Čas volný (MSgS)

čas volný (MSgS) je pojem velmi rozličně vykládaný ve světové sociologické literatuře. Jeho interpretace osciluje mezi velmi úzkým pojetím volného času jako prostoru pro hru, zábavu, rekreaci, a pojetím širokým, jež zahrnuje i všechny společenské aspekty a funkce volného času.

Volný čas nelze ztotožňovat s veškerou mimopracovní dobou (to je čas, který zůstává člověku k dispozici po vyčlenění pracovní doby včetně přesčasových hodin); představuje jen její část, a to tu, která zbude, odečteme-li ze sumy veškeré mimopracovní doby čas, spotřebovaný: a) na cestu do práce a z práce; b) zajištění chodu domácnosti a péči o rodinu; c) uspokojení základních biologicko-fyziologických potřeb.

Volný čas představuje tu část mimopracovní doby, v níž vystupuje člověk maximálně (tzn. nikoli zcela) uvolněný od pracovních, společenských, rodinných povinností i povinností vůči vlastní osobě. Je prostorem pro rozvoj nejrůznějších činností, v němž dochází k prolínání (případně střetávání) dvou nikoli identických sfér potřeb a zájmů a hledisek — individuální a společenské.

Ve smyslu individuálním může volný čas mít trojí funkci: uspokojovat nároky člověka na odpočinek, zábavu a vlastní rozvoj. Ve smyslu společenském vystupují do popředí hlediska: regenerace pracovní síly (míra a kvalita této regenerace zpětně ovlivňuje sféru produkce), osvojování si kultury v širokém slova smyslu (s otevřeným problémem vztahu konzumu a tvorby v životě moderního člověka) a proces alienace a dezalienace (spojený především s řešením otázky univerzalizace lidské osobnosti, tj. překonáváním tradiční dělby práce a jejích důsledků).

Lidé odjakživa prožívali svůj život nejen v práci, ale i v odpočinku, zábavě či hře. V primitivních společnostech se u všech jejich příslušníků proplétala práce s hrou a s náboženskými obřady. S jejich rozpadem vzniká již třídně strukturovaná společnost. Úzké společenské vrstvy (svobodných občanů antických států, otrokářů, později aristokratů) jsou díky práci otroků či nevolníků zbaveny základních starostí o materiální obživu. V uzavřené, statické společenské hierarchii získávají rodem nejen bohatství, společenské postavení a prestiž, ale i život spojený s dostatkem času, který umožňuje jak bohatý kulturní a intelektuální vývoj těch, kteří jím disponují, tak úpadek v naprosté zahálce a netečnosti. Naproti tomu v životním rytmu masy výrobců dominuje práce, přerušovaná chvílemi odpočinku. Pracovní režim je regulován jednak přírodou (fyzickými silami pracovníka, nemocemi, střídáním ročních a denních dob), jednak církví (v antice a středověku dosahuje počet dnů v roce, v nichž se nepracuje, až počtu 115). Dny bez práce jsou spojeny s účastí na církevních obřadech, nemocí, starostí o vlastní domácnost. Nesvobodný, chudý, do starostí o elementární obživu ponořený člověk nemůže čas, který mu eventuálně zbývá, strávit jinak než v prostém odpočinku, znamenajícím především regeneraci jeho pracovních schopností. V této diferencované společenské skutečnosti, kdy na jednom pólu se hromadí požitek, konzum, volný čas — na druhém pak práce a starost o základní existenci — i teorie rozpoznává váhu takových hodnot, jakou je právě volný čas.

Řecká filosofie považuje volný čas (scholé) za míru lidského štěstí. Aristoteles spojuje „scholé“ s činností rozjímavou, jež nesměřuje k žádnému jinému cíli, nýbrž je milována pro sebe samu. V tomto spojení volného času s nezainteresovanou činností (jež nesleduje žádný přímý užitek, jejíž hodnota tkví v ní samé) vidí nejvyšší blaženost a přímo atributivní rys volného času. Toto pojetí volného času v jeho určité autonomnosti (jež vyjadřuje zároveň chápání volného času a práce jako dvou oddělených sfér) se liší od účelového chápání volného času jako nástroje k dosažení určitého cíle, jež se objevuje již u Platóna, a zejména zřetelně se zračí v křesťanské ideologii, v níž odpočinek je plně podřízen práci, je jen nezbytným přerušením práce k nutnému oddechu a účasti na náboženských obřadech.

