Společnost zahazující (PSpol)
Společnost zahazující
Málokdy se odvoláváme na žurnalisty jako na dostatečný zdroj informací o „společnostech pozdní doby“ – nikoliv proto, že by byli všeobecně nedůvěryhodní, ale proto, že máme, tak říkajíc, svých sociologických informací dostatek. A přece se nelze nenechat inspirovat úvahou Oty Ulče, který nás poučil o tom, jaký další rozměr má tolikrát popsaná „spotřební společnost“.
Vrátíme-li se s Ulčem do dějin toho, co je emblematickým znamením spotřební společnosti, jejího vyššího vývojového stadia, totiž počítačové techniky, musíme připomenout zakladatele IBM Thomase Watsona, který v roce 1943 prohlásil, že na světě se prodá nanejvýš tak pět počítačů. I my ovšem pamatujeme doby, kdy počítače byly „sálové“ a vážily několik tun (počítač z roku 1946 vážil 30 tun a měl 30 tisíc elektronek). Dnes žijeme s počítači stolními i kapesními a jejich hodnota (a tržní cena) neustále klesá. V roce 1997 stál nejnovější model počítače v USA kolem tří tisíc dolarů, po pěti letech je jeho „zbytková hodnota“ necelých sto dolarů. V roce 1993 (!) koupila massachusettská firma (a ty se v tom nějak vyznají!) superkomputer za tři milióny a nějakých osm set tisíc, aby za čtyři roky zjistila, že tento mamut je na 497. místě výkonnosti a jeho cena není vyšší než 750 dolarů.
Tato kvaziekonomická informace má však posloužit k otevření jiného rozměru problému, totiž jak se my „spotřebitelé“ a my „firmy“ chováme ke svým miláčkům? Americká společnost si jednu dobu říkala „zahazující společnost“ (disposable society), protože všechno, co zásadně ztratilo na hodnotě (a ceně) a bylo nahrazeno něčím „super“, bylo prostě vyhozeno na skládku. Později (ale možná paralelně) se u lidí znovu probudil shromažďovací instinkt, který vedl k tomu, že americká společnost se proměnila v „podkrovní společnost“ (attic society): dříve (řekněme v polovině 90. let) bylo na skládkách 150 miliónů počítačů (!), kolem roku 2003 ne více než 50 miliónů. Lidé si prostě ke svým miláčkům vytvořili silnější emocionální pouta („je velmi snadné vytvořit si silný citový vztah ke svému počítači,“ říká Joseph Weizenbaum) a schraňují je na půdách („attics“), v podkrovích, ve sklepech, ačkoliv je nakonec nepochybně nečeká nic jiného než prostý vyhazov – až city odezní. Společnost se ke svým vysoce technologicky náročným produktům chová věru macešsky (podle zákonů trhu): v USA ročně dosluhuje kolem 30 miliónů počítačů, přičemž jejich oprava nebo rozklad na použitelné díly je nákladnější než nákup nového přístroje. Prodávat vysloužilou elektroniku za 3,5 centu za necelý půl kilogram materiálu nestojí ani za odvoz. A tak společnost tvořená z lidí, kteří mají rozum (kalkulují) i emoce (mají vztah k věcem, s nimiž pracovali a „žili“), ukládá své produkty, aby je nakonec vyhodila. Dozajista, existují extremisté, kteří z komputerů dělají akvária nebo jachtaři kotvy. Ale to jsou opravdu jen extremisté.
Idea „do každé školy počítač“ je idea krásná a vznosná. Na jejím konci je hromada odpadu. Je to zajisté vznešenější odpad než ten, jímž nás zásobuje Německo, které nehodlá na svém území skladovat (a ničit) „staré hadry“ – o toxických odpadech nemluvě. Téměř se vtírá podezření, že permanentní komputerové inovace mají vlastně jediný cíl, totiž znehodnocovat to, co předcházelo, a stimulovat tak další spotřebu.
Ještě o jednom druhu „zahazování“ ale musíme mluvit s nejvyšší důrazností: jde totiž o to, kolik informací, tedy toho, co naši techničtí miláčkové vyprodukují, „po použití“ prostě vyhodíme. Bez ohledu na naše přání se mnoho z „uložených informací“ po letech (a nepříliš vzdálených) ztratí nebo k nim nebudeme mít – díky dynamickému rozvoji nových technologií – „dekódovací klíč“, nebudeme je umět přečíst. Vysvětlení je prosté: každá počítačová informace je založena na dvojkové soustavě – vše je převedeno na „ano – ne“, „je – není“, přičemž nesmírně složitá informační skladba založená na této elementární kombinaci vyžaduje přesný program, který ji bude umět přečíst. Již dnes ale víme, kolik informací je ztraceno, jestliže jsou zapsány ve „starobylých jazycích“, které nové programy neumějí otevřít. A cesty zpět není. A ještě jeden moment: tím, že svěřujeme tak obrovské množství informací počítačům (nikoliv „ke zpracování“, ale k „uložení“), riskujeme zpřetrhání minulosti s budoucností ve dvojím smyslu. Zmizí to, co se kdysi nazývalo epistulární kulturou a „kulturou psaného slova“ – zahazujeme tedy více než jen popsané kusy papíru, zahazujeme vlastní schopnost jiné komunikace, než je komunikace strojová. A dále – zmizí podstatná část toho, co tvořilo „tradiční kulturu“ ve smyslu konzistentní soustavy pohledu na svět, nepochybně konzistentní, nikoliv však nesporné. Počítačová informace je z povahy věci fragmentarizovaná a „digitalizovaná“ – kulturní celky a systémy vyjádřené v tradičním jazyce a tradičními formami prostě odhodíme. Zatím bez nostalgie.
Mimořádně vlivná autorita v té věci, Joseph Weizenbaum vysvětluje – aniž mluví o zahazování přístrojů nebo informací samotných – velmi srozumitelně psychologické podloží jednání, které k takovým koncům vede: „Programování se lze poměrně snadno naučit. Téměř každý, kdo má v pořádku myšlení, se může po krátkém výcviku i krátké praxi stát docela dobrým programátorem. A protože programování je téměř okamžitě odměněno, tj. počítač se velmi rychle začne chovat tak, jak to měl programátor v úmyslu, je programování velmi svůdné. Navíc přitahuje ty, kteří nejsou ještě dosti zralí, aby tolerovali dlouhé zpoždění mezi snahou něčeho dosáhnout a objevením se konkrétních dokladů o úspěšnosti… Takoví lidé se mohou velmi snadno oddat tomu, co naivně pokládají za informatiku, což jim ale může bránit v tom, aby se naučili něčemu podstatnému“ (1984). Weizenbaum ale nemluví o ničem jiném než my: totiž o zahazování toho, co je podstatnější než mechanická znalost počítačových dovedností a co vytváří předpoklady k tomu, abychom zcela nepropadli na jedné straně diktátu módnosti (na kteroužto strunu hrají z důvodů primárně fiskálních velké počítačové koncerny) a na druhé straně diktátu zapomínání (k němuž nás vede „diktatura instrumentálního rozumu“). Zapomínat je totiž totéž co navždy zahazovat.
Literatura:
Ulč, O. 1997. Kdysi slamník, teď komputer: Kam s ním? Kmen, č. 23 (Atlantic-Letter, No. 2)
Weizenbaum, J. [1984] 2002. Mýtus počítače: počítačový pohled na svět. Praha: Moraviapress a Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97
Viz též heslo chování spotřební ve Velkém sociologickém slovníku (1996)