Čas volný

čas volný – obecně čas, v němž člověk nevykonává činnosti pod tlakem závazků plynoucích ze spol. dělby práce nebo z nutnosti zachování svého biofyziologického či rodinného systému. Definice č.v. jako času, který zbývá po splnění pracovních a nepracovních povinností, bývají označovány jako kvant. či reziduální (zůstatkové). Vedle nich existuje také řada pokusů o určení č.v. pomocí nějaké jeho význ. vlastnosti (definice kval. či normativní) – obvykle je to subjektivně svobodná volba činností v č.v., jejich bezprostřední neutilitárnost, přítomnost příjemných prožitků a očekávání apod. Už v tomto zákl. rozlišení se do jisté míry odráží dvojí výchozí přístup k chápání tohoto jevu, známý vlastně už od dob Aristotelových, který ve své Etice Nikomachově zdůrazňuje význam č.v. (scholé) pro jedince (jako činnosti, přinášející mu nejvyšší vnitřní blaho, a ztotožňované proto s rozjímáním), zatímco v Politice podtrhuje spíše jeho soc. roli (především jako prostoru pro veř. činnost). Č.v. v jeho současném slova smyslu vytvořil ovšem až kapitalismus. V něm získává č.v. 3 zásadní odlišnosti ve srovnání s předchozím obdobím; a) je individualizovaný, člověk jím disponuje relativně samostatně (na rozdíl od primitivních společností, v nichž čas práce i čas oddechu jsou podřízeny jednotné kolekt. kontrole obvykle formou náb. regulí); b) je všeobecný, týká se převážné většiny členů společnosti (na čemž nic nemění ani skutečnost, že v počátku kapitalismu bylo dosažení alespoň min. existence č.v. umožněno až soc. boji o uzákonění a postupné zkracování enormně dlouhé pracovní doby); c) je postaven do protikladu k pracovní době, která ve spojení s prodejem pracovní síly vystupuje vůči člověku jako čas „pro cizí“. Vzájemný vztah pracovního času a č.v., problémy skutečné svobody individua v č.v. (zejm. v moderní společnosti) a v neposlední řadě i možnosti překonání výše uvedeného protikladu tvoří dodnes zákl. osu fil. a s-gického teor. bádání v této oblasti.

Vědci se v zásadě shodují na třech funkcích č.v., které zároveň mohou sloužit i jako hierarchizační měřítko hodnoty jeho využití: člověk v č.v. jednak odpočívá, jednak vyhledává zábavu a věnuje se jí a konečně zde také rozvíjí svou vlastní osobnost. Ze spol. hlediska lze tyto funkce vyjádřit jako fyzickou a psych. regeneraci pracovní síly a jako osvojování či aktivní spoluvytváření kultury v širokém významu. Konkrétní naplňování těchto funkcí (tedy struktura činností v č.v., která tvoří hlavní náplň empir. bádání v této oblasti) se však samozřejmě u různých jedinců i soc. skupin značně různí. Závisí jednak na širších soc. podmínkách, determinujících jak celkový rozsah č.v., tak obecnou dostupnost jednotlivých forem jeho realizace, jednak na individ. soc.-demogr. charakteristikách jedince (jeho pohlaví, věku, rodinném stavu, vzdělání, pracovníjn zařazení, výši příjmu atp.). V moderních společnostech můžeme také hovořit o různých rytmech č.v., tj. o jeho víceméně pravidelném výskytu z hlediska denního (bývá zde pod vlivem převažující první průmyslové směny většinou soustředěn do několika podvečerních a večerních hodin), týdenního (dvoudenní víkendy), ročního (dovolená), příp. celoživotního. Rovněž toto kritérium podstatným způsobem ovlivňuje náplň č.v. i vnější nabídky k jeho využití. Informace o reálném rozsahu a struktuře č.v. lze získat zejm. technikou časového snímku. Její součástí jsou zatím nejednotné pokusy o podrobnější vnitřní kategorizaci aktivit č.v. Obvykle se rozlišují např. komplexy osobních zálib, komplexy fyzických aktivit, komplexy aktivit spojených se stykem s kult. hodnotami či se spol. kontakty, plochy nečinného odpočinku apod. V čes. zemích disponuje v současné době ekon. činný obyvatel v průměru asi 30 hod. č.v. týdně; zhruba třetinu tohoto času věnuje sledování televize. (Viz také průmysl volného času, sociologie volného času.)

free time, leisure time temps libre, loisir Freizeit tempo libero

Literatura: Goodale, T. L.Witt, P. A.: eds: Recreation and Leisure. Issues in an Era of Change. Oxford 1985; Kaplan, M.: Leisure. Theory and Policy. New York, London, Sydney, Toronto 1975; Kelly, J. R.: Leisure. Englewood Cliffs, N.J. 1982; viz též sociologie volného času.

Pavel Pácl


Viz též heslo čas volný v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)