Společenské proměny spojené se vznikem kapitalismu, nové třídní rozvrstvení společnosti, vznik námezdní práce i relativně svobodné pracovní síly, výrazně pozměňují podobu volného času.

Teprve rozvoj průmyslu vytváří bázi pro rozvoj těch jeho atributivních rysů, jež jsou charakteristické pro volný čas jako fenomén moderní industriálni společnosti.

Nároky rozvoje průmyslu přinášejí s sebou především rozštěpení dne na dvě výrazně od sebe oddělené části — dobu pracovní a mimopracovní, a to pro masu všech námezdních pracovníků. Pracovní režim přestává být závislý na přírodě a církvi. Jeho rytmus je určen potřebami a možnostmi rozvíjející se techniky, intenzitou třídních střetnutí. Jeho dodržování je upravováno a sankcionováno občanskými zákony. Pracovní doba je velmi drastická. Na počátku 19. století se pracovalo 16 i více hodin, v polovině 19. století 12—14 hodin i více.

Problematika volného času objevuje se v těchto podmínkách jako součást velikých koncepcí společenských proměn, a to především ve vzájemném vztahu s prací. Tak Fourier požaduje proměny práce samé, její přeměnu na hru, zálibu, a naznačuje i proměny vztahu práce a zábavy. Spolu s rozvíjející se průmyslovou revolucí začíná se chápat skutečná dějinná role práce (Hegel, Marx) nejen jako sféry tvorby materiálních a kulturních statků, ale i tvorby člověka. Z této pozice, rozvinuté Marxem, je možné překonat dualismus práce a volného času, k němuž logicky vede autonomní pojetí volného času (k němuž částečně tenduje dnešní západní sociologie), i redukci člověka na pouhou pracovní sílu, jejímž výrazem je i účelové pojetí volného času (jehož náznaky se někdy objevují v socialistické literatuře).

Volný čas, jeho perspektivy, objevují se především jako součást Marxovy analýzy práce, tj. v určitých historických podmínkách odcizené práce a společenských předpokladů, za nichž se může odcizená práce proměnit ve svobodnou tvůrčí lidskou činnost. Vývoj vztahu práce a volného času představuje vnitřně rozporný proces, ve kterém hlavní důraz leží na sféře práce, která nejen podstatně určuje danou podobu volného času, ale obsahuje i klíč k jeho možným proměnám.

Éra strojové výroby přináší s sebou celou řadu stránek, jež podstatně mění charakter lidské práce; dělník se stává poddaným stroje, s postupující dělbou práce se jeho vlastní činnost obsahově vyprazdňuje, dostává charakter „abstraktní práce“.

Doba po práci je prožívána v příkrém kontrastu proti době pracovní, ačkoli je zároveň sférou práce přísně kauzálně determinována, jak co do rozsahu, tak co do hodnoty využití.

V procesu vývoje techniky nahradí postupně stroj dělníka do té míry, že umožní, aby člověk byl zcela vypojen z bezprostřední účasti ve výrobním procesu. V tomto stadiu ekonomicko-technického rozvoje stane se nutným a prvořadým předpokladem dalšího rozvoje výrobních sil všestranný rozvoj samotného výrobce, který se promění v „bohatou individualitu, která je právě tak všestranná ve své produkci jako konzumu“ (Marx).

Kvalitativně nová éra technického rozvoje nahradí strnulou dělbu práce omezující lidskou osobnost ve všech jejích životních projevech takovou organizací lidské činnosti, jež uvolní všechny její talenty a vlohy. Práce, jež je člověku vnější a je převážně prostředkem sebezachování, promění se do té míry, že se stane lidskou potřebou jako vpravdě nejlidštější činnost. Za této situace zmizí také dosavadní ostrá hranice mezi prací a volným časem.

Všechny tyto procesy jsou ovšem neoddělitelně spjaty se strukturálními společenskými proměnami socialistického charakteru.

