Id

Verze z 10. 12. 2017, 17:53, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (import na produkční server)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

id – (lat. ono) – neosobní funkční vrstva lidské psychiky, reprezentovaná vitálními pudy. Je to jeden z klíčových pojmů teorie struktury osobnosti S. Freuda vedle ega a superega. Něm. ekvivalent „Es“ použil pro označení temné pudové stránky lidské osobnosti již F. Nietzsche. Freud jej převzal v r. 1923 od G. W. Groddecka. Freud chápe i. jako „rezervoár“ biol. pudů, především sexuálních a agresivních, jako „dynamickou prasílu“ úzce související s životem těla, dodávající mu energii a fungující podle principu slasti (Lustprinzip). V této pudové vrstvě lidské osobnosti se uchovávají též potlačené afekty vznikající z konfliktů mezi pudy a osobní morálkou (superegem). Mezi i. a superegem existuje stálé vnitřní napětí, vyrovnávané zprostředkující funkcí ega. Činnost i. je zcela nevědomá, impulsy, které z i. vycházejí a nejsou slučitelné s osobní morálkou, jsou potlačovány, aby nevstoupily do vědomí. V samotném i. se sváří sexualita (eros) s pudem smrti (thanatos). Energii, kterou i. disponuje, nazývá Freud libidem. Zatímco libido a eros jsou pudy k životu bez jakéhokoli omezení, je pud smrti (Todestrieb) tendencí k autodestrukci a k návratu k anorganické formě bytí. Je jakýmsi „protihráčem“ erotu, je usměrňován, směšuje se s různými tendencemi libida a projevuje se v četných formách agrese. Podle Freuda nástrojem, který má „já“ umožnit postupné podmanění „onoho“, tj. i., je psychoanalýza. Ego není od i. ostře odděleno, nicméně zatímco ego reprezentuje rozum a rozvahu, i. obsahuje „vášně“, jakousi slitinu pudů a potlačených psych. obsahů. Tak mohou psychoanalytikové nacházet libidinózní prvky v takových činnostech, jako je např. sport a hry vůbec, různé druhy zájmů, uměl. činností atd. Freudova teorie i. byla zčásti přijímána i nepsychoanalytiky (např. E. Rothackerem, 1938), pro i. byly hledány i odpovídající neurologické struktury, např. tzv. „starý mozek“, avšak koncepce i. byla také ostře kritizována, zejm. pojmy libida a pudu smrti, který je většinou pokládán za spekulaci a je odmítán i řadou ortodoxních psychoanalytiků (např. W. Reichem, 1933, aj.).

id id Es id, es

Literatura: Freud, S.: Das Ich und das Es. Leipzig, Wein, Zürich 1923; Groddeck, G. W.: (1923) Das Buch vom Es. Repr. München 1961.

-- Milan Nakonečný