Nejedlý Zdeněk
Nejedlý Zdeněk
v Litomyšli (okr. Svitavy)
v Praze
Vystudoval historii a estetiku na filosofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity (viz Karlova univerzita v Praze) (PhDr. 1900), byl žákem Jaroslava Golla a Otakara Hostinského. V roce 1909 získal docenturu v oboru hudební vědy, 1909 mimořádnou profesuru a v roce 1919 řádnou profesuru na filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Před první světovou válkou inklinoval k Masarykovu politickému realismu, v meziválečném období, kdy realisté jako samostatný politický proud zanikli, Nejedlý nejprve neúspěšně usiloval o pokračování realistické politické linie. V průběhu 20. let se začal skrze svou kulturní a spolkovou činnost stále více sbližovat s tehdejší KSČ. Formálním členem strany se však stal až v červenci 1939. V letech 1921–30 vydával časopis Var, platformu levicových intelektuálů, stál u zrodu Proletkultu, později Levé fronty a řady dalších prokomunisticky orientovaných organizací. Zvláště usiloval o vytváření pozitivního obrazu SSSR, byl také členem Společnosti přátel Sovětského svazu. V době bojů v KSČ kolem V. sjezdu v roce 1929 deklarativně podpořil nastupující Gottwaldovo vedení. Po vyhlášení protektorátu v roce 1939 emigroval do Sovětského svazu, kde působil na moskevské univerzitě a v Akademii věd SSSR. V první poválečné vládě získal post ministra školství a osvěty, 1946–48 zastával pozici ministra ochrany práce a sociální péče, aby se v únoru 1948 vrátil zpět k resortu školství, jehož byl ministrem až do roku 1953. Poté krátce působil jako náměstek předsedy vlády a až do své smrti jako ministr bez portfeje. V letech 1946–54 byl zároveň členem předsednictva ÚV KSČ. V roce 1952 se stal prezidentem nově vzniklé Československé akademie věd, v této funkci setrval až do své smrti.
Nejedlý sehrává v dějinách české sociologie úlohu okrajovou, nikoli však nedůležitou. Jeho postoje k sociologii jsou patrné z druhého dílu jeho spisu o Masarykovi (1932). Jakkoli Masaryka po celý život obdivoval, jako jeden z mála zde velmi kriticky hodnotil jeho Sebevraždu z důvodu využívání apriorní argumentace, zatímco doložená statistická data jsou jen „jakási vědecká stafáž, prostředek, aby kniha vypadala hodně vědecky, přesně, konkrétně“. I přesto však knihu jednoznačně ocenil. Nikoli proto, že by to bylo „jen jakékoli vylíčení moderního člověka a moderní společnosti. Je to přímý, bezprostřední dokument, z něhož přímo slyšíme a cítíme tep moderního, vším tím vzrušovaného člověka.“ Toto intuitivní vcítění můžeme považovat za charakteristický znak Nejedlého „sociologických“ přístupů.
Nejedlého vědecký záběr byl velmi široký a sociologie v něm hrála úlohu zcela podružnou. Hlavním oborem zájmu mu byla muzikologie (díla o Bedřichu Smetanovi, o husitském zpěvu, o Zdeňku Fibichovi ad.). Druhý hlavní obor v jeho případě představovala historie. Nejvíce si v tomto směru všímal sporu o smysl českých dějin. Vedle toho však vytvořil i řadu dalších historických publikací (o počátcích českého komunismu, Leninovu biografii ad.) a byl také zaníceným politickým komentátorem (některé články vyšly i knižně, jako např. v roce 1921 ve sbírce politických statí nazvané Z prvních let republiky). Pro Nejedlého je charakteristické, že řada jeho hlavních vědeckých děl zůstala nedokončena (Dějiny husitského zpěvu, Bedřich Smetana, Všeobecné dějiny hudby, Dějiny národa českého). V rámci sociologie lze Nejedlého zařadit do tradice historické sociologie, jejíž první kontury představil ve svém textu ke sporu o smysl českých dějin z roku 1913. I když odmítal Masarykovu nábožensko-humanitní linii výkladu českých dějin, shodoval se s ním v požadavku „zfilosofičtění dějepisectví“, v odmítnutí prosté positivistické historiografie. Pokud historická věda nemá být jen shromažďováním mrtvých faktů, potřebuje určitý druh teleologické interpretace. Tato tendence patrná již v raném Nejedlého myšlení v dalších desetiletích sílila až do podoby „komunistů – dědiců velkých tradic českého národa“ (1946). Empirické studium pramenů není podle Nejedlého schopno poskytnout dostatečný základ pro poznání života společnosti, protože takové poznání je nutně kusé. Pro poznání „národní duše“ a života v jeho totalitě je tedy nutná více intuice než vědecká metoda.