Volný čas vystupuje v této koncepci ve dvou výrazných funkcích:

Jako sféra regenerace a rozvoje pracovní síly, která hodnoty, jež si ve volném čase osvojuje, vnáší jako pozitivní přínos zpět do výrobního procesu. Na bázi uvedených technických proměn, kdy přestává být jednoduchá práce „hlavním zdrojem bohatství, přestává a musí přestat být pracovní doba mírou bohatství“. Naopak jeho mírou se stává „disposable time“ — volný čas, v němž pracovní síla se může plně rozvíjet v souladu s nároky a potřebami diktovanými nutností ovládat a řídit materiální výrobu.
Jako sféra univerzalizace člověka. Na této bázi a jedině na ní vznikají také předpoklady pro to, aby člověk ve volném čase se rozvíjel jako všestranné, univerzální individuum; zde začíná „rozvoj lidských sil, který je sám sobě účelem“.

Během posledního století se situace v mnohém podstatně změnila. Pracovní doba se pomalu, ale neustále zkracuje, a dnes osciluje mezi 48—40 hodinami týdně. Ve srovnání s koncem 19. století získal člověk pro sebe denně nejméně 4 hodiny — v řadě odvětví a zemí 5denní pracovní týden, placenou dovolenou, jejíž základ se pohybuje mezi 1—4 týdny a zkrácenou celoživotní pracovní dobu, související s prodloužením školní docházky, zkrácením profesionální aktivity a prodloužením lidského věku.

Volný čas přestal být výsadou početně omezených vrstev, ale stává se v industriálně vyspělých společnostech soudobého socialismu i kapitalismu masovým společenským jevem. Roste nejen jeho rozsah, ale i jeho společenská závažnost. Proces valorizace volného času je uváděn do pohybu především dvěma faktory:

Rozvojem technického pokroku, který: a) umožňuje zkracování pracovní doby; b) vytváří nový druh převážně psychické únavy, vyžadující adekvátní kompenzaci; c) mění charakter práce a spolu s tím klade i nové nároky na vybavenost pracovní síly (stále více profesí vyžaduje doplňování školního vzdělání, takže pro část lidí se studium a adaptace k novým kvalifikačním požadavkům stává neukončeným celoživotním procesem).
Vývojem životní úrovně a lidských potřeb; čím více jsou uspokojovány elementární potřeby reprodukce lidského rodu a člověka, tím více realizace potřeb, jdoucích nad toto elementární nivó, je náročná také na čas (člověk vybavený televizorem, autem, chatou atd.), s finančními prostředky, jež má k dispozici pro dobu dovolené, potřebuje také čas k tomu, aby mohl dosaženou životní úroveň realizovat.

Volný čas je tedy jednak determinován celou škálou jiných faktorů (věk, různost pohlaví, rodinná situace, vzdělání, pracovní zařazení atd.), jednak sám vystupuje také jako determinující činitel a prolíná všemi sférami společenského i individuálního života (ovlivňuje zpětně vztah k práci, model rodinného života, míru společenské angažovanosti jednotlivce, ale také proměny ve struktuře zaměstnanosti obyvatelstva — růst terciárního sektoru, strukturu konzumu atd.) a v této své celistvosti musí být studován.

Sociologie volného času, jejíž počátek je spojen s vydáním knihy Th. Veblena The Theory of the Leisure Class (1899) začíná se skutečně rozvíjet až po druhé světové válce. Mezi válkami bylo provedeno několik zajímavých empirických výzkumů, stimulovaných zejména zavedením osmihodinové pracovní doby, jež vyvolalo jak obavy a znepokojení nad tímto faktem, tak i požadavek organizování volného času, formulovaný I. mezinárodním kongresem o volném čase dělníků (1920). V SSSR vydává Strumilin výsledky prvních studií časových rozvrhů dne Rabočij byt v cifrach (1926). V USA publikuje Lundberg výsledky svých výzkumů Leisure in Suburban Study (1934).

V dnešní bohaté sociologické literatuře je problematika volného času zkoumána z různých aspektů, akcentovány nejrůznější souvislosti.

Někteří západní sociologové soudí, že růst volného času i jeho hodnoty jsou bytostným rysem soudobého vývoje a hovoří o transformaci společnosti ve společnost volného času (Freizeitgesellschaft, Civilisation du loisir), jež má představovat postupnou proměnu dnešního kapitalismu v humanističtější společnost.

