Společnost práce (PSpol)
Společnost práce
V polovině 60. letech se počala ozývat vážná upozornění, že možná stojíme před „koncem společnosti práce“. Asi poprvé je čteme u André Gorze, jenž do své knihy Les chemin du Paradis z roku 1983 (přeloženo volně Vyhnání z ráje, čemuž odpovídá i reprodukce Giottovy fresky ze 14. století na obálce knihy) vložil subkapitolu o „konci společnosti práce“. Spojuje „konec společnosti práce“ poprvé přesně s elektronickou revolucí, ale nevidí v tom společenskou katastrofu či „tragický problém“, spíše naplnění Marxovy vize, podle níž osvobození práce z její bezprostřednosti a partikularity promění individuální práci v práci společenskou. Marxovy úvahy z Ekonomicko-filozofických rukopisů a z Rukopisů Grundrisse jsou možná mnohem méně předvídavé, než jak to vidí Gorz. Sám má však pravdu v tom, když konstatuje, že „konec společnosti práce“ signalizuje nejen rostoucí nezaměstnanost (ta je permanentím průvodním jevem moderního kapitalismu), ale spíše dvě méně viditelné okolnosti: 1. objem nezbytné práce rapidně ubývá, dokonce tak, že většinu materiálních aktivit a organizačních činností sociálně marginalizuje (staví na okraj objemu struktury společenských činností) a 2. práce již nepředpokládá bezprostřední kontakt pracujícího s materiálem (tím zejména manuální práce ztrácí poslední podobnost s tradiční řemeslnou výrobou).
Již v roce 1956 analyzoval fenomén rozdrobené práce, která signalizovala „konec společnosti práce“, Georges Friedmann, který ohrožení „tradiční práce“ viděl stále ještě v automatizaci výroby, jež vytlačí dělníka z jeho tradičního postavení (nikoliv tedy v „elektronické revoluci“, která k tomu nakonec vedla). V duchu tehdy rozvíjeného „francouzského sociologického paradigmatu“ (Dumazedier) nadto analyzoval vztah „práce – volný čas“. Friedmann ale také pozorně zkoumal (s využitím podnětů Freudových, Frommových a Dumazedierových) důsledky toho, co označil jako „blokádu profesionální mobility“, kterou spojoval se zaváděním amerického stylu scientific management, jenž „prohloubil propast mezi myšlenkou a výkonem práce a zavedl do podniku přísně centralizovanou, autoritářskou, vertikální správní strukturu, která znemožnila polokvalifikovaným nebo nekvalifikovaným dělníkům jakýkoliv postup uvnitř podniku“ a ve svých důsledcích vedla nutně k růstu nezaměstnanosti. V té době ještě stále existovala vidina kultivace pracovníka ve výrobě prostřednictvím jeho aktivizace ve volném čase, vidina, která se s postupujícími lety proměnila v čirou fantazii (ostatně ani Friedmann nevěřil, že „mezi dělbou práce a opakovanými úkony na jedné straně a úrovní kulturní činnosti ve volném čase je jednoduchý vzájemný vztah“).
Do francouzského kritického ovzduší patří také pohled na práci, který formuloval Jean Baudrillard, když v roce 1975 v Le miroir de la production ou l’illusion critique du matérialisme historique ukázal, že již nevystačíme s marxovskou „pracovní teorií hodnoty“ ani s tím, že proletář přichází na trh prodat svou pracovní sílu, že dichotomie užitné a směnné hodnoty je neuspokojivá: ve světě znaků je nutné vzít v úvahu „symbolickou směnu“, která redefinuje jak objekty směny, tak i jejich producenty. Ostatně celá marxovská konstrukce stojí podle Baudrillarda na těchže mylných předpokladech o univerzalitě a reprezentativitě svých pojmů jako „buržoazní“ pojmy Pokroku, Přirozenosti, Člověka, Práva, Směny, Rozumu atd. Zejména pochybná je ale podle Baudrillarda Marxova idea „abstraktní práce“, tedy činnosti, z níž zmizel jakýkoliv obsah a užitný smysl (podle Marxovy teze z Kapitálu: „z produktů práce nezbylo nic, než u všech stejná přízračná předmětnost, pouhá sedlina bezrozdílné lidské práce, tj. vynaložení lidské pracovní síly bez ohledu na formu, jakou byla vynaložena“), protože jde o „přenos výkladové hypotézy do hájemství univerzálních pravd, které nejsou ničím jiným než čistotu metafyzikou“. Již v této Baudrillardově práci lze tedy najít názvuk tématu společnosti bez práce, spíše ovšem bez práce manuální než bez práce v obecném smyslu slova.
