Sociologie feministická
sociologie feministická – význ. myšlenková orientace v soudobé s-gii, která se snaží vysvětlit zákl. soc. skutečnosti a procesy a problémy lidské spol. existence z ženského hlediska. Vychází z předpokladu, že dosavadní s-gie byla koncipována jako vědní disciplína, která vyjadřovala zájmy a postoje bílé rasy, mužské části populace a evropoam. civilizace bez porozumění pro menšiny v nejširším slova smyslu. Podle některých stoupenkyň s.f. je celá záp. civilizace a kultura založena na androcentrických principech moci a panství muže nad ženou. Polarita muže a ženy je interpretována v tomto pohledu jako polarita kult. (muž) a biol., přír. (žena). S.f. se snaží tento zákl., muže apriori preferující postoj nejen revidovat či korigovat, ale zdůvodněně a argumentovaně odmítnout. S.f. je podle George Ritzera vnitřně diferencována podle toho, jak odpovídá na 2 zákl. otázky – na deskriptivní otázku „Jaké je postavení ženy ve srovnání s postavením muže?“ a na explanační otázku „Proč je toto postavení právě takové?“ Na první otázku existují 3 principiální odpovědi. První konstatuje biol. rozdílnost muže a ženy a rozdílnost jejich soc. postavení (teorie diference), druhá poukazuje na nerovné postavení muže a ženy a na privilegovanost mužské pozice (teorie nerovnosti), třetí konstatuje existenci podřízenosti, potlačení a vykořisťování ženy mužem (teorie útlaku). V rámci těchto tří zákl. orientací se pak vydělují další spec. školy a směry, které rozdílnost, nerovnost nebo útlak různým způsobem vysvětlují a hledají tedy i rozmanité cesty řešení ženské otázky (která ovšem není pouze ženskou otázkou).
Uvnitř teorie diference, která poukazuje např. na odlišnost hodnotových orientací, typu liter. kreativity, sexuální fantazie, pocitu sebevědomí atd. (Hiteová, Ridwayová, Snitowová), se vyčleňuje výrazná koncepce biol. vysvětlení těchto rozdílů (reprezentují ji ale zejm. muži, stoupenci sociobiologie Tiger a Fox) vedle koncepce institucionální (žena je situována v jinak institucionálně strukturované realitě, její dominantní instituce jsou jiné než instituce mužovy a i ony samy jsou z větší části mužským výtvorem) a soc. psychol. Teorie nerovnosti má silnější rozměr explicite polit. Vyděluje se především liberální feminismus, což je v podstatě silně sociologizovaná tradiční feministická orientace komplementární k dominantní hodnotové orientaci soudobé evropoam. civilizace. Kritický akcent je položen na sexismus jako předsudečný postoj, který v reálném chování ženu dehonestuje a diskriminuje, a na roli manželství a rodiny (manželství je vždycky výhodné a dobré pro muže a vždycky nevýhodné a špatné pro ženu). Strategie změny je reformní, opřená o využití existujících právních rámců s důrazem na rovnost šancí a eliminaci sexismu. Marx. feminismus vychází z Engelsovy teorie vyložené v práci O původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu a generalizuje marx. teorii ekon. vykořisťování tak, že zaprvé za základ každého soc. útlaku pokládá diferenciaci podle pohlaví (gender), zadruhé tvrdí, že vykořisťování a útlak ženy se sice děje v rámci kapitalismu, ale současně v rámci všech jeho spol. tříd (žena uvnitř každé třídy je znevýhodněna a utlačena – proletářka je podle MacKinnonové „otrokyní otroka“, buržoazní dáma pak podle Luxemburgové „parazitem parazita“). Některé feministky pokládají spojení feminismu s marxismem za nešťastné manželství, nicméně z hlediska aktuálních potřeb funkční.
