuje tyto mikrosociální jevy a procesy jako formy sociability. Gurvitch definuje formy sociability jako „různé způsoby vazby v celku a celkem“. Také pro Gurvitche jsou mikrosociální jevy skladebním elementem všech složitějších sociálních skutečností, i když na rozdíl od vztahové sociologie plným právem zdůrazňuje závislost těchto forem sociability na nadřazených strukturách skupinových a celospolečenských. Gurvitchovo základní rozlišení forem sociability je založeno na tom, zda jde o sociabilitu na základě „částečného splynutí“, nebo o sociabilitu založenou na „částečné opozici“. Gurvitch uvádí tři typy sociability, v nichž se projevuje částečná identifikace; jsou to „masa“, „pospolitost“ a „společenství“, jež se liší zejména intenzitou začlenění subjektu do kolektivní jednoty, vyjádřené pocitem „my“, a dále vždy obráceným poměrem mezi přitažlivostí a tlakem, které tyto formy sociability přinášejí. Vedle těchto projevů sociability pramenících z částečné identifikace popisuje Gurvitch typy sociability, zakládající se na částečné opozici. Jsou to vztahy mezi určitým „já“ nebo „my“ a určitým „druhým“, tj. „ty“ nebo „on“. Ať již jde o vztahy interpersonální nebo meziskupinové tohoto typu, je vždy jejich základním kamenem sociální distance; přitom může jít o dynamické vztahy přibližování, vzdalování nebo o smíšené vztahy. Vedle toho rozlišuje Gurvitch formy sociability podle jejich aktivity nebo pasivity.

Jako základní formy interakce se často v sociologické literatuře uvádějí „spolupráce“, „soutěž“, „výměna činností“ a „konflikt“. Tyto typy by bylo možno přesněji rozlišit podle vztahu cíle (cílů) jednajících a podle vztahu jejich činnosti vzhledem k sledovanému cíli. (Jestliže jednající přijímají společný cíl a jestliže úspěšná realizace činností jednajících je předpokladem pro plné dosažení tohoto cíle, mluvíme o spolupráci; jestliže jednající mají společný cíl, ale jeho dosažení jedním člověkem vylučuje nebo zmenšuje možnost jeho dosažení jiným jednajícím, mluvíme o soutěžení; výměna činnosti předpokládá odlišné cíle, avšak jejich dosažení je podmíněno činností druhého jednajícího; konflikt vzniká, jestliže jsou cíle jednajících odlišné a jestliže úspěch činnosti jednoho jednajícího vylučuje úspěch činnosti druhého jednajícího.)

Formy sociální interakce se diferencují ve skupinovém životě, v němž dochází ke vzniku norem, k jevům přizpůsobení se nebo nepřizpůsobení vzhledem ke skupinovým regulativům, ke konformnosti nebo nekonformnosti apod. Společenské skupiny jsou víceméně diferencované útvary se soustavou statusů a rolí, mají svou hierarchickou strukturu, která zahrnuje dimenze moci, prestiže a jiné aspekty (viz skupiny společenské.)

Nejzávažnější kategoriální soustavu pro přímé pozorování interakčních procesů vypracoval R. Bales. Jeho kategoriální soustava měla umožnit klasifikace interakčních procesů probíhajících v malých skupinách, které v experimentálních podmínkách řešily myšlenkové úlohy, má však v určitém smyslu širší platnost. Tato kategoriální soustava je složena z dvanácti kategorií interakcí, seřazených od pozitivních k negativním formám interakce; kromě toho se skupiny tří typů interakčních procesů vztahují vždy k odlišným problémovým oblastem ve fungování skupin. Kromě toho je každý systémový problém vyjádřen dvěma kategoriemi, z nichž jedna je pozitivní a druhá negativní. Bales schematizuje svou kaiegoriální soustavu na uvedeném grafu.

