Občan
občan – původně člen svobodného společenství obyvatel antických městských států, kde moc byla vázána na normy zákona. Zákl. protiklad byl mezi o. a „neobčany“, přičemž občanství se spojovalo se zapojením do struktury původní držby. Např. v Athénách byli vedle plnoprávných o. (polítai) neplnoprávní o. (metoikoi) a otroci (dúloi). Také v římské říši bylo občanství výsadou; teprve výnosem císaře Caracally z r. 212 dostali všichni svobodní obyvatelé říše statut římských o. Jen o. byli subjekty polit. života obce, příp. státu. Středověk pojem o. dlouhou dobu neužívá; k recepci římského práva dochází poměrně pozdě (intenzívně od 12. st.), stejně jako k přijetí Aristotelovy polit. teorie, v níž je koncept občanství a občanských ctností rozpracován. Z autorů úvah o o. a občanství od 13. st. vynikají Baldus, Bartolus de Saxoferrato, Dante Alighieri, Marsilius z Padovy. Rámcem těchto úvah je rozkvět raně renesančních městských států v sev. a střední Itálii, rozmach zbožní výroby (zvl. ve Florencii), peněžnictví a měšťanstva. Bartolus stanoví, že obec nad sebou nic de facto neuznává, Dante vychází z autonomie obce, městského státu a v císařství vidí jen nástroj dosažení míru, Marsilius z Padovy dospívá k tezím o suverenitě lidu a laickém charakteru státu.
Výklad pojmu o. souvisí se vztahem státu a společnosti. Antické středověké koncepce neoddělují ještě stát a společnost: u Aristotela nebo u Tomáše Akvinského fakticky stát a společnost splývají. Rozdělení státu a společnosti se dostavuje teprve v 16. st. v době T. Mora a N. Machiavelliho. More absolutizuje společnost, Machiavelli stát. Protože vzniká idea státní „raisony“ a státní moc se vyzdvihuje nad společnost jako hypostazovaná moc, občanství se redukuje na víceméně právně zajištěnou privátní sféru. Nejprve na náb. základě (zvl. v kalvinismu), později na základě sekulárním vznikají teorie společenské smlouvy, podle nichž státní moc vzniká díky smlouvě jednotlivých o. za účelem zajištění jejich práv, a to na základě přirozenoprávních koncepcí. Jeden typ společenskosmluvních teorií uznává právo o. na vzpouru proti státu v případě porušení pravidel smlouvy (J. Althusius, J. Locke, J.-J. Rousseau), vychází ze suverenity lidu; druhý typ pokládá transfer moci od o. na stát za neodvolatelný a nezvratný (H. Grotius, T. Hobbes). V rámci spol.smluvních teorií krystalizuje i myšlenka listin občanských práv; od 17. st. tvoří tyto listiny jeden ze základů evrop. a severoam. konstitucionalismu. Prohlášení občanských práv ve Velké Británii přinesly Habeas Corpus (1679) a Bill of Rights (1689), v USA Bill of Rights v podobě 10 ústavních dodatků (1791) atd. Občanská práva vymezují „operační prostor“ členů společnosti a jsou spojena s lidskými právy, jejichž dodržování je nejobecnějším základem vztahů uvnitř civilizovaných společností. Nacisté rozlišovali mezi státními o. a státními příslušníky; plnoprávní byli pouze první. Z poválečných dokumentů Spojených národů se práva o. týká zejm. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech (1966) a Rezoluce o svobodě informací (1968). S pojmem o. souvisí pojem občanská společnost, který ale vznikl až v 18. století.
citizen citoyen Bürger cittadino
Literatura: Kebir, S.: Gramsci's Zivilgesellschaft. Hamburg 1991; Rawls, J.: Teorie spravedlnosti. Praha 1995.