Podnik
podnik – z hlediska ekonomiky a podnikového práva je to soubor hmotných i osobních a nehmotných složek podnikání, který byl jako p. formálně zaregistrován. Do souboru složek podnikání patří i práva a všechny hodnoty potřebné k provozování p.. Ten může mít mnoho forem. Nejjednodušší je firma tvořená jen majitelem, časté jsou společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti, p. družstevní a p. patřící obcím nebo státu. Ekon. činnost p. organizuje podnikatel. Je odpovědný za určování toho, co a kolik se bude produkovat, jakým způsobem se bude produkovat a jak se uplatní produkce u potenciálních zákazníků. Podnikatel musí anticipovat potřeby trhu a podle toho plánovat činnost podniku. Rozhoduje o zisku a nese riziko příp. neúspěchu. Podnikatel je někdy považován za čtvrtý výrobní faktor (vedle půdy, práce a kapitálu). Novější pojetí chápe řízení a výkon práce jako aspekty jediného souhrnu pracovních činností. V akciové společnosti a u p. v majetku obcí a státu se role podnikatele štěpí. Odpovědnost za ekon. politiku a rozhodování má ředitel a jeho tým, riziko za podnikání nesou akcionáři, příp. občané obce nebo státu. Jestliže sociolog zkoumá podnikání a práci v p. na zakázku podnikatele, je přirozené, že vychází z formální danosti existence p. a považuje jej za zákl. analytickou jednotku. Kritický a nezávislý s-gický přístup však hledá autonomně fungující celky a fakticky působící faktory. Nachází pro to inspiraci i v současných trendech divizionalizace a vznikání dceřiných společností, ale i v diskusích o různých přístupech k podnikání v Evropě, Americe a již. a vých. Asii. Soc. jednotkou práce pak není formálně ustavený p. (ve smyslu obchodního práva), ale soc. útvar, ve kterém jsou integrovány pracovní procesy tak, že tvoří relativně samostatný celek. Jeho vývoj je výrazně determinován jeho strukturou a z ní plynoucí autoregulací. Pak ovšem formálně zaregistrované podniky nejsou nutně skutečně fungujícími soc. pracovními celky. Úkolem sociologa je nalézat tyto celky, které lze označit jako pracovní systémy nebo komplexy.
Optimum efektivity se dosahuje tam, kde formální konstituování p. odpovídá systému práce a jeho kultuře práce jako dlouhodobě působící soustavy vzorů jednání, názorů a dovedností, hodnot apod. Pracovní systémy jakožto přirozené soc. integráty práce reálně existují, nejsou však zřetelně ohraničené a mohou se překrývat. V rámci jednoho velkého p. může vedle sebe existovat několik pracovních systémů. Z existence horizontální plurality v p. vychází např. marketing a maticová struktura řízení. P. může také být částí širšího pracovního systému, který je skutečným soc. celkem. Soustava pracovních systémů je mnohorozměrně strukturována. Vertikální struktura se někdy přimyká k úrovním formálně organizačního členění, přičemž jednotlivé úrovně mají odlišnou míru autoregulace, tedy vlastně i různou intenzitu své soc. existence. Vedle vertikálních a horizontálních vztahů existují další dimenze uvnitř i vně formálně ustavených p.. Stále významněji se u nás uplatňuje hledisko tržní a informační. Z jednotlivých pracovních systémů vznikají sítě (network), kterými jsou protkána nár. i nadnár. společenství. V pracovním systému mají integrující a dynamizující úlohu lidé, proto má právě s-gie při jeho zkoumání nezastupitelnou úlohu. Aktuálním problémem je propojování řízení, které v taylorovském pojetí připadá vedoucím, a výkonu, který byl přiřknut podřízeným. Obecná tendence „zplošťuje“ organizační pyramidu a otevírá možnosti pro participaci všech zaměstnanců na řízení. (Viz též sociologie podniku, sociologie práce.)
enterprise entreprise Betrieb azienda, impresa
Literatura: Pichňa, J. A.: Sociológia podniku. Bratislava 1982; viz též sociologie podniku, sociologie práce.