Společnost dobrá (PSpol)
Společnost dobrá
Pojem zavedl před 2. světovou válkou „nejúspěšnější americký komentátor politického dění“ (R. Aron) Walter Lippmann, aby oživil liberální ideologii jako základ možné reformy společnosti, která prošla hlubokou ekonomickou krizí a která je obklopena reálným nebezpečím ze strany „kolektivistických režimů“ – nacionálního socialismu a komunismu. Lippmannovo pojetí sice v žádný realistický projekt neústí, ale je zajímavé velmi anticipativní kritikou totalitních režimů i poukazem na to, že v rámci demokratické a tržně ekonomické společnosti se může prosazovat nebezpečný „gradualistický kolektivismus“, který může vést k deliberalizaci společnosti a jejímu ekonomickému zchudnutí a mravnímu rozvratu. Sociologicky je v Lippmannově koncepci zajímavé použití podnětu ideje, kterou formuloval William Ogburn, totiž ideje tzv. kulturní mezery či proluky (cultural lag). Lippmann upravuje úvodní Ogburnovu verzi tak, že upozorňuje na to, že nová ekonomická struktura vyžaduje obecnou „readaptaci“ zvyků, zákonů, obyčejů, návyků i institucí (u Ogburna šlo o zpožďování tzv. adaptivní kultury za technologickou změnou). Lippmannova úvaha se ukazuje jako podnětná ve vztahu k postkomunistickým společnostem, které nepochybně nepřekonaly onu nezbytnou kulturní mezeru mezi novou ekonomikou, která se již stabilizovala, a právními strukturami, pracovními návyky, vztahem k tzv. sociálnímu státu (požadavek „sociálních jistot“) atd.
Pojem „dobré společnosti“ má svou analogii v podobně trubadúrského označení americké společnosti, které navrhl Friedrich von Hayek, totiž velká společnost, která 1. je charakterizována extenzí na celý svět (pro nějž je modelem, je pro svět „referenční společností“), 2. je tedy přímou výzvou k následování a 3. dává všechny předpoklady pro seberealizaci lidem i sociálním skupinám, protože je první skutečně svobodnou společností. Hayekovi oponoval Cornelius Castoriadis, který zformuloval teorii „imaginární společnosti“, jejíž podstatu shrnul takto: „Každá společnost si o sobě vytváří nějakou představu, vytváří si konstrukci světa, vymezuje svůj způsob existence, své porozumění životu a dějinám“ – to je „l’institution imaginaire de la société“. Amerika má svou představu o sobě samé – jako o dobré a velké společnosti. Svět zatím tuto představu akceptuje, a to bez ohledu na stále silnější kritiky, že „skutečnou otázkou není, zda jsou USA jako hegemonní společnost na sestupu, ale zda jsou schopny najít způsob, jak to činit elegantně, s minimálními škodami pro svět i pro sebe samé“ (Wallerstein, 2003).
Autor slavného „amerického bestseleru“ o „návycích srdce“ (s výmluvným podtitulem „studie o americkém charakteru“) Robert N. Bellah napsal spolu s týmiž spoluautory knihu s názvem The Good Society (1992), k níž jsem se ale nedostal – nevím tedy, jak v jejich optice je západní společnost dobrá a v čem.
Literatura:
Latouche, S. 1991. La planète des naufragés: essai sur l’après-développement. Paris: Découvert
Lippmann, W. 1939. The Good Society. London: George Allen and Unwin
Wallerstein, I. [2003] 2005. Úpadek americké moci. USA v chaotickém světě. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON)
Viz též heslo mezera kulturní ve Velkém sociologickém slovníku (1996)