Jiní zdůrazňují spíše nejednoznačnost tohoto procesu, podtrhujíce některé jeho negativní aspekty. Tak Schelsky charakterizuje volný čas jako novou sféru stále narůstajícího odcizení. „Člověk naší společnosti vstupuje ve volném čase pod nadvládu jiné znásilňující zákonitosti industriální společnosti, než jak je tomu v rámci jeho povolání, totiž pod znásilňující zákonitost konzumu.“

Friedman odhaluje některé odlidšťující stránky volného času v kontextu s analýzou odlidšťující podoby práce. Člověk, který nenachází uspokojení v práci, která nestimuluje jeho intelektuální a duchovní rozvoj, chce se realizovat ve volném čase. Zde často nachází uspokojení, i když většinou iluzorní, náhražkové. Na tomto faktu nic nezmění ani proměny ve sféře práce, spojené se zaváděním automatizace, kdy dělník se stává stále více operatérem, mačkajícím knoflíky. Naopak naléhavě vyvstává otázka „Může volný čas nahradit práci jako centrum osobní rovnováhy a ohnisko satisfakce v lidském životě?“ Friedman se ptá, zda vůbec volný čas má takovou nosnost, aby sehrál roli, která, jak se domnívá, je mu v historii vývoje industriální společnosti přiřčena. Zároveň směřuje k určitým pozitivním návrhům, v nichž dominuje výchova. Vychovávat lidi pro život ve volném čase, proti komercionalizovanému sektoru postavit sektor výchovného volného času, zásahy státu usměrňovat vliv mass-medií, jež obsahují jak bohaté možností, tak nezměrná nebezpečí.

Pojetí vývoje světa jako procesu, v němž se dostává stále větší slovo volnému času na úkor práce, je ve světové západní literatuře velmi rozšířené. Riesman zkoumá proměny v makrostruktuře industriální společnosti a dochází k obdobnému závěru pro její nejrozvinutější stadium, jež charakterizuje jako společnost postindustriální. Zde přestává být práce centrální hodnotou a volný čas se stává nejen co do rozsahu, ale i co do závažnosti stále významnějším společenským jevem, což odpovídá i přesunům v ekonomické sféře, kde dochází k přechodu z éry produkce do éry konzumu.

Toto pojetí v podstatě zastává i Dumazedier, jeden z nejpodnětnějších západních sociologů volného času. Soudí, že „volný čas není nějakým druhotným produktem soudobé civilizace, ale produktem centrálním. Práce není prožívána jako cíl, ale jako prostředek“. Dumazedier přistupuje ke zkoumání volného času jako určitého autonomního jevu v soudobé společnosti, který je nejen determinovaný, ale i determinující. V četných empirických výzkumech hledá odpověď na otázku, jaké hodnoty zvětšující se prostor volného času přináší. Nesdílí jednoznačný optimismus Fourastiérův, který se domnívá, že rozšířená školní docházka a volný čas „samy o sobě by stačily vyvolat metamorfózu humanity“. Zdůrazňuje dvojznačný charakter volného času, který se může stát jak zdrojem růstu kulturní úrovně a společenské aktivity lidí, tak může vést k vývoji opačnému, k určité devalvaci kulturních, společenských i lidských hodnot.

Také Kaplan chápe volný čas jako sféru, která je nejen ovlivňována řadou jiných společenských faktorů, ale zdůrazňuje i zpětnou vazbu. Svět práce je stále více posuzován hodnotami života ve volném čase. Činnosti volného času umožňují určitou obnovu rodiny, posilujíce její otevřenost vůči vnějšímu světu. Zvětšuje se počet i role různých organizací, spojených s aktivitami volného času.

Zkoumání volného času se intenzívně rozvíjí i v socialistických zemích. V Sovětském svazu jsou to ekonomové Strumilin a Pruděnskij, dále Petrosjan, kteří se věnují zejména studiu časových rozvrhů dne. Volný čas chápou především jako sféru reprodukce pracovní síly a v této souvislosti zkoumají jeho racionální využívání. Optimální struktura činností a zájmů ve volném čase v socialistické společností se pak jeví jako stupnice, v níž dominuje zvyšování kvalifikace, studium, všechny formy sebevzdělávání a společenská aktivita. Sociologickým výzkumem této problematiky se zabývá především Grušin.

Bohatý empirický výzkum se rozvíjí v Polsku (kde je spojen zejména s prací Z. Skorzyńského, studiemi A. Kłoskowské o masové kultuře) a v současné době i v Československu.

