Společnost industriální
společnost industriální – (z fr. industrie, to z lat. industria = pracovitost) – též společnost průmyslová – široký pojem zahrnující různé formy spol. organizace, běžné v zemích s vyvinutou průmyslovou výrobou. Jeho hlavní užitečnost je v tom, že má odlišit (v hist. perspektivě) typ společnosti, v níž průmyslová výroba převládá, od společností ostatních, hist. především od tzv. tradičního společenství (viz též společnost vojenská a společnost průmyslová). Model s.i. by tedy měl zdůrazňovat prvky determinované nebo rozhodujícím způsobem ovlivněné činností průmyslového výrobního sektoru. Vzhledem ke kardinální důležitosti ekon. subsystému, v němž se průmyslový přístup a metoda nejvíce projevují, je v současné době jen málo spol. oblastí, do nichž by průmysl nezasahoval. To do jisté míry opravňuje názor, že studium s.i. je vlastně formou komprehenzívní s-gie. Někteří badatelé považují s.i. dokonce za samostatnou civilizaci, v zásadě odlišnou od civilizací dřívějších. V každém případě je třeba s.i. chápat jako ideální typ, heuristickou pomůcku popsanou Maxem Weberem, které se existující společnosti s vyvinutou průmyslovou výrobou více nebo méně přibližují a podobají. Pokud jde o stránky spol. procesu, v nichž se průmyslový charakter nejzřetelněji odráží, bylo by možné aplikovat klasifikaci Talcotta Parsonse a jmenovat především „adaptaci“ a „integraci“. Průmyslová výroba je sui generis formou adaptace a ke svému účelu si přizpůsobuje i metody a nástroje integrace.
Klíčový element, který přetváří přeprůmyslové společnosti na s.i., je racionální dělba práce. Pod jejím vlivem se mění vazba spol. solidarit (viz solidarita mechanická a organická). Pro jedince a jeho úspěšné přežití ve společnosti se stávají důležitým jiní spoluaktéři (significant others) než ti, se kterými je svázán rodinným původem nebo místem bydliště. V s.i. dochází v dějinách poprvé k opravdové diverzifikaci pracovních rolí a ke stratifikaci struktury zaměstnání. Pracovní role nabývá mimořádného významu jako identifikační znak („Jaké je Vaše povolání?“ je jednou z prvních otázek, kterou si jedinci v s.i. vzájemně kladou při seznámení). Pracovní role je také prostředkem spol. vzestupu, sociální mobility, a stala se hlavním nástrojem politiky vyrovnávání životních příležitostí, zejm. ve prospěch znevýhodněných skupin a menšin. Dá se i tvrdit, že spol. vzestup ve význ. měřítku začal teprve se s.i., hlavně díky univerzalizaci pracovních příležitostí. Ústřední postavení racionálně organizované výroby s rozvětvenou dělbou práce a specializovanými pracovními rolemi si v s.i. vynucuje i velmi složitý mechanismus školství a profesionálního zácviku, a zasahuje tak pronikavě do subsystému integrace. Přechod mezi solidaritou mechanickou a organickou podněcuje přeměnu daných, bez argumentace přijímaných vztahů, nároků a povinností, charakteristických pro společnosti v předindustriálním stadiu, na vztahy, nároky a povinnosti smluvní. Zdá se, že této tendenci vývoje podléhají všechny instituce s výjimkou rodiny, která se v průběhu vývoje s.i. změnila z rodiny rozšířené na rodinu nukleární, ale jinak si zachovala svůj askriptivní ráz.
Protože s.i. vystavuje jedince zkušenostem zvl. druhu, dala zrod i zvl. chápání soc. skutečnosti, něčemu jako ideologii. Tato ideologie s.i. se projevuje v několika všeobecných představách a postojích, z nichž snad nejdůležitější je představa, že fyzický i spol. svět je možno změnit záměrnou racionální akcí. Odtud pramení i motivace k individ. činnosti s cílem zlepšit postavení jednotlivce na stratifikačním žebříčku, která do velké míry pohání tržní hospodářství s.i. Představy o možnosti přetvořit společnost záměrným volním aktem byly sice již výzbrojí soc. filozofie osvícenství, ale teprve úspěchy technologie a organizace v s.i. jim dodaly přesvědčivých důkazů. Člověk jako určovatel svých vlastních osudů však musel na druhé straně nevyhnutelně vyvinout větší pocit přímé odpovědnosti za běh světa. Není tedy náhodou, že s.i. zavedla myšlenku sociální spravedlnosti, za jejíž uskutečnění činí odpovědným svůj polit. subsystém. S.i. má také sklon k „monitorování“, tj. sledování a srovnávání výsledků vlastní činnosti, od níž očekává, že se bude zlepšovat po kvantitativní i kvalitativní stránce, že uskuteční to, čemu se říká pokrok, tj. postupný a nepřetržítý vývoj k lepšímu. Vlastní hodnotový systém a vlastní ideologie s.i. by se zdály ospravedlňovat nárok s.i. na to, aby byla uznána za samostatnou civilizaci. Ti, kteří tomu odporují, poukazuji na skutečnost, že mnohé zákl. instituce s.i. se vyvinuly i tam, kde převládající světonázor neponechává žádný prostor pro autonomii lidské vůle; tyto případy jsou však příliš nedávné, než aby na jejich základě bylo možno pronést konečný soud o povaze s.i.
Jako typ socioekon. systému se s.i. datuje zhruba od konce 18. st. a její geogr. okruh se od té doby stále rozšiřuje. Děje se tak procesem industrializace, který spol. vědci považují za jeden z prvků všeobecnějšího procesu modernizace. Od 60. l. 20. st. se ozývají hlasy, podle nichž s.i. již překročila zenit svého vývoje; v zemích záp. kultury ji má nahradit společnost postindustriální. Přesný a přesvědčivý popis tohoto nového modelu zatím nikdo nepodal, zdá se, že jeho zastánci zdůrazňují spíše odlišné ideol. aspekty s.i. a její postindustriální varianty než případné rozdíly v aplikaci technologie nebo v metodách organizace.
industrial society société industrielle Industriegesellschaft società industriale
Literatura: Durkheim, É.: Dělba práce ve společnosti; Kern, C.: The Logic of Industrialization. In: Feldmann, A. S.: Comparative Perspectives on Industrialization; Weber, M.: Wirtschaft und Gesellschaft. Tübingen 1925.
Viz též heslo společnost industriální v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)
Viz též heslo společnost industriální, společnost masová, společnost postindustriální nebo společnost superindustriální v Petruskových Společnostech (2006)