Společnost transgresivní (PSpol)
Společnost transgresivní
Aby představa o tom, co to transgresivní společnost je nebo býti může, byla zcela zřetelná, musíme nejprve rozlišit dva základní druhy lidského (individuálního i skupinového) chování. Základním typem sociálního chování je chování reproduktivní, záchovné, ochranné, které má podobu rutinní, každodenní, obyčejové (návykové) aktivity: společnost by nepřežila ani jediný den, kdyby tyto aktivity přestala vykonávat. Pro rutinní činnosti je charakteristické, že a) jsou vykonávány ve známém prostoru (doma, na pracovišti, na poli), b) jsou přesně vymezeny, tzn. že lidé vědí, co a jak mají dělat a co se od nich při výkonu těchto činností očekává, c) zahrnují relativně nízkou míru rizika a neurčitosti, a jsou proto také předvídatelné z hlediska průběhu i výsledku, a konečně d) jsou automatizované, tzn. jsou opakované a opakovatelné. Anthony Giddens, který zdůrazňuje roli rutinních aktivit v sociálním životě, říká, že sociální svět je rekurzivní, tedy „permanentně se opakující“. Kromě rutinních činností, které udržují společnost ve stavu rovnováhy (jde o aktivity homeostatické), ovšem lidé vykonávají také aktivity, jimiž „přesahují sami sebe“ (M. Foucault), činnosti transgresivní. Transgrese v sociopsychologickém významu označuje činnosti kreativní, inovativní a expanzivní, které překračují hranice dosavadních výsledků lidského usilování v té či oné oblasti – materiální, symbolické, sociální či kulturní.
Transgresivní aktivity lze klasifikovat (a tuto klasifikaci „sociologizovat“ tím, že ji vztáhneme na větší společenství) podle toho, k čemu jsou orientovány. Lze tedy rozlišit transgresi orientovanou a) k věcem (např. extrémní kumulace věcí ve spotřební společnosti, ale i přeměna, transformace věcí, nazvěme ji harpagonovskou nebo edisonovskou), b) k lidem (kolbeovská podle oběti osvětimského kněze Kolbeho či schweitzerovská), c) ke společnosti – aktivity, které chtějí společnost radikálně měnit (spartakovský či robespierrovský model), d) k symbolům – aktivity v oblasti vědy a kultury, obecně se mluví o sféře tzv. symbolické kultury (model einsteinovský a beethovenovský) a konečně e) k sobě (egotický model, který nemusí být „egoistický“, např. jogínský model, stoický či sokratovský). Kromě toho je nutné rozlišit pozitivní a destruktivní transgresi: zatímco pozitivní transgrese přináší nové hodnoty, nové pohledy na svět, nové ideje, destruktivní transgrese je spojena s ničením a je obvykle průvodním jevem prostorové expanze. I prostorová expanze sama o sobě ovšem může mít podobu „kolumbovské“ nebo „hitlerovské“ expanze, v obou případech ale jde o transgresivní akty.
Konstatování existence negativní (destruktivní) transgrese je poukazem mj. na zkušenost 20. století: i takové fenomény, jako bylo masové genocidní a jiné vraždění (Osvětim, Kolyma, africké války apod.), totiž jsou svou povahou (mj. rozsahem a někdy způsobem provedení, např. holocaust) transgresivní. Tato nepříjemná skutečnost, která odkazuje také na to, že sociologie usiluje o to nebýt primárně hodnotící vědou, ačkoliv se hodnocení ne vždycky může vyhnout, současně ukazuje celou modernitu ve specifickém, nepříliš vábném světle. Dvacáté století (inspirace je ovšem už i u Nietzscheho a obrovský zájem o jeho dílo je snadno vysvětlitelný – legitimizuje dříve nelegitimizovatelné) radikálně odtrhlo efektivitu (nejprve ekonomickou, ale potom i každou jinou, třebas vědeckou výkonnost, militární aktivity) od etické kontroly: řada dříve eticky regulovaných a kontrolovaných aktivit byla z mravní kritiky (morálního posouzení) vyňata. Zygmunt Bauman tomuto procesu (vyloučení určitých sfér sociální činnosti z oblasti mravního posuzování) říká adiaforizace. Adiaforizaci najdeme v zárodečné podobě už v tom, jak se osamostatňuje technika, která nechce být posuzována morálně (viz úvahu Neila Postmana o „technopolu“: technopol je redukcí světa na data, která nepodléhají hodnocení). V nejkrajnější podobě se s ní setkáváme v neochotě nést odpovědnost za zločin. Paradox teorie transgresivity je ale v tom, že i zločin může být transgresivním aktem (Dostojevského Raskolnikov je toho příkladem).
Základní znaky transgresivních aktivit jsou vlastně znaky reproduktivních činností, ale s „opačným znaménkem“, jsou jejich jakousi reverzí. Jsou totiž nové, neobvyklé, probíhají v podmínkách neurčitosti a s relativně vysokým rizikem, jsou neopakovatelné a nepředvídatelné: zde platí „popperovský paradox“, který říká, že kdybychom byli schopni předpovědět objev (tedy: výsledek transgresivní aktivity), pak bychom jej učinili. Na rozdíl od rutinních činností, které jsou krátkodobé a jsou orientovány na nejbližší či blízký časový horizont, transgresivní aktivity jsou zaměřeny na vzdálenější budoucnost, takže i motivační struktura těchto činností je odlišná.
Vztáhneme-li koncept transgresivní aktivity na společnost, můžeme vymezit transgresivní společnost jako takový typ lidského společenství, v němž transgresivní aktivity hrají významnou a kvantitativně nezanedbatelnou roli. V matematickém pseudovyjádření může být míra transgresivity společnosti vyjádřena zlomkem, v němž čitatelem je úhrn transgresivních aktivit a jmenovatelem úhrn všech aktivit. Pak se hodnota „koeficientu transgrese“ pohybuje v rozmezí 0 < Trg < 1. Společnost s koeficientem nad 0,5 směřuje k transgresivitě, ostatní společnosti jsou společnostmi spíše reproduktivními a rekurzivními. (Tomuto kvazimatematickému vyjádření nutno přikládat pouze a výhradně ilustrativní hodnotu.)
Je nicméně nesporné, že lze identifikovat a rozlišit společnosti podle míry transgresivity – mluví se pak (někdy jako variace na rozlišení, které pro média navrhl McLuhan) o horkých (transgresivních) a chladných (stagnujících, statických) společnostech.
Historické příklady jako doklady pro toto rozlišení lze hledat v minulosti a s jistým intelektuálním rizikem i v současnosti. Za „horké“ jsou pokládány společnosti starých Sumerů, antická řecká polis, renesanční Florencie atd. Dnes lze spíše identifikovat společnosti stagnující než jednoznačně ukázat společnosti transgresivní.
Pojmy transgrese a transcendence mají k sobě velice blízko a sám pojem transgrese může být vykládán specifičtěji psychologicky, než si náš sociologický náčrt dovoluje.
Literatura:
Jaspers, K. [1947] 1994. Filosofická víra. Praha: Oikoymenh
Kozielecki, J. 2004. Społeczeństwo transgresyjne. Szansa i ryzyko. Warszawa: Wydawnictwo Żak
Petrů, M. 2005. Možnosti transgrese. Je třeba vylepšovat člověka? Praha: Triton
Poláková, J. 1995. Perspektiva naděje. Hledání transcendence v postmoderní době. Praha: Vyšehrad
Viz též heslo transgrese ve Velkém sociologickém slovníku (1996)