Pro marxistickou sociologii volného času zůstává především otevřeným úkolem řešení otázky vývoje vztahu práce a volného času. Rozvinutí této problematiky, vytyčené Marxem, pro podmínky technicky vyspělé socialistické společnosti v konfrontaci s industriálními společnostmi Západu může znamenat specifický vklad marxistické teorie pro rozvoj sociologie volného času.

Tento vztah je pro sociologii volného času nikoli otázkou dílčí, ale koncepční. Práce právě není jen prostředek k dosažení jiných hodnot, který snad postupně může být nahrazen jinými prostředky, ale má také hodnotu o sobě, jako rozporuplný symptom lidství, s nímž jsou mateční šňůrou spojeny všechny ostatní lidské hodnoty i hodnoty volného času.

Tato problematika poukazuje k ještě hlubšímu filosofickému východisku sociologického výzkumu lidské činnosti (tedy i činností ve volném čase), totiž ke vztahu individuálního a společenského.

Člověk je jednak součást společenského organismu — bytost pro jiné, jednak individuum — bytost pro sebe. Pojítkem společenského organismu je právě práce. Prací přesahuje člověk sám sebe a spoluvytváří dějiny. Práce má v dějinách velmi rozporuplnou podobu i konsekvence, je však nezastupitelnou lidskou hodnotou. Schizofrenní dualismus odcizené práce a zhumanizovaného a humanizujícího volného času je velmi problematický a statický teoretický odraz určitých reálných změn v postavení člověka v moderní společnosti.

Rozvinutí této problematiky má klíčový význam pro celou řadu dílčích otázek až po problém charakteristiky činností volného času a tím tedy i volného času samotného. Někteří sociologové zdůrazňují zejména osvobozující, nezainteresovaný charakter činností volného času. Charakter osvobozující je spojen s tím, že volný čas je světem volby činností (eventuálně nečinnosti). Jako podstatné určení zde vyznívá ono „mohu“, „chci“, „mám chuť“. Libovůle volby není ovšem absolutní, je značně determinována tím, že charakter lidských přání, zálib je nejrůzněji ovlivňován vnější skutečností a že možnost jejich naplnění je právě tak determinována řadou okolností společenské povahy. Ve volném čase však nesporně vystupuje do popředí možnost, byť determinované volby, proti „musím“, proti striktní disciplíně pracovního procesu, která pokračuje i po práci v plnění celé řady povinností, souvisejících s biologicko-fyziologickými, společenskými i rodinnými povinnostmi a závazky člověka.

Nezainteresovaný charakter činností volného času znamená, že nepřinášejí bezprostřední, přímý užitek. Hlavní jejich smysl není tedy v jejich zprostředkující funkci. Nevystupují především jako prostředek k dosažení určitého cíle, ale spíše v bezprostředním vztahu k člověku. Do popředí vystupuje sama činnost, jež je zdrojem zážitků fyzických, estetických, intelektuálních či emocionálních, a s ní také hodnota okamžiku, přítomnosti, aktuálního prožitku a nikoli budoucího cíle.

Vyjadřuje touhu člověka po tom, najít ve volném čase chvíle radosti, štěstí, satisfakce. To samozřejmě nevylučuje možnost uspokojení podobných nároků i ve sféře práce, plnění povinností společenských, rodinných a jiných. Pro volný čas je však tento nárok bytostný. Volný čas, to je čas, který může člověk využít bezprostředně pro sebe, ve kterém maximálně patří sám sobě, v němž může — více než kdykoli jindy — dělat to, co jej baví a co mu přímo přináší potěšení, zábavu, odpočinek. Vztah člověka, času, činnosti i hodnot je tu bezprostřednější než v jakékoli jiné sféře.

Za optimální strukturu činností lze považovat takovou jejich kombinaci, jež ve svém úhrnu uspokojuje lidskou potřebu odpočinku, zábavy i rozvoje a tím přispívá k určité relativní harmonii a rovnováze osobnosti. Odpočinkem se kompenzuje především únava z práce, zesílená v technické civilizaci prostředím velkopodniku a velkoměsta, kde žije a pracuje stále více lidí. Zábava má především přerušit monotónnost každodenního života, jež proniká do celého dne, naplněného opakujícími se povinnostmi pracovními, rodinnými i společenskými. Činnosti směřující k rozvoji osobnosti jsou zejména ty, jež alespoň částečně vyrovnávají jednostrannosti vyplývající ze společenské dělby práce.

