Společnost nedokonalá (PSpol)
Společnost nedokonalá
Není dokonalých společností, protože všechny jsou lidským dílem, jakkoliv se „mírou dokonalosti“, ostatně těžko měřitelnou, mohou od sebe dosti značně, ba diametrálně lišit. Dokonalé společnosti existují jenom jako intelektuální plody ideologů statu quo, tedy mluvčích společností, jež jsou tak vzorové, že jsou hodny následování (dobrovolně nebo násilím), nebo jako výplod fantazie utopistů, kteří dokonalé společnosti konstruují jako konečný cíl, k němuž by lidstvo (dobrovolně nebo násilím) mělo směřovat.
Existuje nicméně kniha Nedokonalá společnost (1969), která stojí za pozornost, jakkoliv evokuje minulost již poněkud vzdálenou: její imperativ je ale stále živý a životní osud autora stále poučný. Jugoslávský politik, státník, voják, nejprve partyzánský spolubojovník Josipa B. Tita a posléze politický vězeň Titova režimu, Milovan Djilas, nejprve proslul knihou Nová třída z roku 1957, v níž na základě hlubokého rozčarování realitou jugoslávského socialismu (o němž měla generace konce 50. a 60. let i u nás nepřiměřené iluze – spíše z důvodů jugoslávské „emancipované“ zahraniční politiky a iluzorního pokusu nastolit „samosprávný socialismus“ než na základě skutečného poznání jugoslávské reality) zformuloval tezi, že jugoslávský socialismus se proměnil ve „standardní třídní společnost“, v níž roli dominantní třídy hraje stranická a státní (vzájemně propojená) byrokracie. Tato teze, doložená autorovou zkušeností a proto sugestivnější než analogické traktáty trockistické, nebyla ovšem sama o sobě nová.
Celá trockistická kritika sovětského (stalinského) socialismu spočívala na tezi, že po Stalinově termidoru (podrobně, zajímavě a nikoliv bezesporně o tom píše slovinský historik Marjan Britovšek, 1984) se sovětský systém byrokratizoval a proměnil se v „kolektivistickou byrokracii“. Jeden z prominentů tohoto proudu Bruno Rizzi již v roce 1939 psal, že „nadhodnota přechází do rukou nové vykořisťovatelské třídy (la nouvelle classe exploiteuse)“; rozdíl mezi ní a klasickou buržoazií je v tom, že její vlastnictví není nikde evidováno, „je faktické, není zaznamenáno u žádného notáře ani v žádném katastru, protože nová třída takové papírování (balivernes) prostě nepotřebuje – její síla je ve státní moci, jíž bezmezně disponuje, a to je mnohem více než jakýkoliv registr, který buržoazní vlastník přece jen musel respektovat“. Rizziho stanovisko bylo dokonce i v rámci trockismu poněkud extrémní: trockisté totiž sdíleli přesvědčení, že ačkoliv se v sovětském Rusku ustavila „parazitní vrstva byrokracie“, nejde přece jen o „novou třídu“; socialismus v Rusku díky stalinské politice sice degeneroval, ale „kolektivní vlastnictví výrobních prostředků zůstalo netknuto“, z čehož plyne navýsost praktický závěr, že totiž Rusko nevyžaduje „sociální revoluci“ (ta už proběhla pod vedením Lenina a Trockého), ale politickou (která má svrhnout stalinskou deformaci). Věcný a teoreticky relevantní argument byl ale v něčem jiném než ve vysněném vidění sovětské reality. Klasické marxovské pojetí třídy totiž předpokládalo, že každý člen třídy může volně disponovat svým majetkem a může jej předávat dědictvím nebo darem komu chce; sovětská byrokracie ale takto evidentně vymezena není. V tomto ohledu daleko spíše připomíná „orientální despocii“, která je závislá na rozmarech pána a vládce. Zde lze najít styčné body se slavným spisem Karla Wittfogela o „orientálním despotismu“ sovětského systému, původně koncipovaným v rámci frankfurtské školy, s níž se ale brzy rozešel.