Balesova kategoriální soustava má svou závažnost pro svou teoretickou promyšlenost i pro svou ověřenou empirickou užitelnost. T. Parsons se pokusil přesně vymezit vztah jednotlivých kategorií Balesovy soustavy ke své kategoriální soustavě a pokusil se je vzájemně přiřadit; v tomto svém pokusu pracoval se soustavou vzorových proměnných i se svou typologií forem deviantního chování a sociální kontroly, a tím chtěl doložit empirickou relevantnost svých teoretických koncepcí.

Interakční procesy vedou ke vzniku určitých společenských vztahů, které mají různou míru objektivace. Nižším stupněm objektivace jsou společenské vztahy vázané na konkrétní osoby jednajících; takové jsou například vztahy sympatie a antipatie, jevy osobní autority apod. Vyšší úroveň objektivace vykazují vztahy institucionální (viz instituce). Někteří sociologové obhajují možnost zkoumat procesy společenské interakce bez ohledu na konkrétní, historicky určené formy institucionalizace a kultury. Představitelem této orientace je C. G. Homans, který se zabývá „subinstitucionálním“, „neinstitucionalizovaným“ chováním lidí, přesněji řečeno těmi jeho aspekty, které nejsou institucionálně určeny.

C. G. Homans vyšel z obecně psychologických zákonitostí chování a z hlavních myšlenek soudobé mikroekonomie (elementární ekonomie). Na základě tohoto přístupu formuluje Homans svou „obecnou teorii sociálního chování“, která je vlastně teorií institucionálně neurčených aspektů sociálního chování. Homans vychází z těchto obecných vět:

Jestliže v minulosti výskyt zvláštní podnětové situace byl příležitostí, v níž určitá aktivita člověka byla odměněna, pak platí, že čím je podobnější současná podnětová situace situaci minulé, tím je pravděpodobnější, že člověk bude vyvíjet tutéž činnost nebo podobnou činnost.

Čím častěji během určitého období lidská činnost odměňuje aktivitu druhého, tím častěji bude druhý vyvíjet tuto činnost.
Čím je hodnotnější pro člověka jednotka aktivity, kterou mu druhý dává, tím častěji bude vyvíjet aktivitu odměňovanou činností druhého.
Čím častěji člověk dostal v nedávné minulosti odměňující činnost od druhého, tím méně hodnotná je pro něho každá další jednotka této aktivity.
Čím více k nevýhodě člověka selhává zásada spravedlivého odměňování, tím je pravděpodobnější, že projeví emocionální chování, které nazýváme hněvem.

Homans konfrontuje s těmito obecnými větami velké množství empiricky zjištěných pravidelností sociálního chování; například poznatky o souvislosti mezi intenzitou interakce a mezi citovými vztahy mezi lidmi, poznatek o vztazích mezi soudržností skupiny a blízkostí sdílených postojů ve skupině nebo o vztahu mezi soudržností skupiny a produktivitou práce ve skupině atd. Tyto empiricky zjištěné pravidelnosti vysvětluje jako zvláštní případy projevu obecných zákonitostí, vyjádřených v uvedených větách obecné teorie činnosti, obecných zákonitostí působících ve specifických podmínkách, které Homans pokládá prostě jako dané.

Podstatné a zpravidla rozhodující aspekty interakčního procesu jsou určeny vždy sociokulturními podmínkami, zejména institucionalizovanými sociokulturními regulativy (viz činnost, společenská činnost, instituce, kultura).

Literatura: Bales R. F., Interaction Process Analysis, New York, 1950; Cartwright D., Zander A., Group Dynamics: Research and Theory, Evanston 1960; Farber B. F., Organization and Interaction, San Francisco, 1954; Grinker R., ed., Toward an Unified Theory of Human Behavior, New York, 1956; Interpersonal Dynamics, Essays and Reading on Human Interaction, Homewood, III., 1964; Parsons T., Shils E. A., eds., Toward a General Theory of Action, Cambridge, 1951; Rose A. M., ed., Human Behavior and Social Processes: An Interactionist Approach, Boston, 1962.

Zdeněk Strmiska (?)

Viz též heslo interakce sociální ve Velkém sociologickém slovníku (1996)