Tyto charakteristiky jsou však odpovídající a platné jen v určité rovině, tj. zkoumá-li se volný čas jako víceméně autonomní jev, kde jako nejpodstatnější pak vystupuje jeho vztah k individuu. Pro pochopení specifiky daného jevu je podobný přístup patrně nezbytný. Skutečnosti adekvátnější pohled vyžaduje však další krok — totiž integraci takto vyňatého a pochopeného jevu zpět do celé složité vazby společenských souvislostí a determinací nejen vnějších, ale i vnitřních. V tomto procesu se pak zřejmě ukáže i určitá relativnost uvedených charakteristik a problematičnost jejich absolutizací.

Z tohoto hlediska je také možné hledat řešení sporné otázky, zdaleka ne pouze klasifikačního rázu, jak chápat takové činnosti, jež svou povahu oscilují mezi prací a volným časem, například studium a sebevzdělávání směřující ke zvyšování kvalifikace, či společenskopolitická aktivita. Někteří sociologové je chápou jako činnosti vyloženě nespadající do sféry volného času, jiní jako nejhodnotnější jeho naplnění. Nesporně právě ve sféře prosazování a rozvíjení technického pokroku (který stimuluje i nové kvalifikační nároky), právě tak jako ve sféře účasti na řízení se řeší otázky principiálního významu i pro volný čas; překonávání dané dělby práce a postavení člověka jako značně manipulovaného a přizpůsobovaného potřebám technicky vyspělé a proorganizované společnosti. Je zcela oprávněné chápat tyto činnosti jako organickou součást naplnění volného času, jako nejvýrazněji angažovanou jeho část, v níž člověk přispívá k rozvíjení těch společenských procesů, jež mají klíčový význam pro humanizaci postavení člověka v soudobé společnosti i jeho života ve volném čase.

Volný čas je zkoumán jak z těchto základních koncepčních hledisek, tak ve svých dílčích aspektech a jednotlivých projevech, tak ve vztahu k různým determinujícím činitelům. Jsou používány různé metody, nejčastěji empirické. V posledním letech se objevují první mezinárodní komparativní výzkumy. V roce 1956 byl uskutečněn první výzkum toho druhu (pod vedením Dumazediera) v šesti evropských městech — Jugoslávie, Polska, Francie, Finska, Dánska a NSR.

V současné době probíhá velký komparativní výzkum časových rozvrhů dne, řízený Szalaïem (vídeňské centrum společenských věd).

Tyto výzkumy mohou jen akcentovat závažnost některých otevřených problémů: jak ovlivňuje společenskoekonomické zřízení volný čas, strukturu činností, hierarchii zájmů a hodnot, na kterých faktorech závisí, zda je a bude využíván ve smyslu rozvoje člověka, jeho určité harmonizace či naopak povede k devalvaci hodnot a narušování lidské osobnosti? Jaká je optimální struktura využití volného času a jakých zásahů je třeba k její realizaci? Řešení těchto otázek je spojeno s rozvíjením metod i teorie sociologie volného času.

Literatura: Červinka A. a kol., Práce a volný čas, Praha, 1966; Disman M., Volný čas a kulturní život, Praha, 1966; Dumazedier J., Vers une civilisation du loisir, Seuil, Paris, 1962; Filipcová B., Člověk, práce, volný čas, Praha, 1966; Kaplan M., Leisure in America, John Wiby a. Sons, New York, 1960; Larrabee E., ed., Mass Leisure, The Free Press, Glencoe, 1958; Pruděnskij G. A., Vremja i trud, Mysl, Moskva, 1964; Petrosjan G. S., Vněrabočeje vremja trudjaščichsja v SSSR, Moskva, 1965; Skorzyński Z., Mięzy pracy i vypoczyńkiem, OSSOLINEUM, Warszawa, 1965; Švigová M., Volný čas a my, Praha, 1968; Veblen T., The Theory of the Leisure Class, The New-American Library, New York, 1962; Weber E., Das Freizeitproblem, Reinhardt, München, 1963.

Blanka Filipcová

Viz též heslo čas volný ve Velkém sociologickém slovníku (1996)