Společnost cynická (PSpol)
Společnost cynická
Jistě je vždycky pozoruhodné, i když nikoliv neobvyklé, že můžeme pozorovat, jak se původní „čistá idea“ v průběhu času deformuje, někdy dokonce převrací ve svůj opak, nebo jak nabývá jiných významů, než původně měla. Většina lidí ve filozofii i málo vzdělaných například ví, že antičtí „kynikové“, působící celé století počínaje druhou polovinou 5. století př. Kr., měli ve svém učení (zdánlivě) pramálo styčných bodů s tím, co dnes pod pojmem „cynismus“ rozumíme – alespoň slovníkově, totiž pohrdání mravními hodnotami, nestoudnost, neochotu dodržet slovo, neschopnost oběti, odpor k jakémukoliv druhu ctnosti, povýšení materiálního požitku nad ostatní hodnoty atd. Antičtí kynikové kromě abstraktních filozofických tezí týkajících se obecných pojmů rozvíjeli především etiku, teorii mravnosti a většinou se podle jejích principů – jak dokládají starověké prameny – i chovali. Antisthenés († 370 př. Kr.) a Diogenés ze Sinopé († 323 př. Kr.) učili mimo jiné, že moudrost nespočívá v abstraktním vědění, ale v poznání dobra. Pravé dobro pak může být vlastnictvím každého člověka a cílem ctnostného života nemůže být ani bohatství, ani zdraví, ba dokonce ani sám život, protože to jsou „dobra“ na nás nezávislá, ale pouze klid, založený na oproštění od všeho, co nás činí závislými, tedy od majetku, slastí a rozkoší. Kynikové tedy vskutku sdíleli principy asketické morálky, ideály krajní prostoty a přezírali všechny žádosti a potřeby kromě těch nejelementárnějších. Tak aspoň centrální ideje oněch klasických kyniků převyprávěl dobrý ruský znalec antiky V. F. Asmus.
Bylo by naivní a věci nepřiměřené, kdybychom neukázali i druhou stránku klasického kynismu, jak ji – pro změnu – převyprávěl náš filozofující biolog E. Rádl. Zajisté, kynikové jako Sokratovi žáci nejen sdíleli jeho filozofickou nauku („hledání pravé podstaty věcí“), ale orientovali se především na etický rozměr jeho jednání následujíce jej také (ba především) v jeho vnějších projevech – chodili bosi, nedbali zevnějšku atd., ale pohrdali také řeckou civilizací. Odvrácenou tváří jinak snad sympatického kynismu byl tedy odpor k řádu – jediný řád je prý řád kosmický, není tedy třeba bohů, chrámů, ale ani soudů, gymnázií, ba ani manželství a rodiny: „Rozvažte všechna pouta, kterými je držena společnost pohromadě; pak nastane pravé sbratření lidstva na základě zákona božského, kosmického.“
A tak je klasický antický kynismus (pojem sám má, jak naznačeno, pochopitelnou etymologii – sami tito filozofové se označovali jako „psi“ – kynes, ostatně dominikáni, jakkoliv kynikům vzdáleni, se jmenují podle psů také – „Domini canes“, tedy „psové Páně“) dozajista geneticky spřízněn se svými budoucími i nevědomými následovníky, tedy jak s klasickými anarchisty typu Maxe Stirnera, Michaila Bakunina nebo hrdinů Turgeněvových a Dostojevského románů, tak i se soudobým cynismem, který – v tom jediném je spjat s antickou klasikou – je „velkým odmítnutím řádu“ a dramatickým rozchodem s kulturou, civilizací, pravidly a normami soudobé společnosti. Je ovšem poučen (pravda, zcela nepřímo, protože reální cynikové většinou poučeni příliš nejsou) nedobře interpretovaným Machiavellim, moderním relativismem a vulgárně interpretovanou postmoderní etikou. Paradoxně se tak současný cynismus propojuje s antickou myšlenkovou tradicí, byť jenom v jednom jejím rozměru, nikoliv ovšem nepodstatném.