Osobitou a jen zdánlivě poněkud extravagantní teorii „obecné ekonomie“ nabízí sociologicky naprosto nedoceněný Georges Bataille. Jeho základní teze jsou (kromě detailních historických analýz od Aztéků po Webera a od potlače přes sovětskou modernitu po kapitalistický industrialismus) vlastně jen tři: 1. „Bataillovi nejde o to, aby abstraktně odsoudil produkci, ale o konkrétní otázku, k čemu zde vlastně produkce je – otázku, jež se týká především těch přebytků, které přesahují rámec životně nutné spotřeby společnosti“ (Wiechens, 1995); onen nadbytek, který každá společnost produkuje, je podle Bataille „prokletá část“, s níž si společnost většinou neví rady; 2. kapitalismus zradil své původní duchovní východisko, když všechno proměnil ve věci: věc se stala fetišem, modlou a symbolem: „Nelze požadovat osvobození člověka skrze vyčerpání všech možností věcí a přitom nechat na pokoji, jak to činí kapitalismus, všechny ty, kteří vidí jediný smysl jednak v popírání práce, která je pro ně nízká a hanebná, jednak ve vynášení činnosti, pro niž jsou pouze oni vyvoleni a která vrátí člověka sobě samému“; 3. člověk sice plýtvá produkty své práce, ale toto plýtvání není nepřirozené: „Je to tím, že člověk představuje na své planetě jakousi postranní a vyhýbavou odpověď na problém růstu. Pomocí práce a techniky nepochybně umožnil rozšiřování za stanovené hranice. Ale stejně jako je býložravec nadbytečný vzhledem k rostlině a masožravec vzhledem k býložravci, je i člověk schopen nejvíce a nadbytečně konzumovat přebytek energie, který tlak života ve shodě s jeho slunečním původem nabízí ke spálení“ (1967). Z toho lze v podstatě elementární logikou odvodit, že „společnost bez práce“ je zbytečná, protože pro všechny je přiměřené práce dost, nebude-li se produkovat nadbytečně a marnotratně: člověk se musí naučit zbavovat své nadbytečné energie a neplýtvat jí tím, že bude nekonečně rozvíjet „růst“ (nejde-li to v tradiční produktivní sféře, kde je růst limitován, jde to teoreticky „do nekonečna“ ve sféře služeb).
Bataille tak ovšem otevírá obecnější otázku, totiž etický a teologický (transcendentní) rozměr práce: i když každý sociolog ví, že kapitalismus se formoval ve zvláštní symbióze s protestantskou etikou (ale jistě nejen s ní), přece jen nutno připomenout, že již od poloviny 19. století (v neposlední řadě jako reakce na růst socialistického hnutí) se rozvíjí křesťanská sociální nauka, v níž je práci přisouzeno významné místo tím spíše, že práce je redefinována jako poslání a povolání, nikoliv pouze jako trest za dědičný hřích (srovnej encykliku Quadragesimo anno a zejména encykliku Jana Pavla II. Laborem exercens). Práce je tam pojata jako každá lidská aktivita, kterou lidé za práci pokládají, v užším smyslu je „práce svobodná, ale současně nutná činnost, která plyne z pocitu odpovědnosti, je spojena s námahou, ale i uspokojením, jejímž cílem je tvorba společensky užitečných materiálních nebo duchovních hodnot“ (citováno podle Szlachta, 2004).
Anglosaské teorie práce pomineme, jsou v podstatě pragmaticky (sociologicky relevantně, avšak v dostatečné obecné známosti) orientovány k výzkumu interpersonálních vztahů v průmyslu (talyorovská teorie „vědeckého řízení“, teorie mezilidských vztahů formulovaná týmem Eltona Maya již na počátku 30. let, řada teorií organizace a řízení „lidských zdrojů“ atd.).
V klasické české sociologii se zabýval prací velmi systematiky Emanuel Chalupný, který nám zůstavil vlastně jediné syntetické sociologické dílo o práci jako specifické lidské činnosti (psané v roce 1941). Chalupný se věnuje (jako později již zmínění francouzští sociologové) vztahu práce a odpočinku a nemůže tedy v onom zlověstném roce pominout ani ozdravné nacistické a fašistické dělnické akce, ale protože ještě nevypukla sovětsko-německá válka, lze se dočíst i o stachanovském hnutí (které je sice „případem aktivní, iniciativní účasti dělnictva na pokroku technické práce“, ale je současně „zbrzděno byrokratismem, což přiznal sám diktátor Stalin“). Chalupného spis zůstává asi dodnes tím nejlepším, co bylo o práci jako sociálním jevu u nás napsáno: práce, kterou Chalupný chápe jako protiklad zábavy (podobně tvoří dichotomie tělesné – duševní, akce – fikce, funkční – zbytné), je vymezena jako „kulturní činnost, záležející ve více méně pravidelném, úmyslném a účelovém vynaložení energie, jejíž účinek záleží subjektivně v námaze nebo únavě, objektivně ve vytvoření užitečných produktů“. Bez zajímavosti není ani to, že rozsáhlou část spisu věnuje „budoucnosti práce“, kde jednoznačných perspektiv nevidí.