Pro dnešek je snad paradoxně daleko aktuálnější to, co do tématu vnesli polsko-ruští anarchisté, zejména Wacław Machajski, který v práci Umstvennyj rabočij z roku 1899 (francouzsky 1905) interpretoval socialismus jako „racionalizaci tužeb a sklonů inteligence“. Logika Machajského výkladu je založena na tom, že celá marxistická ideologie je vyjádřením specifických zájmů inteligence, která aspiruje na privilegovanou pozici ve společnosti: dokud má inteligence k dispozici prostředky, jak předávat výhodné podmínky k získávání vědění (dnes mluvíme o „kulturním kapitálu“), dotud není ani sen o sociální rovnosti. Myšlenka Machajského měla na jedné straně souputníka v koncepci Georgese Sorela, který tvrdil, že nerovnost příjmů zkorelovaná s výší vzdělání a sociální pozicí vede „k dědictví privilegovaného postavení“, aniž nutně jde o determinaci třídní; na druhé straně na Machajského explicite navázal Alvin Gouldner, který Machajského diagnózu zbavil jejího kritického ostří a proměnil v „pozitivní program“. Ve studii The Future of Intellectuals and the Rise of the New Class z roku 1979 poprvé kategoricky razí tezi, že systémy vládnutí založené na finančním kapitálu jsou anachronické a že je na čase, aby se jako „nová třída“ konstituovali disponenti kulturním a vědeckým kapitálem. Opakujeme – impuls je přímý, teorii Machajského zpopularizoval na Západě Max Nomad (The Saga of Waclaw Machajski, 1959). V kontextu čistě polského myšlení argumentoval (k socialismu inklinující) také Edward Abramowski na počátku 20. století – řečeno ahistoricky, ale srozumitelně – „po masarykovsku“, totiž tak, že skutečný socialismus vyžaduje nejprve mravní obrodu, jinak se vždycky promění ve státní vlastnický systém s třídní strukturou, která bude nutně výrazem antagonismu mezi společností a privilegovanou úřednickou vrstvou.
Nedosti na tom. S trockismem se, jak známo, rozešel James Burnham, který v roce 1940 vydal slavnou knihu o „manažerské revoluci“: v ní je vyložena „kauza Rusko“ jako specifický případ univerzálního procesu, který probíhá i na Západě, procesu vedoucího ke vzniku společnosti, v níž formální znaky vlastnictví budou mít stále menší význam a promění se v „historickou formu a stafáž“, zatímco reálnými vykonavateli nejprve ekonomické a poté politické moci budou manažeři.
Djilas k těmto myšlenkám (na něž ostatně většinou ani neodkazuje – nezapomeňme, že byl profesionálním vojákem a politikem, nikoliv intelektuálem) mnoho nového nepřidává, pouze zavádí terminologickou, a nikoliv nepodstatnou, inovaci: státní a stranická byrokracie skutečně a bezdiskusně tvoří novou třídu, a to v klasickém marxistickém smyslu. Když Djilas retrospektivně přehlížel knihu, která mu zjednala světovou reputaci, konstatoval ale tyto její základní slabiny: 1. byla marxistickou kritikou soudobého komunismu, byla to knížka heretika, nikoliv odpůrce; metodologicky stála na marxovsko-hegeliánské dialektice, která se opírala o přesvědčení, že Jugoslávie prostě není výjimkou – je jen jedním z případů vnitřní rozpornosti, kterou lze identifikovat ve společnosti každé, dále pak na ekonomickém determinismu, který spočíval na přesvědčení, že vnitřní rozpornost systému se vyjeví, jakmile se vyčerpá jeho ekonomický potenciál; 2. skutečnost, že socialismus – ať jugoslávského, nebo sovětského typu – je jenom partikulárním případem rozpornosti každé společnosti, vedla Djilase k přesvědčení, že ani byrokratizace socialismu v jugoslávském modelu není nic zvláště výjimečného, pouze je ideologicky maskována („o byrokracii se musí buď mlčet, nebo se musí podstoupit riziko osobní oběti“). Djilas odmítl jak apriorní kriticismus, tak sentimentální nostalgii, zejména se však zdržel – vědomě a programově – kritiky západních společností, jež se mu jako dokonalé nejevily ani zdaleka. Mlčel s vědomím, že „jeho osoba i jeho myšlení jsou rozporné a inkonzistentní“: Titův ministr, vysoký státní úředník, „muž číslo dvě“ a potom disident „z vlastní vůle“ – jakým právem má kritizovat země, které mu nakonec poskytly azyl?