Do podstaty „cynické společnosti“ nás razantně uvedl v roce 1991 svou proslulou stejnojmennou knihou Jeffrey C. Goldfarb, podle něhož americká společnost stojí před naléhavou výzvou šířícího se „veřejného cynismu“ – „jednání politických (kulturních, ekonomických i náboženských) vůdců, veřejnosti, médií a dokonce akademické komunity vytváří základnu cynické společnosti, ačkoliv tak činí nevědomky, nereflektovaně. Cynismus prostě ovládá náš politický a kulturní život“. Goldfarb si je navíc dobře vědom toho, že „soudobý cynismus má filozofickou základnu v relativismu“, tedy v nejasnosti (minimálně) nebo v radikálním odmítnutí (nanejvýše) základních morálních a sociálních norem a – nebojme se toho slova (jak nás k tomu nabádá MacIntyre) – základních tradičních ctností. Cynismus se stává „kulturní formou“, která má sociálně diferencované podoby, protože existuje stejně tak cynismus bohatých a sytých jako cynismus chudých a bezmocných, ba dokonce jakýsi usměvavý cynismus bodrých středních stavů. Goldfarb upozorňuje, že rozdíl mezi antickým cynismem a cynismem moderním je dán povahou společnosti, v níž se cynismus formuje: antika byla jednoduchým společenstvím, soudobé společnosti jsou komplexní a právě proto může cynismus podlomit daleko širší oblast hodnot a hodnotově zakotvených institucí a praktik, než tomu bylo kdykoliv v minulosti. A co víc – cynismus není jen chorobou totalitních režimů, tam je cynismus zjevný, byť nikoliv nutně nepokrytý. Jedním z nejcyničtějších projevů politického chování totalitního režimu stalinského typu je nesporně Dopis soudruhům kolchozníkům, v němž v roce 1929, v době hladomoru na Ukrajině vyvolaného násilnou kolektivizací a dokonce zčásti programově řízeného, Stalin píše o „drobných pochybeních“ soudruhů, kteří „ne vždy dobře porozuměli jádru věci“.
Cynismus v demokratických společnostech může být (ale nemusí) produkován narušením nezbytné rovnováhy mezi „společným dobrem“ a individuálními zájmy, nebo slovy Tocquevillovými – „správně“ a „úzce“ pochopeným individualismem. Cynismus se nadto netýká jenom politiky a politického chování, kde je nejzřejmější, kde je nezřídka „manifestním postojem“, jehož si již nejsme ani schopni všimnout, vydělit jej ze záplavy prázdných slov, jež zakrývají základní parametry cynického postoje ke světu, jimiž jsou nepochybně pokrytectví, lež, nedůvěra a hodnotový negativismus. Řečeno aforismem Oscara Wilda – „cynik je ten, kdo zná cenu všeho a nezná hodnotu ničeho“. Myšlenka nepochybně svrchovaně aktuální, byť více než století stará, aktuální třebas ve světle fenoménu, který popsal Russell Jacoby v knize The Last Intellectuals (1987) pokládané za „klasiku kritiky sociálního cynismu“ (spolu s neméně proslulou knihou Allana Blooma The Closing of the American Mind z téhož roku), totiž fenoménu „akademické buržoazie“, „podnikatelského ducha univerzit“ a „nového akademického kapitalismu“. Jacoby ukazuje, jak navýsost cynickou hru hraje část akademické obce, která přijímá „granty“ a předstírá, že „dělá vědu“, zatímco ve skutečnosti pouze vstupuje do velké hry o peníze. Cynismus tohoto postoje nespočívá v tom, že jde o „hru o peníze“, ale o to, kdo, jak a jakými prostředky ji hraje. Ostatně Jacoby patří k moderním klasikům neokonzervatismu. O „endemickém kariérismu a korupci“ v americkém vysokém školství ostatně píší také Russell Kirk, Robert Nisbet nebo Thomas Molnar. Obávají se mimo jiné toho, že síla slova, schopnost „svádivého profesionálního žargonu“, který si „akademičtí podnikatelé“ rychle osvojují, může zakrýt reálný cynismus, jehož si mluvčí nemusí být vědom. Lecčemus jsme se rychle přiučili, aniž jsme dbali, že k věci již leccos zajímavého bylo pověděno.