I když Nejedlý bývá často banálně považován za ztělesnění marxismu v humanitních vědách, takové tvrzení stěží obstojí. Toto chápání vyplývalo více méně z jeho mocenského postavení v hierarchii socialistické diktatury, a nikoli z kritické analýzy jeho díla. Pro Nejedlého je spíše charakteristické intuitivní přejímání marxismem inspirovaných stereotypů, než intencionální aplikace marxistické teorie ve vědeckém výzkumu, což je možné sledovat např. na postupném přijetí konfliktualistického pojetí společnosti, které v jeho raných dílech v podstatě chybí. Teprve v průběhu 20. a 30. let se stále ostřeji v jeho textech vyhraňuje optika nesmiřitelných třídních protikladů. Analogicky i jeho důraz na „lidovost“ jako zdroj životní energie národů až později v Nejedlého díle konvenuje s marxistickou naukou o historické úloze dělnické třídy. Podobně teprve postupem času u něho došlo k posunu od metodologického individualismu ke kolektivismu. Nejedlému byl však především naprosto cizí materialistický výklad dějin, stejně jako všechny tendence k ekonomickému redukcionismu, jež Marxovy analytické kategorie „základna“ a „nadstavba“ implikovaly. Nejedlý kontinuálně kladl důraz na význam idejí jako nezávislých činitelů společenského vývoje, což u něho nakonec vyústilo v přesvědčení o existenci zákona nesmrtelnosti ducha. Zde, když hovořil o tom, že jakmile se jednou idea zaryje do lidí, nelze se již vrátit zpátky před její vyřčení, spíše připomínal Hegelovy výklady o postupu ideje svobody v dějinách než Marxe. Nejedlého chápání sociální dynamiky bylo ryze pokrokářské, třebaže pokrok nevnímal jako zcela přímočarý proces.
V předlistopadové sociologii byl zdůrazňován Nejedlého přínos tomuto oboru zvláště v jeho koncepci antropomorfismu (Antonín Vaněk). Tendenci k antropomorfismu považoval Nejedlý za charakteristickou pro všechny vědy o člověku: „Dějiny nikoli, ale podání dějin podléhá zákonu antropomorfismu. Již postavení velkých historických osob k tomu vede, ale i pojetí dějin samých. V národním vývoji vidíme vždy obraz člověka, jeho mládí zralost i stáří. Kdybychom od tohoto pojetí upustili, nic by nám nezbylo, co by kontrolovalo možnost nebo nemožnost historického pojetí událostí. Bez psychologie člověka nemůžeme rozumět psychologii národů, psychologii století. Všeho měřítkem je člověk. Kdybychom se toho chtěli vzdát, musili bychom se vzdát tvoření, a tím i intuice, a tím vlastně všeho, co i vědě dodává vyšší psychický vzlet“ (1913). Tato optika sice zůstala Nejedlému vlastní, avšak v dalším vývoji domácí sociologie a historie sehrála ve skutečnosti minimální roli. Výrazněji do vývoje české sociologie Nejedlý zasáhl personálně, když jako ministr školství potvrdil „vyakčnění“ (vyloučení tzv. akčním výborem) dvou předních sociologů – Otakara Machotky a Zdeňka Ullricha z filosofické fakulty v únoru 1948.
