Kult mariánský
kult mariánský – také kult Madony či bohorodičky – nejvýzn. dílčí katol. kult spočívající v uctívání Panny Marie jako matky Ježíše Krista, tedy rodičky boží. K.m. je považován za analogii kultů bohyň plodnosti, bohyň-matek v jiných náboženstvích. Zdůrazňuje roli ženského a mateřského principu spojeného nejen s uchováním, obnovou života, ale i s pokorou, milosrdenstvím, obětavostí, zbožností. V zákl. křesťanském dogmatu o svaté Trojici, kterou tvoří Bůh Otec, Bůh Syn a Duch svatý, tento princip chybí, což je vysvětlováno vlivem paternalismu judaistického náboženství, na nějž křesťanství navazovalo. K.m. se začal vyvíjet až ve 4. a 5. st. a jeho začátky provázely teologické spory. Na církevním koncilu v r. 431 byla Panna Maria oficiálně uznána za bohorodičku. Tehdy se k.m. rozvíjel spíše na křesťanském východě; v pravoslaví zůstal na úrovni 6. st. a Marie v něm představuje především kosmický princip moudrosti. Zato na původně zdrženlivějším západě se k.m. stupňoval; silně se začal rozšiřovat hlavně od 12. st., což souviselo s novými formami adorace ženství vůbec, s uctíváním ženy trubadúrskou kulturou. Již v 7. st. bylo dogmatizováno tvrzení, že Maria zůstala Pannou nejen při početí Ježíše Krista, ale po celý život. V polovině 19. st. bylo vyhlášeno římskokatol. dogma o neposkvrněném početí Panny Marie sv. Annou a v polovině 20. st. dogma o posmrtném tělesném nanebevzetí Panny Marie. Všechny tyto akty stupňovaly k.m.
Pana Maria je považována za „matku církve“ a nejvlivnější přímluvkyni – orodovnici za hříšníky. Její kult je zdůvodňován i jejím větším pochopením pro lidské slabosti a zároveň její možností zprostředkovat prosby u méně přístupné a méně pochopitelné dvojice Boha Otce a Boha Syna. Zastánci k.m. jej považují za výrazný humanitní prvek křesťanství, za prvek citový, zněžňující. O významu k.m. svědčí to, že Panně Marii je zasvěceno mnoho dní v roce (svátků), mnoho modliteb, chrámů, míst poutí. Existují i sekty, které ji považují za svou zakladatelku. Kritici tohoto kultu zdůrazňují, že jde o reziduum pohanského polyteismu, o potvrzení nedostatečného smyslu pro boží transcendenci a ústřední Kristovu roli v biblické zvěsti, dokonce i o určitý prvek sebezbožnění člověka. Dogmatické zakotvení k.m. budilo odpor protestantských církví, pro něž Marie zůstává jen příkladem víry, i katol. „volnomyšlenkářů“ (viz deismus), kterým se nelíbila přeexponovanost k.m. a barokizace zbožnosti, kterou představoval. Poslední posílení kultu dogmatem o neposkvrněném početí Panny Marie ztížilo ekumenické rozhovory mezi křesťanskými církvemi.
Marian cult, cult of Mary culte de la Sainte Vierge Marienkult culto mariano
Literatura: viz kult, sociologie náboženství.