Je jistě příznačné, že někteří důslední kritikové akademického cynismu se zachovali v duchu antických kyniků, například Russell Kirk na protest proti „akademickému byrokratismu“ dobrovolně opustil své univerzitní postavení. Ale nejde samozřejmě ani o Ameriku, ani o akademickou oblast společenského života. Existují empirické výzkumy, které dokládají prorůstání cynických postojů do každodenního života, cynismus se stává „normou“. Byla doba, kdy lidé uměli pracovat a byli slušní, povzdechl si Yankélevitch s vědomím, že cynismus je reakcí na změny v povaze práce a sociálních interakcí, na něž lidé nebyli dostatečně adaptováni: akcelerace sociálních změn vyvolává cynickou reakci jako spontánní projev, který zdánlivě ztrácí svůj původní morální rozměr. Jakkoliv v této práci nepracujeme s empirickými daty, uvedeme alespoň ad illustrandum některé výroky, pomocí nichž se „cynické postoje“ měří. Tedy: lidé jsou ochotni lhát pro zisk, nesobečtí lidé jsou neúspěšní, většina lidí podvádí, žádné mravní normy neplatí, jde-li o peníze, většina lidí neriskuje, jde-li o druhé, lidé předstírají starost o druhé, aniž ji mají, většina lidí myslí jen na sebe atd. V aplikaci těchto a dalších baterií testů se ukázalo, že 47 procent Američanů (údaje z roku 2003) má tendence k cynismu, z toho 19 procent silné. Podrobnější analýzy prokazují, že lidé s dispozicemi k cynismu jsou umístěni spíše na okrajích věkových škál (mladší a nejstarší vykazují vyšší sklony), jsou to spíše muži než ženy, spíše lidé s nižšími příjmy, spíše rozvedení a vdovci, spíše vlastníci usedlostí, spíše ve státním sektoru než ve službách, spíše ve středně velkých než malých a velkých firmách atd.
Cynismus jistě není novodobým fenoménem – jak nevzpomenout znovuoživovaného markýze de Sada nebo třebas Laclosovy Nebezpečné známosti (jež nás ostatně oslovují po dvou stoletích jen proto, že se v nich poznáváme). Pozdní doba umocňuje dispozice k cynismu rozpadem tradičních hodnot („postradicionalismem“), kulturním a mravním relativismem, rozdrobenou a neurčitou osobní i sociální identitou, tendencí k přejímání kulturně cizích hodnot a nesmyslným kulturním flagelantstvím. Fenomén cynismu nadto patří do širšího komplexu narcistní a radikálně individualizované společnosti, do kontextu zbožněné spotřeby a adolescentně neukojitelných tužeb. Kritická analýza cynismu (jejímž významným a jedním z prvých představitelů v pozdně moderní době je P. Sloterdijk prací z roku 1987) nemá nic společného s romantickým sentimentalismem ani s jakoukoliv podobou „nostalgického paradigmatu“: je konstatováním věcí zdejších a upozorněním na budoucí věci možné.
Literatura:
Asmus, V. F. 1986. Antická filozofie. Praha: Svoboda
Bloom, A. 1987. The Closing of the American Mind. How Higher Education Has Failed Democracy and Impoverished the Souls of Today’s Students; citován polský překlad Umysł zamknięty. Poznań: Wydawnictwo Zysk i S-ka, 1997
Frantzich, S. E. 2005. Citizen Democracy: Political Activities in a Cynical Age. London: Rowan and Littlefield
Goldfarb, J. C. 1991. The Cynical Society: The Culture of Politics and the Politics of Culture in American Life. Chicago: The University of Chicago Press
Jacoby, R. 1987. The Last Intellectuals. American Culture in the Age of Academe. New York: Basic Books
Rádl, E. 1932. Dějiny filosofie I.: Starověk a středověk. Praha: Jan Laichter
Sloterdijk, P. 1987. Critique of Cynical Reason. Minneapolis: University of Minnesota Press
Viz též heslo etika nebo relativismus etický ve Velkém sociologickém slovníku (1996)