Socialismus samosprávný
socialismus samosprávný – prakticko-polit. a myšlenkový směr, který se v nejrůznějších variantách objevuje v celých dějinách socialismu a který je postaven na požadavku samosprávy. Koncepci s.s. nalezneme v řadě utopicko-social. systémů (především ve fourierismu, v owenismu, u L. Blanca), v anarchismu a anarchosyndikalismu, v družstevním socialismu, v hnutích usilujících o nastolení průmyslové demokracie a o spolurozhodování pracujících. Své místo v dějinách s.s. mají i různé formy náb. orientovaného socialismu i revivalisticky orientované náb. hnutí bazírující na myšlence obnovy společností typu Gemeinschaft (viz Gemeinschaft a Gesellschaft). Soudobé varianty s.s. představují především modernizované verze gildového socialismu a varianty fabiánského socialismu, popř. vycházejí z ideje občiny (arabský socialismus, tanzanský socialismus, zčásti i kaddáfismus). Marx. pojetí s.s. je spjato především s m.-l. teorií odumírání státu, vycházející z dědictví Pařížské komuny a VŘSR. Po 2. svět. válce byla idea s.s. východiskem svébytné jugoslávské cesty k socialismu realizované po roztržce s Kominternou zhruba do r. 1959 v relativní nezávislosti. Toto pojetí je označováno jako jugoslávský socialismus. Ideje s.s. zde byly na územích ovládaných komunisty uskutečňovány již za války. Základem jejich systemizace byly Zákon o dělnické samosprávě z r. 1950 a Ústavní zákon z r. 1953. Postupně byl samosprávným formám i polit. systém, i když nadále reguloval pomocí plánu aj. materiální procesy spol. rozvoje.
Rozvoj s.s. v Jugoslávii je možné rozdělit na 3 etapy: od r. 1950 do r. 1963, od r. 1963 do r. 1971 a od r. 1971 do začátku 80. l. s tím, že o období po smrti J. B. Tita lze hovořit jako o čtvrté etapě. Samospráva nebyla rovnoměrně rozšiřována, existovaly rozdíly mezi samosprávou v oblasti hospodářství, řízení a v teritoriálních jednotkách. Začala přenosem řady státních funkcí na nestátní orgány, nejdříve do hosp. podniků a sdružení, dále do zařízení státních služeb a do místní správy (komunálního systému). Značnou roli v jugoslávském s.s. měly děl. rady, nástroje omezující možnosti majorizace menšiny většinou (např. princip pravidelné rotace vedoucích pracovníků praktikovaný v nejvyšších stranických a státních orgánech zvl. ve 4. etapě), federalistický princip státoprávního uspořádání a vysoká míra decentralizace státní správy i moci vůbec, v rámci bývalých social. zemí neobvyklá tolerance vůči soukromému podnikání, volnému pohybu pracovní síly přes hranice země. Jugoslávský s.s. byl specif. příspěvkem k řešení obecného problému demokratizace společnosti tzv. reálného socialismu. S jeho zaváděním byla ovšem spojena řada problémů, které byly z různých pozic studovány jugoslávskou sociologií. Byly analyzovány momenty byrokratizace, odborné nekompetentnosti, soustřeďování moci do rukou expertů, nevyřešené otázky vztahu mezi stranou, státem a samosprávnými orgány (R. Supek, S. Markevič aj.). Jugoslávský s.s. ale zčásti vyřešil tíživé problémy hosp., soc. i národnostní, vysokou míru inflace, ostré rozdíly mezi městem a venkovem i jednotlivými regiony, nezabránil však přežívání nacionalismu, který se po rozpadu vých. bloku zasloužil o destrukci celého jugoslávského samosprávného systému.
self-governing socialism socialisme autogestionnaire Selbstverwaltungssozialismus socialismo autogestito
Literatura: Iljinski, I. P.: Socialistická samospráva lidu. Praha 1989; Ivaniševič, S. – Pavič, Ž. – Ramljak, M.: Samoupravljanje. Zagreb 1979.
Viz též heslo společnost nedokonalá v Petruskových Společnostech (2006)