Teorie útlaku bývá členěna na: a) teorii psychoanalytickou, která se snaží reinterpretovat S. Freuda, bytostného stoupence patriarchálního pohledu na svět, mj. akcentem na roli strachu ze smrti, která je u obou pohlaví odlišná, b) na teorii social., která ústí v zásadní otázku po vnitřní diferenciaci mezi ženami samotnými. Podle Mary Maynardové lze přínos s.f. shledat v tom, že: 1. k tradičnímu vidění mužskému přidává vidění ženské (tzv. aditivní přístup) – např. při analýze vzdělání (Deemová, Walkerová, Bartonová), zdraví nebo rodiny (Finchová, Oakleyová); 2. zavádí do s-gie nová témata a nové aspekty, např. téma mateřství, dětství, sexuality a sexuálního násilí, snaží se intenzívně obrátit pozornost od věcí veř. k věcem soukromým, protože i věci soukromé jsou polit. (Staceyová), v případě social. feminismu se snaží osobitě skloubit makrostrukturální analýzy s analýzami každodenního života; 3. redefinuje některé tradiční pojmy, např. pojem práce a volného času, reprodukce, sexuální role, mateřství atd. z hlediska životní zkušenosti ženy a zavádí celou řadu nových pojmů jako specif. pojmenovávacích a explanačních prostředků (např. gender, generické maskulinum, patriarchát atd.); 4. vnáší feministický pohled na tradičně mužská témata, zejm. v oblasti soc. stratifikace a mobility a polit. s-gie. Zákl. tematickými okruhy s.f. jsou dosud především vztah pohlaví (gender) a třídní příslušnosti, vztah pohlaví a rasové příslušnosti, problém mužské dominace a jejích příčin (tzv. men studies), analýza každodennosti včetně analýzy pracovní činnosti a volného času (samo toto dělení je maskulinní). Ritzer poukazuje na to, že feministická soc. teorie vykazuje některé obecné rysy, které ji odlišují od tradičně mužských teorií, zejm. tzv. feministickou dialektiku, odlišný model makrostrukturálního uspořádání společnosti (výrazně polemický vůči strukturnímu funkcionalismu a systémovým teoriím), odlišnou interpretaci mikrostrukturálního řádu (která je polemická vůči premisám symbolického interakcionismu), osobité pojetí subjektivity, zejm. pak internalizace norem, akceptace soc. rolí a prožívání každodennosti. Podstatná část koncepcí s.f. vychází z předpokladů s-gického konstruktivismu (rozlišuje pohlaví jako biol. danost a genderové chování jako soc. konstrukci).
S.f. se dnes postupně konstituuje v samostatné teor. paradigma a v rámci tzv. gender studies a cultural studies také ve vlivnou empir. výzk. koncepci. Někteří autoři poukazují na to, že s.f. je i metodol. specif. Na jedné straně odmítá část tradiční metodologie, která z pozice mužské optiky prekóduje a prestrukturuje soc. svět a tedy nutně nerozumí a nemůže rozumět světu ženskému, na druhé straně pak aktivně a zdůvodněně akcentuje měkké, kval. metody, klade důraz na zkušenost a deskripci prožitku (story-telling). S.f. také význ. vstoupila do diskusí o postmodnismu a postmoderním údělu, sama je nepochybně součástí, ba svým programovým eklekticismem, odmítáním jednoduchých dichotomií a porozuměním pro minoritní vidění světa dokonce snad prototypem s-gie postmoderní. Jiřina Šmejkalová-Strickland ukazuje, že soudobá s.f. vychází mj. z inspirací z okruhu Derridova dekonstruktivismu, Lacanovy psychoanalýzy a pozdního neomarxismu. Proti tradiční akademické s-gii je s.f. vědomě sociologií angažovanou a v tomto smyslu je nejen intelektuálním vyústěním, ale i součástí feministického hnutí.
feminist sociology feministische Soziologie sociologia femminista
Literatura: Bernard, J.: The Female World. New York 1981; Beauvoir, S.: (1949) Druhé pohlaví. Praha 1966; Čermáková, M. – Gatnar, L. eds.: Sborník překladů z evropské a americké feministické sociologie. Praha 1992; Gilligan, C.: In a Different Voice: Psychological Theory and Women's Development. Harvard 1982; Chodorow, N.: The Reproduction of Mothering: Psychoanalysis and the Sociology of Gender. Berkeley 1978; Nikt nierodzi sie kobietą. Warszawa 1985; Rossi, A.: The Feminist Papers: From Addams to de Beauvoir. New York 1974; Šmejkalová, J.: Co je feminismus? TVAR, 1991, č. 37–41.
Čas.: Feminist Review, Feminist Studies, Gender and Education, Gender and History, Gender and Society, Studies on Women Abstract, Trouble and Strife; monotematická čísla časopisů k problému feminismu: Iniciály, č. 25, 1992; Filosofický časopis, č. 5, 1992; Prostor, č. 20, 1990; Slovenské pohlady, č. 11, 1991; Sociologický časopis, č. 1, 1995.