Společnost superindustriální (PSpol)
Společnost superindustriální
Toto označení navržené Alvinem Tofflerem (1970) pro extrémně rozvinutou industriální společnost disponující technologií, která je nejen schopna saturovat primární a sekundární potřeby svých členů, ale především umožňuje zrychlenou a adekvátní adaptaci na sociální zrychlení (akceleraci), se sice valně neujalo, ale pro úplnost i pro jeho zajímavost je uvádíme. Superindustriální společnost je společností, která je situována do nestabilního a dynamického prostředí a proto musí řešit většinou nestandardní a nepředvídané úkoly. Zatímco tradiční i industriální společnost se pohybovaly v rámci vysoké míry stability a tomu přizpůsobily formy své organizace (zejména s rozvinutou a stabilizovanou byrokracií, kterou ještě Max Weber pokládal za nosný pilíř moderní společnosti), superindustriální společnost řeší většinou problémy nestandardní, stále nové, nepředvídatelné a proto i její organizace musí být přiměřeně pružná. Byrokracii střídá adhokracie (z lat. ad hoc – k nějakému konkrétnímu účelu), nová forma dynamického řízení. To se na jedné straně projevuje ve zvýšené efektivitě řešení konkrétních problémů (nejen ekonomických, ale i sociálních), na druhé straně ve zvýšené nestabilitě populace, konkrétně v růstu nezbytné migrace a mobility horizontální (pohyb v prostoru) i vertikální (změna sociálního postavení): adhokracie je na rozdíl od byrokracie, která garantovala „sociální a životní jistoty“, krutá v tom, že umožňuje raketový vzestup, ale negarantuje setrvání na dosaženém stupni sociální hierarchie.
V superindustriální společnosti se také proměňuje podoba tzv. řídicí hierarchie, která přestává být stabilní a mění se ve variabilní strukturu. Jestliže klasická byrokracie, jejíž existencí je v klasické sociologii spoluvymezena podoba moderní společnosti (kapitalismu), byla definována stálostí, hierarchickou strukturou a přesnou dělbou práce, což formovalo také osobní vlastnosti byrokrata (oddanost podniku a závazek vůči organizaci), pak superindustriální společnost rozvíjí jiné vlastnosti: nepředpokládá oddanost, ale „funkční přidruženost“, tedy plnění zadaných úkolů ve vymezeném čase. Sociálně psychologicky to ale znamená zvýšení zátěže kladené na jednotlivce, požadavek rychlé adaptability na nové prostředí a osvojování nových znalostí a současně destabilizaci lidských vztahů ke konkrétním místům, věcem, ale i jiným lidem. Jinými slovy (také Tofflerovými) jde o „společnost vysokého stupně pomíjivosti“.
Ačkoliv Tofflerova vize byla v jednotlivostech korigována (vznikla před 35 lety), její sociologická relevance je nesporná a podnětná tím, že respektuje růst významu nových technologií, ale nečiní z nich božstvo, demiurga nové společnosti.
Literatura:
Toffler, A. [1970] 1992. Šok z budoucnosti. Praha: Práce
Viz též heslo společnost industriální nebo futurologie ve Velkém sociologickém slovníku (1996)