V duchu marxismu jako oficiální ideologie se v zemích reálného socialismu pěstoval kult práce, ideologie práce byla dominantní ideologií a „hrdina socialistické práce“ bylo nejvyšší státní vyznamenání. Problém byl nejen v licoměrnosti celé věci, ale i v tom, že ideologie práce se proměnila v sekularizované náboženství, v ritualizovanou aktivitu provázenou navíc lží a podvody: atmosféru klamu a hry bez pravidel vystihovalo lidové rčení „my předstíráme, že pracujeme, oni předstírají, že nás platí“. Právě v tomto modu soužití „lidu a moci“ byl zaklet také nevyhnutelný konec reálného socialismu, jeho samovolný rozpad. Na druhé straně „kult práce“ vedl k extenzivnímu rozvoji sociologie práce, v jejímž rámci byla vyprodukována řada prací různorodé úrovně.
Pozitivní definici „společnosti práce“ máme od již citovaného André Gorze z jiné jeho práce, totiž Métamorphoses du travail: Quête du sens z roku 1988: „Společnost práce je taková společnost, v níž je práce chápána jako mravní závazek, jako sociální povinnost a jako legitimní cesta k osobnímu úspěchu… Jsme v zajetí ideologie práce.“ To říká Gorz ještě na konci 80. let, tedy poté, co Claus Offe vydal (1984) svou Arbeitsgesellschaft, v níž nejde o apoteózu „společnosti práce“, ale paradoxně o výklad toho, že jsme vstoupili do stadia, v němž „práce bude stále méně relevantní pro popis sebe sama a vnímání ostatních“, kdy práce začne hrát marginální roli a dominantní roli převezmou zájmy orientované na volný čas, životní styl a hravé uspořádání života. To všechno (samozřejmě ve vazbě na formující se informační, postindustriální atd. společnost) povede k oslabení tradičních pracovních ctností.
Pohlédneme-li ještě do Parsonsových textů ze 60. let, pak lze snadno zjistit, že se v nich (a v každé učebnici sociologie) vycházelo z reálného předpokladu, že profese (tedy výkon specifické práce) měla nejen statusotvornou funkci (vymezovala postavení v sociální hierarchii), ale také prediktivní funkci: z profese se dalo usuzovat na řadu dalších sociálně relevantních znaků, například na prestiž, vzdělání, příjem, životní styl, spotřební vzorce atd. Tato vývojová etapa podle Offeho definitivně skončila. Důsledky toho všeho nejsou zcela předvídatelné, ačkoliv je nesporné, že například u lidí dlouhodobě nezaměstnaných se vytvářejí averzivní postoje k práci. Ostatně otázka po pracovních ctnostech není irelevantní: práce totiž má nepochybně zčásti donucující charakter, ale podle tradičních představ také vedla ke kázni, disciplinovanosti, výkonnosti, sebezapření, zdvořilosti, schopnosti podřídit se atd. Věříme-li Offemu, že „nastal čas, aby si člověk uvědomil, že učinil epochální skok, jímž se loučí s fikcí společnosti práce, a přestal se tvářit tak, jako by existovala šance dát práci všem,“ pak věříme viditelné empirii: ukazatele nezaměstnanosti nejsou povzbudivé. Na druhé straně radikální rozchod se „společností práce“ je také rozchodem s emancipačním snem, že se člověk prostřednictvím „osvobozené práce“ bude realizovat jako člověk. Odložme tedy tuto vizi do komory s harampádím nebo do skladiště se zbožím s prošlou záruční lhůtou. Ale jasnou alternativu nevymezil nikdo, a co je horší, nikdo na ni ani vážně nepomýšlí.
Literatura:
Bataille, G. [1967] 1998. Prokletá část. Praha: Herrmann a synové
Baudrillard, J. 1975. Le miroir de la production ou l’illusion critique du matérialisme historique. Paris: Galilée
Friedmann, G. [1956] 1970. Rozdrobená práce. Praha: Práce
Gorz, A. 1983. Les chemin du Paradis: L’agonie du Capital. Paris. Galilée
Gorz, A. 1988. Métamorphoses du travail. Quête du sens. Critique de la raison écomomique. Paris: Galilée
Chalupný, E. 1941. Práce a jiné sociální činnosti. Sociologie, díl IV., sv. 3. Praha: nákladem vlastním
Marx, K. [1867] 1953. Kapitál, sv. I. Praha: SNPL
Offe, C. (Hg.) 1984. Arbeitsgesellschaft. Strukturprobleme und Zukunftsperspektiven. Frankfurt/M.: Campus
Offe, C. 2000. Společnost práce. In: A. Pongs (ed.). [1999], V jaké společnosti vlastně žijeme? Praha: ISV
Szlachta, B. (ed.). 2004. Słownik społeczny. Kraków: WAM
Wiechens, P. [1995] 1998. Kdo je Bataille. Praha: SOFIS a Pastelka
Viz též heslo práce, práce rozdrobená, čas volný nebo sociologie práce ve Velkém sociologickém slovníku (1996)