Postoj českých humanitních věd k Nejedlého odkazu je značně ambivalentní. Zatímco před rokem 1989 byl adorovanou a téměř nedotknutelnou postavou, v následujícím období o něho výrazně poklesl zájem. Větší pozornosti se těší některé jeho muzikologické práce a v prostředí české medievistiky jsou i nadále ceněny jeho spisy o husitském zpěvu. V ostatních oborech býval po roce 1989 nejčastěji karikován, vyzdvihovala se jeho četná metodologická pochybení či vědecky sporná tvrzení. Na kritické zhodnocení ze strany soudobé vědy teprve čeká.
Bibliografie: Stanislava Jonášová: Bibliografie díla Zdeňka Nejedlého (ČSAV, Praha 1959); Ladislav Vacina a kol.: Zdeněk Nejedlý 1878–1962: výběrová bibliografie o životě a díle (Okresní knihovna, Náchod 1978).
Knihy: Spor o smysl českých dějin: Pokus o filosofii českých dějin (Pokroková revue, Praha 1914); Můj případ: K pathologii české společnosti v republice (Smetana, Praha 1919); Dr. Kramář: Rozbor politického zjevu (Fr. Borový, Praha 1920); Mistr Jan Hus a jeho význam sociální (Vortel a Rejman, Praha 1925); T. G. Masaryk I.-IV. (Melantrich, Praha 1931–37); Tři přednášky o nacionalismu (Svaz národního osvobození, Praha 1932; spoluautoři J. Slavík a J. B. Kozák); Komunisté – dědici velkých tradic českého národa (Sekretariát ÚV KSČ, Praha 1946); Sociální politika ve dvouletém plánu (Orbis, Praha 1947; spoluautoři A. Zápotocký a F. Kraus); T. G. Masaryk ve vývoji české společnosti a čs. státu (Ministerstvo informací a osvěty, Praha 1950).
MIMO SOCIOLOGII (pouze nejvýznamnější díla; nedokončené sebrané spisy v 51 svazcích 1946–56): Dějiny esthetiky a theorie umění (Hejda a Tuček, Praha 1902); Dějiny české hudby (Hejda a Tuček, Praha 1903); Hus a naše doba (Maják, Praha 1936); Lenin I.-II. (Odeon, Praha 1937–38); Bedřich Smetana I.-IV. (Hudební matice Umělecké besedy + Melantrich, Praha 1924–33); Dějiny Sovětského svazu 1917–1947 (Svoboda, Praha 1948); Dějiny národa českého I.-II. (SNPL, Praha 1949–55); Dějiny opery Národního divadla I.-II. (Práce, Praha 1949); Dějiny husitského zpěvu I.-VI. (ČSAV, Praha 1954–56); Z mého života 1878 – 1978 (Albatros, Praha 1978).
Literatura: Jiří Beran: Zdeněk Nejedlý v institucionálním vývoji české vědy v letech 1945–1952 (Dějiny věd a techniky 33, 2000, 3: 121–146); František Červinka: Zdeněk Nejedlý – studie s dokumentárními přílohami (Melantrich, Praha 1969); Josef Hanzal: Zdeněk Nejedlý bez legend (Od Trstenické stezky 1992, 3: 1–6); Václav Král: Zdeněk Nejedlý a Gollova škola (Univerzita Karlova, Praha 1986); Jiří Křesťan: Pojetí české otázky v díle Zdeňka Nejedlého (Praha 1992; 2. vyd. 1996); Jiří Křesťan: Zdeněk Nejedlý a Komunistická strana Československa v letech 1921–1925 (Zdeněk Kárník – Michal Kopeček, eds.: Bolševismus, komunismus a radikální socialismus I. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR + Dokořán, Praha 2003: 15–42); Jiří Křesťan: Gollova škola a jeho „hodný žák“ Zdeněk Nejedlý (Jaroslav Goll a jeho žáci. Jihočeská univerzita, České Budějovice 2005: 451–462); Jiří Křesťan: „Poslední husita“ odchází – Zdeněk Nejedlý v osidlech kulturní politiky KSČ po roce 1945 (Soudobé dějiny 12, 2005: 9–44); Jiřina Popelová: Zdeněk Nejedlý a pojetí české kultury (Horizont, Praha 1972); Miloslav Ransdorf: Zdeněk Nejedlý (Horizont, Praha 1988); Zdeněk Nejedlý: Doba – život – dílo (ČSAV, Praha 1975).