S vědomím nedokonalosti své Nové třídy proto Djilas píše a publikuje na sklonku 60. let The Unperfect Society: Beyond The New Class (anglicky 1969). Kniha stojí na elementární antitezi dokonalé a nedokonalé společnosti: komunistická společnost proklamuje svou dokonalost proto, aby legitimizovala své praktické činy, zejména diktaturu a privilegovanou pozici státní a stranické byrokracie. Na druhé straně je Djilas přesvědčen, že ačkoliv není dokonalých společností, „lidé se musejí držet určitých ideálů a nosných idejí, jakkoliv jsou aktuálně neuskutečnitelné. Musíme proto porozumět i utopickému snění a podstatě utopismu vůbec. Úkol současného člověka spočívá v tom, aby přijal realitu jako nedokonalou, ale aby současně plně porozuměl humanistickým snům a humanistickým vizím, které jsou nezbytné k tomu, aby se společnost postupně proměňovala ve společnost lepší, jakkoliv stále nedokonalou.“ Djilas má za to, že tímto apelem koriguje pesimismus a jistou bezvýchodnost Nové třídy: zajisté nejde o epochální objev (kapitoly o vztahu vlastnictví a svobody jsou nicméně stále zajímavé), v každém případě nás prastará historie poučuje o tom, jak živé mohou být některé obecné, začasté vysmívané apely.
Dodejme, že Djilas není autorem „jedné knihy“, byť jej právě ta jediná proslavila. Napsal román Poslední bitva (1970), přeložil Miltonův Ztracený ráj, dále napsal obrovskou biografii o Njegošovi (knížeti Petaru II. Petrovičovi, 1813–1851) – velkém černohorském politikovi, ale i básníkovi, tvůrci velkolepého eposu Paprsek mikrokosmu a stěžejního díla černohorské literatury Horský věnec o vyhlazení „poturčenců“), k politice se vrátil knihou Land Without Justice a proslulými záznamy rozhovorů se Stalinem (Conversation with Stalin, 1962). Možná nezanedbatelné, i když asi nikoliv převratné jsou jeho povídky Malomocný a jiné příběhy (1964), Světy a mosty (1969) a soubor pohádek Fialky a kamení (1970).
Nedokonalá společnost je připomínkou lidské skromnosti a statečnosti, kterou Djilas projevil svou osobní vzpourou, k níž nebyl dohnán, ale kterou si zvolil i za cenu věznění a vyhnanství. Téměř v závěru své knihy Djilas píše: „.Pozoroval jsem vývoj komunismu patnáct let a co mě zajímá, není vůbec triumfální vítězství mých idejí, to, že jsem měl pravdu. Vím totiž z vlastní zkušenosti, že triumf, úspěch a vše, co se s tím spojuje, jsou nejen nakažlivé, ale strašlivě svazující a bezuzdně korumpující.“
Literatura:
Britovšek, M. [1984] 1991. Stalinův termidor. Praha: Naše vojsko
Djilas, M. 1969. The Unperfect Society: Beyond the New Class. London: Unwin Books
Kołakowski, L. 1989. Główne nurty marksizmu, cz. III: Rozkład. Warszawa: Krąg
Rizzi, B. 1939. L’U.R.S.S.: Collective bureaucratique. La bureaucratisation du monde. Paris: Éditions Champ Libre
Walicki, A. 2005. Zarys myśli rosyjskiej. Od Oświecenia do Renesansu religijno-filozoficznego. Kraków: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego
Viz též heslo třída nová, trockismus, stalinismus nebo socialismus samosprávný ve Velkém sociologickém slovníku (1996)